Historie MS: Mussolini si pojistil zlato, Čechoslováky nechal zranit. Ti přišli o tučné prémie
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Finále mezi Itálií a Československem na MS 1934 zásadně ovlivnil diktátor Mussolini.
Švédský rozhodčí Eklind toleroval surovou hru Italů.
Českoslovenští hráči přišli o Baťovu finanční odměnu.
Proč tehdy FIFA proti ovlivňování nezasáhla?
Ve finále mistrovství světa v roce 1934 na půdě Itálie zvítězila brutalita a rozkazy totalitního vůdce Benita Mussoliniho. Fotbal prohrál. Zápas o zlato mezi Itálií a Československem se odehrával přímo před zraky fašistického diktátora, a ten připouštěl jediný výsledek. Vítězství domácích. I za cenu podplacení švédského rozhodčího Eklinda, který Italům toleroval neuvěřitelně agresivní hru spojenou s mnoha zraněnými soupeři. A prohra 1:2 bolela i finančně, neboť podnikatel Jan A. Baťa slíbil za vítězství obrovskou sumu, která by každému hráči stačila na automobil značky Škoda Popular.
„Pokopali nás tak, že jsme dohrávali v 7 lidech,“ stěžoval si žurnalistům těsně po finálovém mači reprezentant Josef Čtyřoký. Pražskému Polednímu listu se podobně svěřili i další hráči. „Soudce nás poškodil. Bylo zřejmo, že chtěl soupeře úmyslně poškodit,“ poznamenal František Plánička. Oldřich Nejedlý pak dodal: „Italové vyhráli surovou hrou. To nebyl fotbal.“
Průběh finálového zápasu ostře kritizoval i trenér národního mužstva Karel Petrů: „Hráli jsme za nemožných poměrů. Soudce Eklind nechal nám zraniti polovinu mužstva.“
Jak se to mohlo stát, a proč nezasáhla FIFA?
Čtěte také
Pokopat a zranit Čechoslováky i Španěly
Nikdo zřejmě nenašel odvahu postavit se na půdě Itálie tamnímu fašistickému vůdci Benitu Mussolinimu. Ten domácímu týmu doslova umetal cestu k vítězství.
Podivný byl už čtvrtfinálový zápas Italů se Španělskem, při kterém švýcarský soudce neuznal hned dva španělské góly. Vlastně se nakonec musely odehrát dva zápasy, neboť ten první z 31. května 1934 skončil nerozhodně, ovšem branka nepadla ani v prodloužení (2 x 15 minut). A protože penaltový rozstřel tehdejší pravidla neznala, zápas se opakoval 1. června.
„Italové hráli tak tvrdě, že více než polovina mužstva Španělů byla zraněna a Bosch musel být odnesen z hřiště. Zraněn byl i Quincocés, nejlepší muž na hřišti,“ vylíčil zápas pražský list Večerní České slovo.
Semifinále se zase vůbec nelíbilo rakouské reprezentaci, i jim vadila brutální hra Italů, kterou rozhodčí Ivan Eklind nijak netrestal. Ještě ne třicetiletý sudí ze Švédska byl následně vybrán i pro finále Itálie vs. Československo, rozhodčí se ale na zápas připravoval během společné večeře s italským vůdcem Mussolinim. A při samotném nástupu týmů k finálovému mači pak pravici k fašistickému pozdravu nezvedli jen italští hráči, ale přidal se i sudí.
Zápas o zlato mezi Itálií a Československem na italském fotbalovém šampionátu v roce 1934 se odehrával přímo před zraky fašistického diktátora Mussoliniho. A ten připouštěl jediný výsledek. Vítězství domácích. Na snímku dobový tisk o průběhu tehdejšího mistrovství světa. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Trpěl fotbal i těla reprezentantů
Traduje se, že Mussolini do šatny italského týmu vzkázal hodně ostrá slova: „Vyhrajte, nebo zemřete!“ Existuje však i mírnější verze jeho vzkazu: „Jestli prohrajete, budete se mít velmi špatně.“ Ať už v šatně padlo cokoli, vůdce hnědé Itálie se snažil výhru zajistit i nesportovními metodami a švédský sudí Eklind zřejmě vyslyšel nějakou diktátorovu nabídku.
Závěrečný zápas teprve druhého světového šampionátu ve fotbalové historii se hrál v Římě 10. června 1934. Bylo to velmi bolestné finále, a to nikoli jen kvůli nespravedlivé prohře. Zápas bolel i fyzicky, takto třeba Polední list barvitě popisoval počátek druhého poločasu: „V 9. minutě je zraněn hrubým způsobem na trestném území Puč záložníkem Italů Ferrarisem. Soudce však nepíská 11 m kop, přes to, že Puč musel být odnesen ze hřiště a Československo hraje o deseti lidech.“
Čtěte také
Mussolini v loži s Pláničkou
Závěr prodloužení už Čechoslováci dohrávali v sedmi hráčích, jak v tomto textu dosvědčuje citace reprezentanta Josefa Čtyřokého. Itálie zvítězila 2:1 a Mussolini hned po mači pozval do své lóže kapitány všech tří medailových týmů: Itálie, Československa a Německa. „Duce Mussolini stojí v čestné loži se vztyčenou pravicí a krátkým proslovem oslovuje všechna tři mužstva. Combi, Plánička a Szepan, tři kapitáni, jsou vedeni do čestné lože, kde jsou představeni Mussolinimu,“ vylíčil setkání Polední deník.
