Karolina Stonjeková

Někdo sbírá známky, jiný plechovky od piva, mince nebo krabičky od sirek. Od nástupu Fialovy vlády jsme se ale všichni stali (tak trochu nedobrovolně) sběrateli nesplněných politických slibů. Jak to dopadlo, když se vládní strany dušovaly, že nebudou zvedat daně – víme. Jak to dopadlo, když pětikoalice slibovala, že bude snižovat rozpočtové deficity nebo počty státních zaměstnanců – víme. A teď víme už i to, jak je to slavným migračním paktem, v němž ministr Rakušan údajně vyjednal pro Česko jakousi výjimku.

Přímá volba prezidenta – jedna z hlavních příčin fatálního rozdělení společnosti jak u nás, tak i na Slovensku, kde právě startuje zuřivá kampaň před druhým kolem. Přitom je přímá volba v parlamentním modelu asi stejně přirozená, jako když si drobná křehká dívka nechá chirurgicky vykouzlit ňadra velikosti šest. Má to ovšem jeden podstatný háček – že je to nepřirozené, a že to nakonec nadělá víc škody než užitku, tomu děvčeti nikdy nevysvětlíte. Prostě chce mít šestky a hotovo, vlak přes to nejede.

Quod licet Iovi, non licet bovi neboli „Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi“. Zjednodušeně můžeme toto přísloví popsat též slovy „dvojí metr“. V české politice je dvojí metr míra, bez níž bychom pravděpodobně nezměřili vůbec nic. Pro posuzování jakékoli situace máme v každé kapse jeden a vytahujeme ten který podle toho, kdo zrovna mluví. Když o válce mluví politici z vládního tábora, sáhneme po prvním metru a vyjde nám, že je všechno v pořádku. Mluví-li o válce někdo z opozičního tábora, máme tu druhý metr, jímž neomylně naměříme, že jde o strašení nebo dezinformace. Doba mediálních zkratek prostě přeje zjednodušování. Ale je to ve skutečnosti opravdu až takhle jednoduché?

Poslanci za TOP 09 Ondřeji Kolářovi se tento týden podařilo hned třikrát rozvířit už beztak dost rozvířené politické vody. Poprvé, když zasypal přívalem urážek slovenského premiéra Roberta Fica, podruhé, když slovně napadl exministra Zaorálka a konečně potřetí, když na CNN Prima NEWS prohlásil, že je pro sloučení ODS, lidovců a TOP 09 do jednoho silného subjektu, který bude vyhrávat volby. Řadu kolegů napříč uvedenými stranami tím nadzvedl ze židle. Ale marná sláva, racionální jádro tyto úvahy mají...

S nejlepšími kamarády Pepou, Mírou a Vaškem máte vyrazit na výlet. Do batohu zabalíte kabanos, lahev Sklepmistra, trampský zpěvník a pečlivě naladíte kytaru. Celou dobu se těšíte na ten krásný okamžik, až si s přáteli sednete k ohni, chytnete se kolem ramen a všichni unisono zanotujete píseň „Když jsem byl mlád, bývala Ascalona nejhezčí osadou, jakou jsem znal“. Protože svornost je přece tak krásná věc. Je. Ale zahraniční politika se podle ní dělat nedá...

Každý rodič to někdy zažil. Brečící dítě sedí na zemi, mlátí gumovým zvířátkem o podlahu a křičí, že něco chce. Když to něco dlouho nedostává, mrskne hračkou do kouta, začne kolem sebe mlátit pěstičkami a notně přidá na hlase i na slzách. Rodiče ale mají jednu velkou výhodu – z období vzdoru dítko brzy vyroste a pak už se s ním většinou dá docela normálně vyjít. Premiér Petr Fiala (ODS) ovšem takovou možnost nemá. Zlobivé hnutí STAN vřískající, že chce euro za každou cenu, je k neutišení a ministr Dvořák mlátí hračkami o podlahu stále silněji.

Pamatujete si ještě na slavné líbačky Husáka s Brežněvem? Nebo na vykřikování hesel „Se sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“? Pamatujete? Tak to je dobře, protože vyznávat se veřejně z nehynoucí lásky k nějaké mocnosti nebo mezinárodní organizaci je teď zase v módě. I když je na místě otázka, zdali to v českém intelektuálním prostředí vůbec někdy z módy vyšlo. Je totiž dost dobře možné, že tohle kýčovité poklonkování jednou pro vždy zůstane součástí našeho chování (a budou se měnit jen světové strany)...

Video ze šatny, naschvály ministra Dvořáka nebo tour de znevýhodněné regiony, či vypouštění informací o zestátnění ČEZu. Za posledních pár týdnů je bilance politických přešlapů hnutí STAN skutečně obdivuhodná. A obdivuhodná je také trpělivost, jakou mají s největším vládním potížistou ostatní koaliční partneři, zejména ODS. Otázkou však je, jak dlouho ještě…

Komoří Lang dává císaři Rudolfovi II. podepisovat jakési listiny, protože má císař zrovna namočené pero. Podvodník magistr Kelley obelhává panovníka slibem, že mu oživí Golema, a dvorní astrolog veličenstvu radí kupovat obzvláště vypečené rohlíčky z místní pekárny, od které dostává provize. Když na tyhle scény rok co rok koukáme ve filmu Císařův pekař, je to velká legrace. Jakmile si však uvědomíme, že stávající česká politika vlastně funguje dost podobně, je humor ten tam a jde do tuhého.