Utrpení při natáčení Svěťáků: Režisér skončil v nemocnici, mocní chtěli komedii zakázat
Chybělo málo k tomu, aby jedna z nejoblíbenějších českých komedií nespatřila světlo světa. Natáčení Světáků provázely zdravotní komplikace režiséra, obavy z cenzury i improvizace, které nakonec daly vzniknout legendárním hláškám. Právě díky nim a nezapomenutelným výkonům hereckých hvězd se film zapsal do historie.
Zdá se to vcelku jednoduché. Tři fasádníci chtějí strávit alespoň jediný večer v podniku, kam by se jinak nepodívali, tři dámy nevalné pověsti se je chystají obrat o úspory. Bylo to ale složitější. Základ scénáře dopsal Vratislav Blažek v červnu 1968, ale ani ne týden po srpnové okupaci emigroval. I když měl za sebou úspěšné Starce na chmelu nebo Dámu na kolejích, dialogy přeci jen potřebovaly ještě dopilovat. Naštěstí se o to postarali sami herci, zejména Jiří Sovák, kterému se v branži pro jeho pohotové glosování přezdívalo „král fóru“. Použil i své osobní příběhy: „Třeba ten dialog, co vedu s policajtama: Já málem dvakrát padnul na barikádách, aby tys mohl nosit tenhle štof. Ty nejsi náš soudruhu, ty jsi rakouskej, ty bys měl nosit fedrpuš a šavli!“
ČTĚTE TAKÉ: Karlovarský festival odtajnil první hollywoodské hvězdy. Dorazí představitelka slavné rodiny
Nápady vznikaly i přímo na place, jak prozradila Jiřina Jirásková: „Který autor by mohl napsat takovou roztomilou blbost jako třeba: ‚Nebojíte se, že vám s tak rozkošnou věcičkou uteču?‘“ V improvizaci byl mistrem Vladimír Menšík. Potvrdil to, když měla jedna ze scén skončit jen jeho útěkem z okna, a tak mimo scénář prohlásil: „Hele Božka, že je támhleto muzeum?“
Vladimír Menšík byl ostatně nezkrotitelný po všech stránkách. Předcházela ho pověst rošťáka a flamendra. Zpočátku proto na něj zejména Jiřina Šejbalová, herečka ze staré školy, koukala trochu s nedůvěrou. Když ale zjistila, že herecky je Menšík perfektní a nadto zábavný společník, naopak ráda naslouchala v maskérně jeho historkám. Největší hereckou příležitostí byli Světáci pro Jana Libíčka. Do té doby se objevoval spíše v menších úlohách, jako fasádník měl ale před kamerou 45 dnů. Tělnatý herec ve snímku předvedl svou mrštnost, i když vážil hodně přes metrák, měl, jak říkal, „jedno kilo hezčí než druhé“.
Čtěte také
Na plátně vyšvihl přeskok snožmo přes židli. Za kulisami mu přitom nebylo nejlépe: „Ta role mi šla těžko, protože já nemůžu pít, mám potíže s ledvinami. Ale jako herec jsem to musel zahrát.“ S povzdechem po premiéře novinářům řekl, že není světák, co se týče alkoholu, cigaret ani žen. Jediná vášeň, která mu prý zbyla, je jídlo. Natáčení částečně protrpěl i režisér Zdeněk Podskalský. Trápily ho ledvinové kameny, kvůli kterým skončil v nemocnici. Točilo se přitom v rychlém tempu, první klapka padla na Barrandově ve druhé polovině září, když ještě nebyly úplně hotové dekorace. Sám Podskalský také nebyl nadšený z baru, kde film vrcholí: „Architekt si usmyslel, že to bude hypermoderní superbar, jenže já si myslím, že je to blbost. Měl tam dát radši starej nábytek, to je u nás ten nejspolehlivější způsob, jak dát najevo děsnej přepych.“
Některé scény nebo dialogy z původního scénáře byste ve filmu hledali marně. Buď se předem vyškrtly, nebo vypadly ve střižně. Nikdy jsme tak neviděli, jak fasádníci nejsou k sehnání, když polonazí relaxují na kryté plovárně. Pánové původně při zkoušení šatů rozumovali o kolážích Jiřího Koláře a „paleomagnetických vlastnostech kaseritu“. My víme, že nakonec trousili moudra o šokujícím Salvadoru Dalím a mimozemských civilizacích.
Čtěte také
Už když Světáci na podzim 1969 mířili do kin, pokoušeli se někteří mocní prosadit jejich zákaz. Vadily dialogy, scenárista v emigraci a kromě jiných tvůrců dráždil i Oldřich Nový. Symbol první republiky přímo ve filmu vysvětluje, že rok 1948 „udělal přítrž jeho kariéře profesora tance a společenské výchovy.“ Světáci i tak ještě stihli získat cenu na filmovém festivalu v Liberci za nejúspěšnější snímek roku 1970. Jejich autor, Vratislav Blažek zemřel na začátku sedmdesátých let v německé emigraci. Komedii, u jejíhož zrodu stál, na rozdíl od nadšených diváků nikdy neviděl.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Vila Libuše Šafránkové chátrá. Zahrada je jako džungle, trhá nám to srdce, říkají sousedé
