komentář

Ke koloritu posledních dnů a týdnů patří neutuchající diskuse o tom, jak a čím nás poškodil americký prezident Donald Trump. Kterak na nás dopadnou jeho rozhodnutí, jeho cla a vůbec celá politika. Je vlastně docela zajímavé, s jakou vervou řešíme dopady kroků amerického prezidenta a s jakým nezájmem naopak přecházíme daleko zásadnější rozhodnutí evropských politiků, jež na nás mají podstatně hmatatelnější a destruktivnější dopad.

SPD má nejvíce potenciálních voličů v Moravskoslezském kraji. Alespoň to vyplývá z dat, která analytický ústav STEM zpracoval pro CNN Prima NEWS. Na hejtmanství v Ostravě už se přitom testuje i společná vláda ANO a SPD, a vlastně nejen tam. Na úrovni hned čtyř krajů to populistickým partnerům zatím klape, obě hnutí tedy mohou stejný model znova vyzkoušet i po podzimních parlamentních volbách. Nenápadný půvab takového spojení, které by část společnosti dokonce preferovala, ale může na šatech Paní demokracie zanechat skvrny, které nepůjdou jen tak snadno vyprat.

Kdo věřil, že Podpisovka Starostů bude originální předvolební akcí, jejímž prostřednictvím lidé spolurozhodnou o podobě kandidátek, ten Vítu Rakušanovi a spol. skočil na špek. A i když Starostové slibovali, že si horní místa na kandidátkách nebudou rozdávat v teplíčku vlastních kanceláří, přesně to nakonec udělali. Král Podpisovky Stanislav Havlíček by mohl vyprávět. Co si o tématu myslíte vy? Napište nám do diskuse pod článkem.

Bezpečnost představuje pro současnou Evropu jednu z hlavních výzev. Politici nyní musí řešit zároveň hrozby zvenčí i zevnitř. Obrovské nebezpečí může plynout i z pouhé neschopnosti vymáhat platná pravidla. V oblasti nelegální migrace toto platí dvojnásob.

Takto zahnaného do kouta diváci Tomia Okamuru už asi dlouho neviděli. Šéf SPD se zapotil v nedělní Partii na CNN Prima NEWS, když opakovaně čelil otázce, jak by hlasoval v referendu o vystoupení České republiky z NATO. Nejdříve se přímé odpovědi vyhýbal jako čert kříži. Nakonec řekl, že by se k takovému referendu možná vůbec nedostavil. Asi by to celé bylo k smíchu, kdyby Okamura netoužil po vládní odpovědnosti.

Současná evropská móda zvaná boj proti dezinformacím má hned několik slabin a problematických míst. Jednak – a to je potřeba si otevřeně přiznat – má jen pramálo společného se skutečnou demokracií, byť se často tvrdí, že s dezinformacemi je třeba bojovat právě proto, abychom demokracii ochránili. Největší riziko ale spočívá v tom, že co se v určitém okamžiku jeví jako jasná dezinformace, může se už o pár let později ukázat jako čistá pravda. Některé zdánlivě lživé zprávy se totiž jako pravdivé ukážou až časem. Anebo to klidně může být i naopak...

Poté, co Donald Trump nařídil pozastavení americké vojenské pomoci Ukrajině, lze definitivně konstatovat, že nová administrativa Spojených států zatím vyvíjí tlak na napadenou zemi, přičemž agresora přehlíží. Nyní je nutné, aby se Evropa s touto skutečností smířila a zařídila se podle toho. USA už nejsou zemí, která bude starému kontinentu neúnavně krýt záda. Winston Churchill měl na rozdíl od Volodymyra Zelenského velké štěstí. Franklin D. Roosevelt ho totiž netlačil do náruče agresora a Američané jej neuráželi za to, že se po Bílém domě producíroval bez kravaty.

Americký prezident Donald Trump a jeho vrchní sekundant J. D. Vance ostrou roztržkou s ukrajinskou hlavou státu Volodymyrem Zelenským dali jasně najevo, že vyžadují respekt, vděk a vyloženě až servilitu. To Zelenskyj jasně odmítl a většina západního světa mu za to tleská. K čemu mu to však je, když tím může přijít o klíčového spojence v obraně proti zhoubě z Moskvy?

Na české politice je hezké, jak dokáže neustále posouvat hranice toho, co všechno je ještě možné. Tak například je možné velkoryse přehlížet, že vojáci speciálních sil dopravují bez souhlasu Parlamentu drony do země, v níž probíhá válečný konflikt. Nebo je možné nechat viset ve vzduchu podezření, že se tak dělo na základě neoprávněně vydaných diplomatických pasů. V neposlední řadě pak je možné, aby si vojenští představitelé zamilovali světla ramp a média natolik, že se nežinýrují dávat do nich velmi silná a v podstatě ryze politická prohlášení. A světe div se, nikomu to vůbec nevadí...

Jen máloco vystihuje současný úpadek Evropy lépe než roztřesený hlas a slzy německého diplomata Christopha Heusgena na Mnichovské bezpečnostní konferenci. Tohle má být ta nová silná Evropa, která je nezávislá na Spojených státech a která dokáže čelit ruskému agresorovi? To se asi masový vrah Putin musel v Moskvě smíchy za břicho popadat...

Kauza soukromé iniciativy s dovozem dronů na Ukrajinu má hned několik velmi pozoruhodných vedlejších efektů a souvislostí. Třeba se na ní pěkně ukazuje, jak se někteří armádní představitelé trhají ze řetězu. Ukazuje se, jak to prezidentovi alias vrchnímu veliteli ozbrojených sil vlastně nevadí a premiér k tomu pro jistotu mlčí. Mlčí, i když jde také o jeho ministryni a stranickou kolegyni Janu Černochovou. Tu v tom nechává vykoupat bez sebemenšího zastání.

Nejeden pozorovatel české politické scény může sem tam nabýt dojmu, že někteří představitelé ODS zapomněli, kdo je vlastně volí. Často je to pravicový a liberálně-konzervativní jedinec, který si přeje štíhlý stát a nízké daně. Jenže někdy se zdá, že vláda s ODS v čele dělá vše pro to, aby takovou osobu od volby občanských demokratů odradila. Typickým příkladem jsou aktivity ministra kultury a místopředsedy ODS Martina Baxy. Ten svými provokativními výroky o mediální novele a podivnými konstrukcemi o komunistech dráždí i mnoho svých spolustraníků.