reklama

Měli je utlouct čepicemi. V krvavé řeži u Hradce Králové ale Rakušané ztratili vše

Byla to největší a nejkrvavější bitva, k níž v českých zemích kdy došlo. V rozhodujícím boji prusko-rakouské války v červenci 1866 proti sobě stálo přes 430 tisíc mužů. Na území kolem 70 kilometrů čtverečních mezi Hradcem Králové a Hořicemi krvavou řež dodnes připomíná na 400 památníků, pomníčků, křížů nebo hrobů. A také muzeum války, které stojí za návštěvu.

Někdy se říká, že 3. července 1866 se u Hradce Králové střetli Němci a Němci. Je to vlastně pravda. Na jedné straně stála armáda Prusů, na straně druhé Rakušanů. Prusko-rakouská válka byla zvláštní nejen tím. Šlo o první konflikt, jehož cílem nebylo ovládnutí nějakého nového území, nýbrž – lidově řečeno – pouhé „poměřování pindíků“.

Záminkou k válce sice byl územní spor (o správu Šlesviku a Holštýna na samé hranici dnešního Německa a Dánska), Prusům ale šlo o vyšachování Rakouska ze snah o sjednocení Německa. To si přál hlavně tehdejší pruský ministerský předseda Otto von Bismarck, který zatoužil Šlesvik i Holštýn připojit k Prusku, což mělo představovat další krůček k vytvoření německého státu. Problém byl ale v tom, že zmíněné území bylo do té doby pod společnou správou Pruska a Rakouska, a tak se Bismarck rozhodl jednat.

Čekali útok na Olomouc

Ještě začátkem roku 1866 prusko-rakouskou řevnivost nebral nikdo vážně, Prusko bylo navíc považováno za slabšího soupeře. Jenže v dubnu téhož roku Prusko vyjednalo vojenskou alianci s Itálií, která měla na základě dohody vstoupit v příštím konfliktu do války proti Rakousku. Odměnou mělo být Benátsko.

Vídeň stále byla v klidu, protože v německém spolku měla podporu Bavorska a Saska. V rakouské monarchii navíc panoval jednotný názor, že v případě napadení „Prušáky utlučeme čepicemi“. Ke konfliktu nakonec skutečně došlo. 15. června vpadly pruské jednotky do Hanoverska, Hesenska a právě Saska, jenže saská armáda namísto obrany ustoupila do Čech. Rakouská vojska pod vedením generála Ludwiga von Benedeka vyčkávala. Ovšem na špatném místě. Von Benedek totiž očekával útok pruských vojsk přes Moravskou bránu, a tak se na boj připravoval v Olomouci.

Pruský generál Helmuth von Moltke ale počítal, že hlavní boje se odehrají v severních Čechách, a se svými vojsky postupoval ze směru od Děčína a Liberce. Jakmile se to von Benedek dověděl, přesunul své síly z Moravy do Čech. Měl ale téměř dvoutýdenní zpoždění. Mezitím už Prusové napochodovali přes Žacléř, Trutnov a Náchod až k Jičínu.

Přes deset menších bitev

Mezi 26. a 29. červnem proběhla mezi Prusy a Rakušany více než desítka drobných bitev, mimo jiné u Turnova, Mnichova Hradiště, Náchoda, Jičína nebo Dvora Králové nad Labem. Fakticky se ale jednalo spíše o průzkum bojem. Žádný ze střetů však nebyl rozhodující, na ten mělo teprve dojít. U Hradce Králové, kdy se hlavní boje odehrávaly kolem vrchu Chlum. Vojska se v předvečer bitvy rozvinula do oblouku čítajícího asi 12 kilometrů.

3. července asi od 4. hodiny ranní začali Prusové postupovat terénem. Kolem šesté se armáda přiblížila k vesnici Dub. V sedm ráno byl dán pokyn pruské jízdě, aby vyrazila. Jakmile ji spatřili Rakušané, spustili dělostřeleckou palbu.

V ten den proti sobě stálo 436 tisíc vojáků. Tím se bitva u Hradce Králové zapsala do našich dějin jako největší vojenské střetnutí na českém území. Zároveň šlo o druhou největší bitvu 19. století, a to hned po Bitvě národů u Lipska v roce 1813. Tam tehdy bojovalo 470 tisíc vojáků.

Taktika, ne horší výzbroj

Po několik hodin neměl v bitvě nikdo jasnou převahu. Rakouská armáda měla k dispozici moderní děla, kterými dokázala drtit útoky Prusů. Prusové zase byli vyzbrojení moderními puškami, které se nabíjely zezadu a voják z nich dokázal vystřelit asi třikrát častěji než jeho rakouský protivník ze své „předovky“. Jenže přednosti pruských zadovek se daly zužitkovat na krátkou vzdálenost, na delší naopak byly přesnější flinty rakouské.

