KOMENTÁŘ: Turkovo „cikáně“ aneb Žháři z Vítkova také sbírali veteš wehrmachtu
S matkou oběti žhářského útoku z Vítkova jsem se potkal vícekrát. Poslední léta měla největší obavy z justice, že extremisty odsouzené za rasově motivovanou vraždu pustí předčasně z vězení. Ve třech případech už se tak stalo, pachatelé se však popálené Natálce naštěstí vyhýbají. Tragédii z dubna 2009 však nyní rodině oběti nepříjemně připomněla kauza nominanta Motoristů sobě na ministra zahraničí Filipa Turka, který měl romskou národnost oběti označit v souvislosti s vrahy za „polehčující okolnost“, což dnes odmítá. Případ Turek v něčem připomíná i nestoudnosti a nesoudnosti spojené s kauzou soudce Fremra.
Když v roce 2010 probíhal soud s vítkovskými žháři, Filip Turek měl přijít s facebookovým příspěvkem, v němž mimo jiné zaznělo: „Popálit cikáně je polehčující okolnost.“ Pokud to tak bylo, už tehdy ho asi policie za tento nestydatý výrok měla dostat před soud.
Slušní hoši se slabostí pro třetí říši
Snaha Filipa Turka stát se šéfem diplomacie tak před veřejností znovu rozvinula i otřesný případ čtyř vraždících neonacistů z Vítkova. Jeden z nich se jmenuje Václav Cojocaru a prý býval slušným hochem, který žil v Horním Benešově ve Slezsku. Slušným hochem, který patřil k pravidelným účastníkům neonacistických akcí. Slušným hochem, který se v dubnu 2009 pokusil upálit osmičlennou romskou rodinu.
Komentáře a glosy
Texty zveřejňované v rubrice Názory se nemusí ztotožňovat s postoji redakce CNN Prima NEWS. Jedná se o autorské komentáře redaktorů a externích přispěvatelů.
Už v nejvyšším ročníku na základní škole se Cojocaru chlubil, že sbírá obrázky s Hitlerem a další atributy spojené s třetí říší. Prozradil mi to jeho učitel Stanislav Mázr, když jsem po tragédii hledal svědectví o jednotlivých útočnících. Učitel mu prý zálibu rozmlouval, ale matka ji podporovala. „Vašek sbíral německé trofeje, tady jsou třeba přilby wehrmachtu z druhé světové války,“ bezelstně mi o synovi vypravovala Vítězslava Cojocarová, když otevřela skříň v synově pokoji. A v knihovničce jsem tam zaznamenal hřbety knih jako Hitlerův Mein Kampf nebo Turnerovy deníky.
Vitězslava Cojocarová ukazuje sbírku předmětů po německém wehrmachtu, kterou si udělal její syn Václav, jeden z vítkovských žhářů. Zdroj: archiv Ivana Motýla
Nehoráznosti v Česku dlouho nevadí
I Filip Turek miluje veteš po německém wehrmachtu, k čemuž se loni přiznal také v pořadu 360° na CNN Prima NEWS. Na dloubnutí europoslankyně Danuše Nerudové, která v debatě podotkla, že jí nepřijde normální chlubit se vlastnictvím svícnů s hákovými kříži, Turek odpověděl: „Ano, mám doma mnoho starožitností. Je to úplně normální, mám také dýku SS po otci.“ Ještě coby závodník si zase nasazoval helmu, kterou si vyzdobil nacistickou symbolikou odkazující na německé válečné letectvo luftwaffe.
Bohužel, v Česku se spousta hanebných výroků nechává po léta i desetiletí takříkajíc „vyhnít“ anebo se řeší až s křížkem po funuse. Turkovy nehorázné neonacistické a rasistické výroky, k nimž se ovšem jejich pisatel nehlásí, totiž začaly vadit až ve chvíli, kdy hajlující závodník zatoužil reprezentovat Českou republiku ve zbytku světa. A to je pro tuzemský politický rybníček vlastně typická reakce.
Obdobná byla třeba kauza spojená se soudcem Robertem Fremrem z roku 2023, který zatoužil po funkci ústavního soudce. Při kariérním běhu ale úplně zapomněl, jakou kouli z minulosti si vleče na noze. Že například na sklonku normalizace odsoudil v nepřítomnosti stovku emigrantů a také předsedal poslednímu monstrprocesu v režii StB, který se odehrál v červenci 1988 (případ Olšanské hřbitovy). Dokud však pracoval „jen“ na Nejvyšším soudu, jeho prorežimní selhání z éry komunismu nikdo neřešil. Když chtěl povyskočit až na Ústavní soud, minulost ho dohnala. A právem.
Čtěte také
Nestoudní a nesoudní kariéristé
Také na Motoristy sobě veřejnost několik let neměla žádné zvláštní morální požadavky. Málokdo si totiž dovedl představit, že by tahle partička mohla skončit ve vládě, a dokonce v ní obsadit ministerstvo zahraničí. V těchto dnech je to realita, takže někdejší nestoudnosti závodníka Filipa Turka se nyní ukazují v podobně ostrém světle jako nestoudnosti soudce Roberta Fremra.
A nejde jen o nestoudnosti, oba prokazují i velkou nesoudnost, když s takovými životopisy zatoužili po nejvyšších veřejných funkcích. Fremr podpisoval rozsudky nad spoluobčany, kteří utekli „přes kopečky“ za svobodou, takže se aktivně podílel na totalitním systému. A ten už v roce 1993 odsoudil zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Turkovy výroky zase policie aktuálně prošetřuje jako možné trestné činy hanobení národa a rasy, podněcování k nenávisti a schvalování trestného činu.
Když totiž Fremr a Turek vycítili, že by si mohli sáhnout na pomyslný kariérní vrchol, ztratili základní sebekontrolu a stali se nesoudnými sami k sobě. Pojem sebekontrola odborné příručky definují jako schopnost odložit okamžité uspokojení ve prospěch dlouhodobých cílů a také jako schopnost odolávat impulsům a zvládat emoce. Fremr i Turek upřednostnili ctižádost a neudrželi sebekontrolu nad vlastní minulostí.
Tak aspoň se stát místopředsedou
Tolik ke společné nestoudnosti obou pánů, případ Filip Turek se ale od případu Robert Fremr zároveň zásadně odlišuje. Čestný předseda Motoristů se totiž při psaní veřejných příspěvků na sociální sítě nemůže ohánět tím, že by vznikaly pod tlakem nějaké totality. Je tomu přesně naopak, neboť vehementně využívá stávající svobodu slova a do facebookových statusů může vkládat, co mu slina přinese na jazyk. Občas ale zřejmě přestřelí a poruší nějaké to ustanovení Listiny základních práv a svobod, když třeba Romům upře právo na lidskou důstojnost.
Ministrem zahraničí se teď závodník Filip Turek zřejmě nestane, stejně jako se někdejší soudce Robert Fremr musel vzdát snu o ústavním soudci. To jsou pozitiva obou kauz. Smutné je, že Fremr i přes svou minulost aktuálně zastává post místopředsedy Vrchního soudu v Praze. A Turek se možná vyšvihne aspoň na místopředsedu Sněmovny.
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
