Karolina Stonjeková

Kauza soukromé iniciativy s dovozem dronů na Ukrajinu má hned několik velmi pozoruhodných vedlejších efektů a souvislostí. Třeba se na ní pěkně ukazuje, jak se někteří armádní představitelé trhají ze řetězu. Ukazuje se, jak to prezidentovi alias vrchnímu veliteli ozbrojených sil vlastně nevadí a premiér k tomu pro jistotu mlčí. Mlčí, i když jde také o jeho ministryni a stranickou kolegyni Janu Černochovou. Tu v tom nechává vykoupat bez sebemenšího zastání.

Evropská ekonomika stagnuje a (nejen) automobilový průmysl se ubírá do míst, pro něž se kulantní výraz hledá jen těžko. K tomu dává Donald Trump jasně na srozuměnou, že Amerika se žádným zeleným skanzenem stát nehodlá a Evropa je na své přemrštěné klimatické cíle v podstatě sama. Ursula von der Leyenová představuje novodobou verzi plánu „dohnat a předehnat“ pod krycím názvem Strategický kompas a ve všech pádech skloňuje slova jako umělá inteligence, inovace či debyrokratizace. A do toho si Evropská komise přijde s nápadem na regulaci kotlů a kamen na biomasu.

Senát se dlouhodobě těší nejmenší podpoře veřejnosti mezi ústavními institucemi a k volbám do horní komory se obtěžují chodit jen ti největší nadšenci. Čas od času se objeví okolnosti, díky nimž dostane Senát příležitost tuhle nedůvěru zvrátit a přesvědčit veřejnost o své opodstatněnosti. Před rokem senátoři tuto šanci skvěle využili. Nyní se ji ale rozhodli trestuhodně promarnit.

„Takhle se mává – takhle se bije,“ instruoval majitel hotelu U Supa postávající dav v pohádce Tři veteráni. Před tím však ještě stihl vyměnit nápis „Cizinec je našinec“ za opačnou variantu „Cizinec není našinec“. Pak už přišlo na řadu to zmiňované bití, k němuž byla použita stejná mávátka, jimiž se ještě nedlouho před tím nadšeně vítalo. Obraz české zahraniční politiky v kostce...

Kdybychom Otakara Foltýna neměli, museli bychom si ho vymyslet. Ale ani v našich nejdivočejších představách by nebyl tak skvělý, jako ve skutečnosti. Protože když už si myslíte, že po všech „sviních“ a „hloubení příkopů“ nemůže přijít nic lepšího... přijde.

Čas od času se odehraje příběh, který odhalí, že doba, v níž žijeme, je ještě o něco šílenější, než jsme si mysleli. Přesně takový příběh se již několik let odehrává ve Velké Británii a jeho další dějství můžeme sledovat v těchto dnech. Kauza „Grooming Gangs“ ukázala, jaké to je, když policie (potažmo soudy) nepomáhají a nechrání, ale kvůli politické korektnosti zavírají oči a dívají se jinam.

Slavný režisér Juraj Herz kdysi v jednom rozhovoru řekl, že chtěl původně vždycky natočit pohádku, ale nakonec mu z ní stejně vyšel horor. Dost podobně je na tom i premiér Petr Fiala (ODS). Ten se pokaždé snaží o vážný státnický projev, ze kterého je ve finále hořká komedie – tedy pro seriózního státníka vlastně taky horor.

S prezidentovým podpisem pod navrhovaný rozpočet na příští rok se to mělo tak trochu jako s jihoamerickou telenovelou. Stejně jako je dopředu jasné, že si Esmeralda nakonec po všech útrapách vezme José Armanda, bylo dopředu jisté i to, že Petr Pavel nakonec Fialovi rozpočet na hlavu nehodí. Nehodil. Ale byla to chyba. Happy end se totiž konal pouze pro Esmeraldu - tedy pro Petra Fialu. José, alias prezident Pavel, už dopadl o poznání hůře a vůbec nejhorší je takový výsledek pro diváky, kteří to nakonec všechno zaplatí...

„Nejoblíbenějším jménem pro chlapce v Británii je Muhammad“, „Nechce být matkou, šla na sterilizaci“. Dva titulky, které se nedávno v médiích objevily s rozestupem pouhých dvou dnů. Zdánlivě spolu nijak nesouvisejí. Přesto je však dobré mezi nimi souvislost vidět, protože nám to hodně prozradí o době, v níž žijeme. Byť ta zpráva, bohužel, není ani trochu pozitivní.