komentář

Nedělejte si z nás pr*el, děláte z nás blbce, vzkazují prostřednictvím sociálních sítí lidé hradnímu mluvčímu Jiřímu Ovčáčkovi. Ten totiž v úterý uvedl, že prezident Miloš Zeman měl k obědu meruňkové buchty a na středu si objednal vinnou klobásu s kaší. Někteří lidé se pozastavují nad tím, že má prezident hospitalizovaný na klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny standardní jídelníček. Podle některých jsou na takovém oddělení pouze takoví pacienti, kteří sami jíst nedokážou a jsou odkázáni na náhradní umělou výživu.

Vláda pětikoalice ještě nevznikla, ale už ukazuje, jakým způsobem se chystá válcovat všechny ostatní. Například při rozdělování funkcí v Poslanecké sněmovně. Tento týden to předvedl nový předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL Marek Výborný.

Měla to být oslava pirátské ideologie a jeden z vrcholů fungování strany, který přepíše anály české porevoluční politiky. Místo toho se Piráti celý víkend probírali z šoku a jen stěží skrývali slzy, zklamání a vztek. Demokracie k nim byla krutější, než by si ale možná zasloužili. Ať už jsou vám více nebo méně sympatičtí, pravdou je, že za čtyři roky ve Sněmovně odmakali kus práce a do kampaně šli s opravdu velkým elánem. O to tvrdší pád to pro mladé a ambiciózní hvězdičky musí být. Proč ale nemohou svalovat vinu jen na Babišovu kampaň a na kroužkování?

Přestože ještě na jaře byli jasnými favority voleb do Poslanecké sněmovny, nakonec se v koalici se Starosty a nezávislými do poslaneckých lavic dostali jen čtyři zástupci Pirátů. Má to ale řadu výhod, které by neměly zapadnout.

Je to poprvé od vzniku Československa v roce 1918, kdy v našem zákonodárném sboru chybí formálně levicová strana, nepočítáme-li tedy období protektorátu. Jak se to mohlo stát, co to znamená pro českou politiku a má levice šanci na návrat?

Pád komunistů měl přijít mnohem dřív, i tak ovšem znamená obrovsky důležitý moment. Nic nedokáže smazat jejich historickou vinu, některé jizvy se už nikdy nezhojí. Letošní volební fiasko KSČM navíc samo o sobě neznamená, že bude v téhle zemi líp. Kdo však netrpí masivní ztrátou paměti, musí z něj mít radost.

Voliči Andreje Babiše jsou idioti. Ivana Bartoše volí jen feťáci. Lidé, kteří hodí svůj hlas Petru Fialovi, jsou pseudointelektuálové a nerozumí běžnému životu. A Tomia Okamuru volí xenofobové a rasisti, samozřejmě. Aktuální volby už klasicky označujeme za ty nejdůležitější v novodobé české historii. Doufat však v zázračnou a okamžitou změnu k lepšímu by bylo zoufale naivní. Minimálně proto, že velká část společnosti žádnou změnu nechce. Peklo jsou ti druzí, říká se. Ale kdo to vlastně je?

To, co předvádí Glen Kamara, jeho infantilní právník, Glasgow Rangers a britské mediální prostředí, je svým způsobem i trochu kouzelné. Fanouškovsky roztříštěnou Českou republiku nebývale sjednotili, donutili slávisty držet palce sparťanům. Ve všech ostatních ohledech jsou jejich reakce ryze stupidní.

Podle politologa Lukáše Jelínka Vít Rakušan (STAN) v předvolební debatě na CNN Prima NEWS premiéra Andreje Babiše (ANO) nepříjemně zaskočil. „Koalice PirStan chtěla využít moment překvapení. Nevím, jestli bylo pro ni příliš chytré vybrat si Bartoše jako kandidáta na premiéra,“ sdělil v pořadu 360°.

Osm z deseti Čechů se bojí zdražování. Z řady centrálních bank ovšem zaznívá, že nezvykle vysoká inflace, které nyní čelíme, je jen dočasná. Ona dočasnost však má trvat nejméně rok až rok a půl. Za takovou dobu si ale na inflaci kolem čtyř, pěti procent klidně můžeme vzniknout. To by ale byl velký průšvih. Pro každého.

Způsob, jakým se šéf českého hokeje Tomáš Král postavil k důkazům o své údajné estébácké minulosti, lze označit za slabošský. Následná reakce Jaromíra Jágra pak svědčí o tom, že se stále nedokážeme důstojně vypořádat s jizvami po nedávné minulosti. Přiznat si: I takové věci se v mém světě děly. A někdy též: Ano, pochybil jsem. Mrzí mě to.

Zákon o 1,5metrovém rozestupu při předjíždění cyklistů znovu rozvířil nekonečnou zákopovou válku, která v Praze probíhá mezi zastánci cyklistické a automobilové dopravy. Dopravní prostředek však v tomto souboji působí často pouze jako symbol stále vyhrocenějšího sváru mezi takzvanými progresivity a konzervativci, kteří nechtějí ustoupit ani o píď. Kodaň přitom ukazuje, že si všichni účastníci dopravního provozu mohou vyjít vstříc.