komentátorka
Karolina Stonjeková, externí spolupracovnice CNN Prima NEWS, vystudovala politologii, mezinárodní vztahy, a také obor historická sociologie na Karlově univerzitě. Celý profesní život se živí prací v komerčním sektoru a pracuje jako PR konzultantka. Od roku 2019 do roku 2020 byla také komentátorkou FTV Prima.
Milí zákonodárci, děkujeme! Děkujeme vám všem, kteří jste v roce 2011 schválili přímou volbu prezidenta. Děkujeme vám za to, že jste tímto veskrze zbytečným krokem vnesli do českého parlamentarismu naprosto cizorodý prvek, jehož „blahé“ důsledky sklízíme dodnes. Vlastně dnes ještě víc než kdy jindy. S nepřímo voleným prezidentem by totiž stávající situace nikdy nenastala...
Ve druhé polovině minulého roku rozvířila mediální vody jedna pozoruhodná událost. Promítání dokumentárního filmu Velký vlastenecký výlet, který sliboval poutavou sondu do duše českých obdivovatelů Putinova Ruska, tedy těch, pro které se vžil stále nadužívanější termín „dezoláti“.
Kdybychom parafrázovali slova otce zakladatele Václava Klause, 32. Kongres ODS přinesl takovou „nezměnu“. Rozlučka s dědictvím Petra Fialy se nekonala, či v lepším případě, konala se jen částečně. Vlastně je to podobná situace, jako když se s manželkou sice rozvedete, ale nadále zůstanete bydlet pod jednou střechou. O zásadní životní změně se tím pádem hovořit nedá, stejně jako se v případě ODS nedá hovořit o tom, že by víkendová volba vedení nastavila nějakou změnu kurzu.
Klimatická krize v Česku skončila, vyhlásil při nástupu do funkce dočasný správce ministerstva životního prostředí Petr Macinka. Upřímně řečeno, je celkem snadné ukončit něco, co neexistuje a nikdy ani reálně neexistovalo. Daleko těžší ovšem bude skoncovat s iracionálním šílenstvím, jež je s „klimaaktivismem“ dlouhodobě spojeno. A jak ukázaly i nedávné studentské protesty – ze všeho nejtěžší bude vymýtit onen zničující zelený brainwashing, který se na mladé generaci očividně dost nepříjemně podepsal.
Politika se nám v poslední době ostudně smrskla na provádění všemožných schválností. Jeden vlajku vyvěsí, druhý ji sundá, aby ji ten první vzápětí vyvěsil znovu jinde. Jeden jede na Slovensko, pročež druhý musí jet na just taky. Chování našich politických elit tak připomíná slavnou scénu z filmu Slunce, seno a pár facek, kde po sobě dvě znesvářené rodiny házejí přes plot nádobí a Škopková do toho křičí: „Když vy břízolit, tak my kachlíčky. A když vy inžinýrku, tak my... to budete koukat!“ Dění kolem zahraniční cesty na Slovensko z tohoto modelu bohužel nijak nevybočuje.
Minulému volebnímu období dominovaly neutuchající vášnivé debaty o demokracii, o tom, kdo je demokrat a kdo nikoli. Dočkali jsme se dokonce i naprosto absurdního dělení politických stran na takzvaně „demokratické“ a údajně „nedemokratické“. Problém těchto debat byl především v jejich bezobsažné prázdnotě, protože demokracie není žvýkačka, kterou si má politik brát do úst, když si potřebuje osvěžit dech. Zvláště když se demokracií ponejvíce zaklínají ti, kteří s ní v praktické rovině mají největší problém.
V posledních letech dochází v politice k naprostému zmatení pojmů. K pravici se hlásí strany s jasně levicovým programem a důraz na národní zájmy vám okamžitě vyslouží nálepku, že jste nacista nebo fašista. Největší zmatení ovšem panuje ohledně samé podstaty toho, co je a má být politika...
Staré úsloví říká, že tradice zavazuje. Znamená to, že tradice vlastně vytvářejí univerzální rámec, jak v nějaké situaci postupovat a jak ji řešit. Pokud se tradice poruší, zaniká s ní i daný postup a závazek, který z toho vyplývá. Přesně to se teď stalo, pokud jde o volbu předsedy dolní parlamentní komory. Ale abychom byli fér, dodejme, že to není chyba nastupující vlády. Gentlemanské tradice přestaly platit už více jak dekádu předtím. Bohužel...
Doba vymknutá z kloubů šílí... Předvolební atmosféra je vyhrocená do nebývalých rozměrů, které hravě předčí rozdělenost společnosti v době covidu nebo prezidentských voleb. A jak jsme viděli začátkem tohoto týdne, není daleko ani k násilí. Takové klouby dá jen stěží někdo do pořádku a vlastně se o to nikdo ani nesnaží.
Říká se, že projekty v Česku mívají obvykle šest fází. Fáze 1 nadšení, fáze 2 vystřízlivění, trojka zděšení, čtyřka hledání viníků, fáze 5 potrestání nevinných a konečně fáze číslo 6 - vyznamenání nezúčastněných. Zatím není jasné, jestli si jeden ze zásadních projektů Fialovy vlády zvaný korespondenční volba projde úplně všemi těmito fázemi. V každém případě je ale již nyní jisté, že celkový počet registrovaných zahraničních voličů nás posunul do druhé fáze – vystřízlivění.
Ty nejdůležitější věci se od politiků nedozvíme buď vůbec, nebo pozdě. Zpravidla až v době, kdy z politiky odejdou, či když jsou z ní odejiti. V takovém případě nastává doslova ohňostroj upřímnosti a člověk často nestačí žasnout, jak otevřená vyjádření najednou slyší. Jako třeba teď od exministra spravedlnosti Pavla Blažka.
prima-cnn-news
prima-zeny
prima-zoom
prima-fresh
prima-cool
lajk
prima-living
