Karolina Stonjeková

Kuba, Ludková, Cibulka, Červíček... jen pár jmen, která v posledních dnech či týdnech rozvířila zatuchlé vnitrostranické vody ODS. Jedněm se nelíbí směřování strany, jiní mají problém se způsobem sestavování kandidátek v rámci koalice Spolu – projektu, který sice dokázal jednorázově uspět, ale nyní už za něj občanští demokraté jen platí nepřiměřeně vysokou cenu.

Současná evropská móda zvaná boj proti dezinformacím má hned několik slabin a problematických míst. Jednak – a to je potřeba si otevřeně přiznat – má jen pramálo společného se skutečnou demokracií, byť se často tvrdí, že s dezinformacemi je třeba bojovat právě proto, abychom demokracii ochránili. Největší riziko ale spočívá v tom, že co se v určitém okamžiku jeví jako jasná dezinformace, může se už o pár let později ukázat jako čistá pravda. Některé zdánlivě lživé zprávy se totiž jako pravdivé ukážou až časem. Anebo to klidně může být i naopak...

Evropská unie prožívá jednu z nejhlubších krizí své existence. Pragmatická realpolitika USA naplno obnažila slabiny Evropy a chyby, jimiž se EU sama odsunula na vedlejší kolej. V minulosti byly situace, kdy Evropa tahala za kratší konec provazu. V nové geopolitické hře však provaz nedrží v rukou vůbec. A zatímco jindy se evropští politici tváří, že jednoduchá řešení neexistují, tady najednou snadné řešení našli: Za tragickou slabost Evropy prý mohou ti, kteří léta odmítali hlubší integraci...

Na české politice je hezké, jak dokáže neustále posouvat hranice toho, co všechno je ještě možné. Tak například je možné velkoryse přehlížet, že vojáci speciálních sil dopravují bez souhlasu Parlamentu drony do země, v níž probíhá válečný konflikt. Nebo je možné nechat viset ve vzduchu podezření, že se tak dělo na základě neoprávněně vydaných diplomatických pasů. V neposlední řadě pak je možné, aby si vojenští představitelé zamilovali světla ramp a média natolik, že se nežinýrují dávat do nich velmi silná a v podstatě ryze politická prohlášení. A světe div se, nikomu to vůbec nevadí...

Papír prý snese všechno, což o papíru, na kterém jsou napsána politická hesla a proklamace, platí dvojnásob. Můžete si na něj klidně nechat natisknout slogan, že jste vrátili Česku respekt v zahraničí, i když se opakovaně ukazuje, že realita je úplně jiná. To jsme ostatně nyní viděli na Macronově pařížském setkání, na něž „český vraceč zahraničního respektu“, tedy premiér Petr Fiala, nebyl vůbec pozván. Papír to všechno zvládne, tomu je to jedno. Fialovi ale tahle ostuda jedno být nemůže. A nic na tom nemění ani fakt, že Macronova hurá akce skončila velkou blamáží.

Byl sice svátek svatého Valentýna, ale pro špičky evropské politiky se po projevu J. D. Vance změnila mnichovská bezpečnostní konference v pátek třináctého. Aby také ne, když viceprezident USA ve svém projevu věnoval pozornost prakticky všemu, čemu se naopak evropští politici nechtějí věnovat vůbec. Co se už roky snaží neslyšet, vytěsnit a ignorovat. Jejich černé svědomí najednou stálo přímo před nimi. Přijelo z Ameriky, promluvilo a nebylo před ním kam utéct...

Kauza soukromé iniciativy s dovozem dronů na Ukrajinu má hned několik velmi pozoruhodných vedlejších efektů a souvislostí. Třeba se na ní pěkně ukazuje, jak se někteří armádní představitelé trhají ze řetězu. Ukazuje se, jak to prezidentovi alias vrchnímu veliteli ozbrojených sil vlastně nevadí a premiér k tomu pro jistotu mlčí. Mlčí, i když jde také o jeho ministryni a stranickou kolegyni Janu Černochovou. Tu v tom nechává vykoupat bez sebemenšího zastání.

Evropská ekonomika stagnuje a (nejen) automobilový průmysl se ubírá do míst, pro něž se kulantní výraz hledá jen těžko. K tomu dává Donald Trump jasně na srozuměnou, že Amerika se žádným zeleným skanzenem stát nehodlá a Evropa je na své přemrštěné klimatické cíle v podstatě sama. Ursula von der Leyenová představuje novodobou verzi plánu „dohnat a předehnat“ pod krycím názvem Strategický kompas a ve všech pádech skloňuje slova jako umělá inteligence, inovace či debyrokratizace. A do toho si Evropská komise přijde s nápadem na regulaci kotlů a kamen na biomasu.

Senát se dlouhodobě těší nejmenší podpoře veřejnosti mezi ústavními institucemi a k volbám do horní komory se obtěžují chodit jen ti největší nadšenci. Čas od času se objeví okolnosti, díky nimž dostane Senát příležitost tuhle nedůvěru zvrátit a přesvědčit veřejnost o své opodstatněnosti. Před rokem senátoři tuto šanci skvěle využili. Nyní se ji ale rozhodli trestuhodně promarnit.