Karolina Stonjeková

Pamatujete si na tu zvláštní „devadesátkovou“ módu sádrových trpaslíků? Byli všude. Člověk snad neujel ani kilometr autem, aby nenarazil na místo, kde se prodávaly sošky zelených mužíčků s červenou čepičkou a lopatičkou v ruce. Je to nepochopitelné, ale doba trpaslíků je zpět. Tedy ne těch sádrových, nýbrž politických. Ovšem z hlediska užitečnosti jsou na tom oba úplně stejně. Jedni hyzdili naše zahrady, druzí zase politickou scénu.

Vstávání z hrobu je nelehká disciplína. Ostatně není náhodou, že za dva tisíce let známe jen jediný případ, kdy se to někomu povedlo. Jana Maláčová, kterou si socialisté na víkendovém sjezdu zvolili do čela, ale není Ježíš. Navíc Ježíš na to tehdy potřeboval tři dny. SOCDEM se o totéž snaží od posledních parlamentních voleb. Zatím stále marně...

Slova o zradě, o držení huby nebo o kálení na hlavu... Vášně, které se tři roky dařilo držet pod pokličkou, propukly naplno a ve vší nahotě ukázaly, jak předstíraná tahle vládní jednota ve skutečnosti celou dobu byla. Ačkoli se Piráti tváří, že šlo o bodnutí kudly do zad, ve skutečnosti jim Petr Fiala vyhazovem Bartoše z vlády pomohl.

„Ahoj, tak koho jsi volil?“ – „Hele, radši se mě na to ani neptej, a ty?“ – „Já měl chvíli dilema, ale nakonec jsem to hodil ANO.“ Na tomto rozhovoru by nebylo nic až tak zvláštního. Ostatně hovorů na téma, kdo koho volil, se od soboty odehrály tisíce. Tento byl ale přece jen něčím jiný. Tím, že mezi sebou takto diskutovali dva aktivní, dlouholetí členové ODS...

Eurokomisařský rébus byl po týdnech spekulací konečně rozluštěn a tím definitivně skončilo období, kdy se v české politice ve všech pádech skloňovala dvě slova: silné portfolio. Nyní už víme, jak to dopadlo a řečeno legendárním bonmotem Václava Klause, „je to taková nevýhra“...

Říká se, že doba vymknutá z kloubů šílí. My jsme však nyní spíše svědky šílení vymknutých a z řetězu utržených politiků. Elit, jež zapomněly, o čem politika je – či přinejmenším, o čem být má. Tedy, že je to v prvé řadě služba občanům a správa věcí veřejných. Politik není ani vychovatel, ani poručník a už vůbec není neomezený vládce. V podstatě je pouhým správcem, navíc dočasným a nahraditelným. Ale to si neuvědomuje. Místo toho se politici snaží voliče stavět do latě a okázale jim dávají najevo, že tady nejsou pro lidi, nýbrž že občané jsou tu pro ně a jejich rozmary...

Sport a politika se prolínají mnohem víc, než by se na první pohled zdálo. Nemoudrá politická rozhodnutí minulých let například otevřela dveře tomu, aby teď na sportovních akcích mohly soutěžit ženy narozené s penisy a ještě se to většinově tolerovalo. Před několika desítkami hodin jsme byli svědky dalšího příkladu, jak se může politika, respektive nezvládnutá integrace menšin, podepsat na sportu. Šlo o fotbalový zápas Izraele s Belgií.

„Vrcholným válečným uměním je podmanit si nepřítele bez boje.“ Nejen tuto myšlenku přinesl ve své knize Umění války stratég Sun-c’. Dílo bylo napsáno před dvěma a půl tisíci lety, takže je jasné, že snahy obelstít nepřítele, porazit ho bojovými i nebojovými metodami, či ho zmást, jsou staré jako lidstvo samo. Toto úsilí se během doby nemění, mění se jen prostředky, jak cíle dosáhnout. A ty jsou v toku času stále dokonalejší. Má to však jeden zásadní háček. Někdy nepřítel sice existuje, ale vlastně ho ani nepotřebujeme. Protože se dokážeme docela dobře (z)ničit sami...

Pamatujete si z dětství příběhy o Kocourkově, sympatické obci plné poněkud popletených lidí? Když například stavěli novou radnici, zapomněli ve zdech udělat okna. A jelikož tam pak pochopitelně byla tma jako v pytli, rozhodli se, že v těch pytlích nanosí světlo do radnice. Vlastně geniální myšlenka. Měla jen jednu drobnou vadu na kráse – nefungovala. Nosit světlo v pytlích totiž nevyřeší základní problém, jímž je neexistence oken. Špatně řeší následek, ale vůbec neřeší příčinu. S řešením následků migrace je to v EU dosti podobné. Jen už to bohužel není fikce.