Máme pro vás povinné páníčkovské minimum!
Agrese je po separační úzkosti druhým nejčastějším problémem páníčků a psů. Chrání si jídlo, nenechají se vyhodit z postele nebo napadají členy rodiny či jiné psy. Ale nic není černobílé. Pojďme si proto vyvrátit některé mýty spojené s dominancí a agresí, seznámit se s pravou hierarchií smečky a dozvědět se, jak to udělat, aby vám doma nešéfovalo zvíře.
Agrese je velké téma a může mít mnoho příčin. Nedáváme vám univerzální návod - vy znáte svého psa nejlépe. Ale chceme vás informovat o nepsaném povinném minimu, které by měl každý páníček nebo budoucí majitel psa znát.
Agrese ze strachu
Za agresí ze strachu ve většině případů stojí špatná zkušenost, v některých případech taky genetika nebo psychická porucha psa. Do genetických rozborů (ustrašený pes se takový může už narodit například vinou křížení ustrašených jedinců, což je nepřípustné - spojovat by se měli primárně vyrovnaní psi) ani šťourání se v psychických problémech psů se pouštět nebudeme. Ale u špatné zkušenosti se zastavíme.
Pes je nejčastěji postižený agresí ze strachu (nechceme nikomu křivdit, jen podotýkáme) kvůli lehkomyslnosti majitele. Pokud vašeho psa necháte jako štěně zválet od velké dogy, pravděpodobně bude mít do smrti strach se psů s dlouhýma nohama, což může přerůst v agresi, takže bude chtít své okolí s rudým hadrem před očima všech podobných psů zbavit. Může to přerůst v agresi z jakéhokoliv psa. Pak budete mít na druhém konci vodítka psychotický uzlíček nervů, který se bude zmítat při každé procházce po sídlišti.
Na místě je opatrnost a především poslušnost. Jakmile se před vámi objeví člověk se psem, své štěně nebo mladého psa nebo vlastně jakkoliv starého psa si přivolejte a dejte na vodítko. Teprve potom, co zjistíte, že má venčitel vyrovnaného a neškodného psa, nechte je si pohrát. Dřív ale ne! A taky buďte obezřetní k tvrzením majitelů psů - někdy sami nevědí, že je jejich pes rozmazlený a neopatrný a vaše štěně si stejně odnese trauma tak jako tak.
Buďte vždy na kamarády psa obezřetní!
Pro mladé psy je kontakt s ostatními psy životně důležitý! Ale kamarády mu pečlivě vybírejte. Řešit pak jednu rvačku celý zbytek jeho života, ať už kvůli fyzickým nebo psychickým následkům, nestojí za to.
Respektujte taky náturu psa - ke kříženci z útulku, který se počůrá jakmile někdo zvýší hlas, nepřistupujte stejně jako ke štěněti německého ovčáka. Pokud si nejste přístupem jistí, raději se poraďte s odborníkem. Na to jsou všechny internetové rady krátké.
Traumata ale mohou vzniknout z celé řady věcí! Štěně je křehké a v prvních měsících a letech se rozhoduje o všem! Může taky spadnout po hlavě do potůčku (ultimátní a doživotní strach z vody - o kolik letních psích radovánek se tak připraví!), leknout se petardy (nikdy jste psa na hlasité zvuky nezvykali a teď s ním sebevědomě vyrážíte na ohňostroj? A co čekáte? Že se v klidu koukne na světýlka a půjdete domů pokračovat v party?) nebo na něj z lešení spadne trubka (už nikdy neprojdete kolem vysoké konstrukce v klidu) a o trauma je postaráno tak jako tak. Hlídejte štěně jako oko v hlavě, zároveň mu ale nechte dostatek svobody k objevování. Nikdo netvrdí, že je to jednoduché. Uvědomte si to a pokud na to nemáte trpělivost, doporučujeme místo štěněte pořídit si dospělého psa z útulku.
