Karolina Stonjeková

Ke koloritu posledních dnů a týdnů patří neutuchající diskuse o tom, jak a čím nás poškodil americký prezident Donald Trump. Kterak na nás dopadnou jeho rozhodnutí, jeho cla a vůbec celá politika. Je vlastně docela zajímavé, s jakou vervou řešíme dopady kroků amerického prezidenta a s jakým nezájmem naopak přecházíme daleko zásadnější rozhodnutí evropských politiků, jež na nás mají podstatně hmatatelnější a destruktivnější dopad.

Sofistikovaná volební strategie Víta Rakušana – hrát si na neviditelného a profitovat z chyb Petra Fialy – je ta tam. Tragická sebevražda maminky jedné z obětí střelby na Filosofické fakultě vrací znovu na scénu děsivý čin Davida Kozáka a především četné otazníky ohledně policejního pochybení. Tyto otazníky nebyly nikdy spolehlivě vysvětleny, natož vyvráceny. A přesně tohle nemůže Rakušan pár měsíců před volbami potřebovat..

V demokracii býval takový pěkný zvyk. O tom, kdo bude nebo nebude vládnout, se rozhodovalo u volebních uren. Nyní přichází doba, kdy tento zvyk přestává pomalu, ale jistě platit. Toho, kdo (ne)bude vládnout, totiž určí soud. Na dvou aktuálních případech jsme viděli, že soud vyřadil z voleb právě toho, kdo by u volebních uren nejspíše dostal možnost vládnout (Francie), či kdo už od voličů důvěru ve volbách dostal (Rumunsko). Člověk nemusí být zrovna škarohlíd, aby mu okamžitě vytanula na mysl záludná otázka: Je tohle ještě demokracie? Nebo jsme se už dostali někam, kde se o demokracii při nejlepší vůli mluvit nedá, ale slovem „demokracie“ se tento nelibý stav bude i nadále libě maskovat?

„Jedna, dvě, Freddy jde, Freddy si jde pro tebe.“ Kdo by neznal tuhle strašidelnou říkanku z legendárního filmového hororu Noční můra v Elm Street. I nás v příštích měsících čeká pravá a nefalšovaná noční můra. Můra zvaná volební kampaň. Bude tvrdá – jak už ostatně předvolební kampaně bývají – a bude se v ní strašit na plné obrátky. Kampaň plná strachu nás však paradoxně čeká právě od těch, kteří ještě celkem nedávno před „prodavači strachu“ sami varovali. Ve volbách jde konec konců o úspěch. Na to, jakými metodami ho bylo dosaženo, se už nikdo neptá...

Kuba, Ludková, Cibulka, Červíček... jen pár jmen, která v posledních dnech či týdnech rozvířila zatuchlé vnitrostranické vody ODS. Jedněm se nelíbí směřování strany, jiní mají problém se způsobem sestavování kandidátek v rámci koalice Spolu – projektu, který sice dokázal jednorázově uspět, ale nyní už za něj občanští demokraté jen platí nepřiměřeně vysokou cenu.

Současná evropská móda zvaná boj proti dezinformacím má hned několik slabin a problematických míst. Jednak – a to je potřeba si otevřeně přiznat – má jen pramálo společného se skutečnou demokracií, byť se často tvrdí, že s dezinformacemi je třeba bojovat právě proto, abychom demokracii ochránili. Největší riziko ale spočívá v tom, že co se v určitém okamžiku jeví jako jasná dezinformace, může se už o pár let později ukázat jako čistá pravda. Některé zdánlivě lživé zprávy se totiž jako pravdivé ukážou až časem. Anebo to klidně může být i naopak...

Evropská unie prožívá jednu z nejhlubších krizí své existence. Pragmatická realpolitika USA naplno obnažila slabiny Evropy a chyby, jimiž se EU sama odsunula na vedlejší kolej. V minulosti byly situace, kdy Evropa tahala za kratší konec provazu. V nové geopolitické hře však provaz nedrží v rukou vůbec. A zatímco jindy se evropští politici tváří, že jednoduchá řešení neexistují, tady najednou snadné řešení našli: Za tragickou slabost Evropy prý mohou ti, kteří léta odmítali hlubší integraci...

Na české politice je hezké, jak dokáže neustále posouvat hranice toho, co všechno je ještě možné. Tak například je možné velkoryse přehlížet, že vojáci speciálních sil dopravují bez souhlasu Parlamentu drony do země, v níž probíhá válečný konflikt. Nebo je možné nechat viset ve vzduchu podezření, že se tak dělo na základě neoprávněně vydaných diplomatických pasů. V neposlední řadě pak je možné, aby si vojenští představitelé zamilovali světla ramp a média natolik, že se nežinýrují dávat do nich velmi silná a v podstatě ryze politická prohlášení. A světe div se, nikomu to vůbec nevadí...

Papír prý snese všechno, což o papíru, na kterém jsou napsána politická hesla a proklamace, platí dvojnásob. Můžete si na něj klidně nechat natisknout slogan, že jste vrátili Česku respekt v zahraničí, i když se opakovaně ukazuje, že realita je úplně jiná. To jsme ostatně nyní viděli na Macronově pařížském setkání, na něž „český vraceč zahraničního respektu“, tedy premiér Petr Fiala, nebyl vůbec pozván. Papír to všechno zvládne, tomu je to jedno. Fialovi ale tahle ostuda jedno být nemůže. A nic na tom nemění ani fakt, že Macronova hurá akce skončila velkou blamáží.