Karolina Stonjeková

Zatímco ve filmu Skřivánci na niti se řešila kardinální otázka „Kam zmizel mlíkař“, české sociální sítě už pár dní žijí neméně zapeklitým problémem – kam v době solidně hořícího vládního skandálu s bitcoiny zmizel vládní strategický „komunikátor“ Otakar Foltýn? Najednou po něm není ani vidu, ani slechu – stejně jako po tom zmiňovaném mlíkaři...

Stalo se to už takovou tradicí – čím větší problémy má nějaký politik „doma“, tím aktivněji se snaží působit na zahraniční scéně. O co chatrnější je důvěra jeho voličů, s o to větší vervou se vrhá do řešení agendy ve světě. Neobejde se to bez jistého morálního kýče, kdy z obláčku své domnělé morální nadřazenosti pronáší královské rady, zdviženým prstíkem varovně hrozí na ty, kteří si dovolují mít na věci jiný názor, a podniká velkolepé akce s velkolepým „píár“. Ale zato s nulovým reálným dopadem. Francouzský prezident Emmanuel Macron tuto taktiku dovedl k dokonalosti a český premiér Fiala ji s radostí převzal, když mu začalo téci do bot. Je to ale zoufale málo...

Volební program hnutí STAN by se dal v kostce shrnout asi takto: Do peněženek nám chtějí nacpat euro, ženám dají vložky zdarma a komu se to nebude líbit, může zvolit eutanazii. Snaha vést kampaň nekonfliktně a přinášet do ní pseudotémata namísto skutečných témat ale nakonec může přinést ovoce...

Není třeba zoufat, že se u nás v poslední době netočí mnoho skutečně povedených filmových komedií. Těch politických je totiž stále víc a jsou navíc čím dál lepší. Třeba celá slavná „kauza Írán“ by hravě mohla strčit do kapsy i komedii století S tebou mě baví svět.

A takový to mohl být klidný den. Všechno mělo jít jako na drátkách. Jenže to by si bezmála dvě desítky provládních poslanců německého Bundestagu nesměly postavit hlavu...

Ke koloritu posledních dnů a týdnů patří neutuchající diskuse o tom, jak a čím nás poškodil americký prezident Donald Trump. Kterak na nás dopadnou jeho rozhodnutí, jeho cla a vůbec celá politika. Je vlastně docela zajímavé, s jakou vervou řešíme dopady kroků amerického prezidenta a s jakým nezájmem naopak přecházíme daleko zásadnější rozhodnutí evropských politiků, jež na nás mají podstatně hmatatelnější a destruktivnější dopad.

Sofistikovaná volební strategie Víta Rakušana – hrát si na neviditelného a profitovat z chyb Petra Fialy – je ta tam. Tragická sebevražda maminky jedné z obětí střelby na Filosofické fakultě vrací znovu na scénu děsivý čin Davida Kozáka a především četné otazníky ohledně policejního pochybení. Tyto otazníky nebyly nikdy spolehlivě vysvětleny, natož vyvráceny. A přesně tohle nemůže Rakušan pár měsíců před volbami potřebovat..

V demokracii býval takový pěkný zvyk. O tom, kdo bude nebo nebude vládnout, se rozhodovalo u volebních uren. Nyní přichází doba, kdy tento zvyk přestává pomalu, ale jistě platit. Toho, kdo (ne)bude vládnout, totiž určí soud. Na dvou aktuálních případech jsme viděli, že soud vyřadil z voleb právě toho, kdo by u volebních uren nejspíše dostal možnost vládnout (Francie), či kdo už od voličů důvěru ve volbách dostal (Rumunsko). Člověk nemusí být zrovna škarohlíd, aby mu okamžitě vytanula na mysl záludná otázka: Je tohle ještě demokracie? Nebo jsme se už dostali někam, kde se o demokracii při nejlepší vůli mluvit nedá, ale slovem „demokracie“ se tento nelibý stav bude i nadále libě maskovat?

„Jedna, dvě, Freddy jde, Freddy si jde pro tebe.“ Kdo by neznal tuhle strašidelnou říkanku z legendárního filmového hororu Noční můra v Elm Street. I nás v příštích měsících čeká pravá a nefalšovaná noční můra. Můra zvaná volební kampaň. Bude tvrdá – jak už ostatně předvolební kampaně bývají – a bude se v ní strašit na plné obrátky. Kampaň plná strachu nás však paradoxně čeká právě od těch, kteří ještě celkem nedávno před „prodavači strachu“ sami varovali. Ve volbách jde konec konců o úspěch. Na to, jakými metodami ho bylo dosaženo, se už nikdo neptá...