Agrese z dominance
Majitelé psů svádí na “vrozenou dominanci” svého psa spoustu druhů nežádoucího chování. Ve skutečnosti mají většinou ale problémy kvůli tomu, že psovi nedali pořádný výcvik a stejně očekávají, že je bude poslouchat, nebo ho naučili, že může mít cokoliv a kdykoliv, což přerostlo v to, že na ně pes vrčí nebo je kouše. Pes může být dominantní a šlapat jako hodinky, stejně tak jako může být nejslabším článkem smečky a stejně si nárokovat postavení alfy.
V první řadě, neodkazujte se na vlky a jejich chování ve smečce. Je to jako byste chtěli sociální vazby v rodině upravovat podle chování opic - z těch jsme sice také vzešli, ale troufáme si tvrdit, že se již mnohé změnilo. A i psí smečky mají vlastní pravidla.
Kdo je vůbec ten vůdce smečky?
Mnoho lidí si taky plete pojmy s dojmy (možná k tomu přispěly "Disneyovky"). Alfa pes nepřepral všechny ostatní členy smečky v kulatém ringu. Žádná fyzická agrese s nejvyšším postavením ve smečce nesouvisí, zdaleka tak nemusí jít o nejsilnějšího a největšího psa. Alfa člen smečky je alfou proto, že má pod kontrolou důležité zdroje.
Jak je to s tou hierarchií smečky?
Podle výzkumu probíhajícího 30 let na Yalu a Berkeley pod taktovkou Dr. Franka Beache, v němuž se 19 let věnoval primárně sociálnímu chování psí smečky, víme toto:
- Psí samci si jasně vymezují hierarchii, fenky taky nějakou drží, ale ne tak definitivně.
- Když nakombinujete ve smečce obě pohlaví, začnou se měnit pravidla.
- Štěňata jsou zhruba do čtyř měsíců chráněna tzv. štěněčí licencí - mohou si dělat co chtějí, což jsou schopné lépe vstřebat feny než psi. Jakmile ale z tohoto šťastného a rozverného období vyrostou, začnou dostávat od starších psů se středním postavením ve smečce pořádně "za uši". Musejí totiž pochopit, že mají ve smečce to nejnižší postavení a osvojit si usmiřovací chování. Alfy smečky jsou k celé situaci naprosto chladné a nezajímá je to.
Alfa se nebude s nikým škubat ani se ujišťovat o své pozici.
- Žádného z požadovaného chování se ve smečce nedociluje fyzickou agresí! Vše se odehrává na poli psychologického “týrání”. Alfa většinou nezískává své postavení díky tomu, že si ho vydobude násilím. Pokud ano, smečka ho z piedestalu rychle sundá.
- Nejvýše postavení psi se neperou a nepotřebují si nic dokazovat - jsou si jistí svou pozicí. Rvou se členové střední “třídy” smečky, aby se povyšovali nad další se stejným postavením. Nejníže postavení psi znají svoji pozici a jsou s ní smíření, nevyvolávají proto žádné konflikty.
Co to znamená pro dvounožce?
Zjednodušeně - pokud se snažíte psa přemoct fyzickou agresí, snižujete tak svoje postavení ve smečce. Jste členy střední třídy, stejně jako on, a MUSÍTE o převahu znovu a znovu bojovat.
Alfou se stáváte psychologickým “nátlakem” spočívajícím v tom, že máte pod kontrolou důležité zdroje. A zdrojem není postel ani rozhodnutí o tom, kdo vběhne do bytu jako první. Chce pes pustit na volno? Dobře, ale nejdřív musí sedět a vy rozhodujete o tom, kdy se rozběhne. Chce od cizího člověka dostat pamlsek? Fajn. Ale nejdřív si sedne a bude sedět, dokud neřeknete jinak. Dáváte psovi žrát? V klidu položte misku na zem, pes má povel "sedni" a začne žrát teprve, když mu to vy dovolíte.
Po počátečním šoku, že přetahovat se na vodítku a mlátit psa rozkousanou pantoflí nezabírá, přijde zjištění, že je to vlastně super - nad psem tak může mít převahu jak dítě, tak vaše babička.