Za hlavní příčinu rakouské porážky lze proto považovat spíše špatnou taktiku. Rakouští velitelé často své vojáky hnali do střetu na bodáky, místo toho, aby je nechali využít přesnější střelby na větší vzdálenost.

Situace se začala naklánět na pruskou stranu kolem třetí hodiny odpoledne. V severozápadní části rakouské obranné linie se totiž začalo dít něco, o čem neměl generál von Benedek ani potuchy. Do lesa Svíb, který se nacházel až za první obrannou linií Rakušanů, pronikla jedna z pěších pruských divizí. Do jejich vytlačení se ale zapojilo několik divizí rakouských, které ovšem měly čekat na příchod 2. pruské armády ze severu. Namísto krytí tohoto prostoru zabředly do bojů o Svíb, čímž měly pruské posily téměř nezjištěný přesun do týlu rakouské armády až k vesnici Chlum.

Důsledky Pražského míru

Von Benedek nejprve nechtěl věřit, že na něj z Chlumu střílejí Prusové. Když mu to došlo, dal povel k protiútoku. Ten byl zpočátku úspěšný, Rakušanům ale chyběla podpora a jejich jednotky byly vrženy zpět. Chlum, a tím i celá bitva, byly ztraceny. Další pokusy Rakušanů o protiútoky už znamenaly jen zkázu a zmar. Kolem 16.30 už byla celá rakouská armáda na ústupu směrem na Hradec Králové.

Prusové se ale s vítězstvím u Hradce Králové nespokojili a tlačili Rakušany dál na jihozápad. 26. července bylo v Mikulově nakonec podepsáno příměří, které bylo stvrzeno takzvaným Pražským mírem z 23. srpna 1866. Otto von Bismarck moc dobře věděl, že v jeho zájmu není Rakousko úplně zničit, a že se mu může v budoucnu hodit jako spojenec proti Francii.

Prohra v prusko-rakouské válce znamenala definitivní posílení vlivu Pruska, pod jehož vedením se později sjednotilo Německo. Rakousko tak ztratilo své velmocenské postavení v regionu a muselo souhlasit s rozpuštěním Německého spolku.

Muzeum války

Dnes 155 let starou událost připomíná kolem 400 památníků, pomníků a křížů v oblasti mezi Hradcem Králové a Hořicemi, kde přišlo o život, bylo zraněno nebo zůstalo nezvěstných více než 50 tisíc vojáků. V obci Chlum stojí Muzeum války 1866, které bylo otevřeno v roce 1936. V letech 2008 až 2010 prošlo muzeum rekonstrukcí a rozšířením.

Uvnitř je možné zhlédnout rozsáhlou expozici, která podává přehled o kontextu bitvy, příčinách, průběhu i důsledcích. V si lze i sáhnout na dobové zbraně a porovnat rakouskou předovku s pruskou zadovkou. Kdo by měl zájem o komentovanou prohlídku, musí se objednat týden dopředu.

Jen kousek od budovy muzea se tyčí rozhledna, do jejíhož horního patra vede 184 schodů. Při dobré viditelnosti lze odsud spatřit Krkonoše, Orlické hory, obrys Železných hor nebo vrch Kunětická hora, který leží kousek od Pardubic.

Baterie mrtvých a rakouský kyrysník

Návštěvníci mohou vyrazit i na obhlídku okolních památek po několika naučných stezkách. Asi 200 metrů od muzea se nachází zřejmě „nejslavnější“ připomínka bitvy – památník Baterie mrtvých. Přes deset metrů vysoký pomník byl odhalen v roce 1893 na památku rakouské jízdní dělostřelecké baterii, které velel setník August van der Gröben. Dělostřelci během bitvy nepřetržitou palbou kryli ústup rakouského vojska z bojiště, a to i za cenu vlastních životů. Na podstavci stojí socha Austrie, která v levé ruce drží štít, v pravé vavřínový věnec. Součástí pomníku je také socha lva odpočívajícího na troskách rozbitého kanónu.

Za návštěvu stojí rovněž památník jezdecké srážky u Střezetic, který je od Chlumu vzdálen přibližně pět kilometrů. Pomník připomíná jednu z událostí bitvy, kdy se u obce Střezetice střetlo na 15 tisíc jezdců pruské a rakouské armády a během pouhé půlhodiny zde padlo přes 1600 vojáků a více než 2000 koní. Bronzové sousoší klečícího koně a nad ním se sklánějícího rakouského kyrysníka zde stojí od roku 2016 a nachází se na samém okraji obce Střezetice.