V roce 1934 část evropských politiků italského vůdce Benita Mussoliniho ctila až obdivovala. Vyznamenání dostal i od prezidenta T. G. Masaryka. „Benito Mussolini, jeden ze signatářů Mnichovské dohody 1938, válečný zločinec a spojenec Adolfa Hitlera, byl v roce 1926 oceněn československým Řádem bílého lva. Vysvětlení, zda si toto vyznamenání zasloužil, bych spatřoval jednoznačně v dobovém kontextu 20. let,“ uvedl už dříve pro CNN Prima NEWS historik Jiří Kocian.
Italský diktátor Benito Mussolini s Adolfem Hitlerem Zdroj: Profimedia.cz
Počet obětí, který dnes historikové přisuzují Mussolinimu, se pohybuje od 160 tisíc do 750 tisíc, záleží na úhlu pohledu. Jen koloniální genocida v Libyi si v letech 1929 až 1934 vyžádala až 100 tisíc obětí. Libyjci byli likvidováni v koncentračních táborech, na pochodech smrti i během chemických útoků. Mussolini byl popraven 28. dubna 1945 po rozhodnutí Národního osvobozovacího výboru a tělo bylo zavěšeno hlavou dolů na nosnících rozbombardované čerpací stanice v Miláně.
V dnešní Itálii se proto ozývají i hlasy, které vítězství Italů na šampionátu v roce 1934 zpochybňují. Vznikla i kniha s názvem Šampionát bez slávy, kterou napsal Giovanni Mari. Nejen Mussolini, ale i Goebbels totiž tvrdili: „Fotbal je výjimečný sport pro ovlivňování mas.“
Zápas o zlato mezi Itálií a Československem na italském fotbalovém šampionátu v roce 1934 se odehrával přímo před zraky fašistického diktátora Mussoliniho. A ten připouštěl jediný výsledek. Vítězství domácích. Na snímku fašistický pozdrav italského týmu. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Čambal: Takto Itálii neporazí nikdo na světě
Zpátky na hřiště. Hráči se lvíčkem na prsou se nakonec smířili i se stříbrem, a stejně tak i jejich fanoušci. Zlato nezískali dodnes, ale druhé místo ze světového šampionátu v Itálii (1934) se podařilo obhájit v Chile (1962).
Jeden z klíčových hráčů ve slavném utkání z 10. června 1934 se jmenoval Štefan Čambal a podobně jako spoluhráči se po zápase s Italy cítil jako morální vítěz: „Prohráli jsme nezaslouženě, výsledek by měl být opačný. Za takových okolností jako jsme hráli my, žádné mužstvo na světě Itálii neporazí.“ A zhruba totéž psal i francouzský nebo britský tisk.
Zápas o zlato mezi Itálií a Československem na italském fotbalovém šampionátu v roce 1934 se odehrával přímo před zraky fašistického diktátora Mussoliniho. A ten připouštěl jediný výsledek. Vítězství domácích. Na snímku dobový tisk o průběhu tehdejšího mistrovství světa. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Baťova nabídka a zlatí hoši se stříbrem
Prohra z Itálie bolela i finančně, neboť zlínský podnikatel Jan Antonín Baťa slíbil za vítězství obrovskou sumu, která by každému hráči stačila na automobil značky Škoda Popular. „J. A. Baťa telegrafoval československému vyslanci v Římě Chvalovskému, že v případě vítězství Československa věnuje každému hráči po 20 tisíc Kč.“ To nebylo málo, neboť nový automobil Škoda Popular stál 17 300 korun, přičemž měsíční dělnická mzda se pohybovala jen kolem 400 až 600 korun a učitel na obecné škole si vydělal asi tisícovku. Průměrná mzda v Baťových závodech ve Zlíně činila 525 korun za měsíc.
„Finálová porážka tak československou reprezentaci připravila nejen o titul mistra světa, ale také naši jedenáctku téměř o čtvrt milionu Kč,“ napsal pražský Polední deník.
Jisté je, že Praha a celé Československo přivítaly národní tým jako vítěze, nikoli jako stříbrné šampiony. „Praha přišla poděkovat zlatým hochům. Triumfální návrat vítězů,“ oslavovaly titulní strany novin fotbalovou reprezentaci.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Střet dvou světů, píší Mexičané o Česku. Připomínají historický milník i nynější marnost
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