Zároveň ale nezapomínejte na zodpovědnost spojenou s alfou - musíte se postarat o všechny potřeby. Nasytit hlad, ukojit žízeň, nechat psa vybít, dám mu výcvik… Jestli to neuděláte, nezbyde psovi nic jiného než se o to postarat na vlastní pěst.
Nejsilnější pouto si vytváříte se psem pomocí výcviku (jak na něj si přečtěte tady). Když budete vědět jak na to, pes vás bude zbožňovat, navíc bude mít jasno v tom, co má při jaké situaci dělat a nebudou vznikat konflikty kvůli tomu, že po něm chcete něco, co jste se ho předtím ani neobtěžovali naučit. Možná to zní banálně, ale vzpomeňte si, kolikrát jste se psa snažili odvolat od kočky nebo srnky, aniž byste to předtím trénovali.
Ploty s úštěkanými psy a zmítání na vodítku
Respektujeme ale i to, že jste si vzali pejska z útulku, který má zafixované, že ostatní zvířata nebo lidi znamenají nebezpečí a budou šílet pokaždé, když jdete kolem plotu s uštěkanými psy. Taky už vám mohla pejska potrhat smečka čivav nebo rotvajlerů a s traumatem se jen těžko srovná. Nicméně vaše procházky nemusí vypadat jako byste krotili tygra. Můžete s ostatními koexistovat v míru. Možná trochu napjatém, ale míru.
Modelových situací je kolem spousta.
Simulaci modelové situace budete mít snadnou - stačí najít plot (prosím vás, ale neotravujte psy za plotem dlouho, trochu si to na procházce rozvrhněte a procházejte kolem více domů s hlídači) nebo vyrazit v pěkném počasí do parku. Nejdřív je třeba zjistit, na co váš pes slyší natolik, aby vám věnoval pozornost - zkuste buď oblíbené pamlsky nebo oblíbenou hračku. Ideální by taky bylo naučit psa chodit u nohy.
Jakmile zmerčíte, že se váš pes dostává do obrátek, začněte na něho mluvit klidným hlasem a odvádět jeho pozornost pamlskem (hračkou). U toho ho chvalte, kdykoliv věnuje pozornost vám a ne objektu, který ho štve. A hlavně u toho pokračujte v chůzi, nestůjte na místě! Prostě běžte, psa se snažte mít vedle sebe a neustále na něj mluvte. Nesmíte ho nechat se dostat do stavu, kdy už má před očima tmu a není schopen vám věnovat pozornost! V takové chvíli prostě odejděte někam, kde se uklidní.
Bude to trvat a budete se muset naučit, kde je hranice toho, kdy vás pes vnímá a kdy už přešel “na temnou stranu síly”. Nicméně jakmile to zjistíte, naučíte se předcházet konfliktům - na psovi jasně uvidíte, kdy mu něco vadí a může to dopadnout špatně.
Může to trvat. Jako všechno, co nakonec stojí za to. Vytrvejte.
Pojďme si říct taky pár čísel:
Při průzkumu týkajícího se psí agrese bylo v letech 2005 - 2007 v Etologické poradně v Brně vyšetřeno celkem 412 psů z celé ČR, z toho 99 (24,03 %) s dominantní agresí. Po celou dobu průzkumu převažovali nekastrovaní psi nad fenami a zvířata do věku tří let. S dominantní agresí se potýkalo 50 plemen, mezi nimi i kříženci. Následně je pak výzkumníci rozřadili na malé, střední a velké psy.
Nejčastěji bylo problémové chování zaznamenáno u anglických kokršpanělů, pak u jezevčíků, yorkšírů a německých pinčů. Potom u anglických bulteriérů, čivav, francouzských buldočků a malých a středních kříženců. Co se týče velkých plemen, byli ve vedení hovawarti, němečtí ovčáci a zlatí retrívři. Šlo většinou o psy bez výcviku a chované v bytech.
