Karolina Stonjeková

Není třeba zoufat, že se u nás v poslední době netočí mnoho skutečně povedených filmových komedií. Těch politických je totiž stále víc a jsou navíc čím dál lepší. Třeba celá slavná „kauza Írán“ by hravě mohla strčit do kapsy i komedii století S tebou mě baví svět.

A takový to mohl být klidný den. Všechno mělo jít jako na drátkách. Jenže to by si bezmála dvě desítky provládních poslanců německého Bundestagu nesměly postavit hlavu...

Ke koloritu posledních dnů a týdnů patří neutuchající diskuse o tom, jak a čím nás poškodil americký prezident Donald Trump. Kterak na nás dopadnou jeho rozhodnutí, jeho cla a vůbec celá politika. Je vlastně docela zajímavé, s jakou vervou řešíme dopady kroků amerického prezidenta a s jakým nezájmem naopak přecházíme daleko zásadnější rozhodnutí evropských politiků, jež na nás mají podstatně hmatatelnější a destruktivnější dopad.

Sofistikovaná volební strategie Víta Rakušana – hrát si na neviditelného a profitovat z chyb Petra Fialy – je ta tam. Tragická sebevražda maminky jedné z obětí střelby na Filosofické fakultě vrací znovu na scénu děsivý čin Davida Kozáka a především četné otazníky ohledně policejního pochybení. Tyto otazníky nebyly nikdy spolehlivě vysvětleny, natož vyvráceny. A přesně tohle nemůže Rakušan pár měsíců před volbami potřebovat..

V demokracii býval takový pěkný zvyk. O tom, kdo bude nebo nebude vládnout, se rozhodovalo u volebních uren. Nyní přichází doba, kdy tento zvyk přestává pomalu, ale jistě platit. Toho, kdo (ne)bude vládnout, totiž určí soud. Na dvou aktuálních případech jsme viděli, že soud vyřadil z voleb právě toho, kdo by u volebních uren nejspíše dostal možnost vládnout (Francie), či kdo už od voličů důvěru ve volbách dostal (Rumunsko). Člověk nemusí být zrovna škarohlíd, aby mu okamžitě vytanula na mysl záludná otázka: Je tohle ještě demokracie? Nebo jsme se už dostali někam, kde se o demokracii při nejlepší vůli mluvit nedá, ale slovem „demokracie“ se tento nelibý stav bude i nadále libě maskovat?

„Jedna, dvě, Freddy jde, Freddy si jde pro tebe.“ Kdo by neznal tuhle strašidelnou říkanku z legendárního filmového hororu Noční můra v Elm Street. I nás v příštích měsících čeká pravá a nefalšovaná noční můra. Můra zvaná volební kampaň. Bude tvrdá – jak už ostatně předvolební kampaně bývají – a bude se v ní strašit na plné obrátky. Kampaň plná strachu nás však paradoxně čeká právě od těch, kteří ještě celkem nedávno před „prodavači strachu“ sami varovali. Ve volbách jde konec konců o úspěch. Na to, jakými metodami ho bylo dosaženo, se už nikdo neptá...

Kuba, Ludková, Cibulka, Červíček... jen pár jmen, která v posledních dnech či týdnech rozvířila zatuchlé vnitrostranické vody ODS. Jedněm se nelíbí směřování strany, jiní mají problém se způsobem sestavování kandidátek v rámci koalice Spolu – projektu, který sice dokázal jednorázově uspět, ale nyní už za něj občanští demokraté jen platí nepřiměřeně vysokou cenu.

Současná evropská móda zvaná boj proti dezinformacím má hned několik slabin a problematických míst. Jednak – a to je potřeba si otevřeně přiznat – má jen pramálo společného se skutečnou demokracií, byť se často tvrdí, že s dezinformacemi je třeba bojovat právě proto, abychom demokracii ochránili. Největší riziko ale spočívá v tom, že co se v určitém okamžiku jeví jako jasná dezinformace, může se už o pár let později ukázat jako čistá pravda. Některé zdánlivě lživé zprávy se totiž jako pravdivé ukážou až časem. Anebo to klidně může být i naopak...

Evropská unie prožívá jednu z nejhlubších krizí své existence. Pragmatická realpolitika USA naplno obnažila slabiny Evropy a chyby, jimiž se EU sama odsunula na vedlejší kolej. V minulosti byly situace, kdy Evropa tahala za kratší konec provazu. V nové geopolitické hře však provaz nedrží v rukou vůbec. A zatímco jindy se evropští politici tváří, že jednoduchá řešení neexistují, tady najednou snadné řešení našli: Za tragickou slabost Evropy prý mohou ti, kteří léta odmítali hlubší integraci...