Moskvu dokázali kromě Mongolů dobýt také Poláci. Napoleon s Hitlerem neuspěli i kvůli počasí
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Kdo kromě Mongolů dokázal ovládnout ruskou metropoli?
Napoleonův zdánlivý triumf v roce 1812.
Proč invazní armády u Moskvy opakovaně selhaly?
Jak přírodní podmínky zastavily wehrmacht i Švédy.
Dobýt Moskvu se v minulosti pokusily početné armády razící si cestu do nitra Ruska. Zatímco švédský král Karel XII. nebo vůdce Třetí říše Adolf Hitler si na tomto cíli vylámali zuby, Napoleon do Moskvy v září 1812 vítězoslavně vstoupil, aby vzápětí zjistil, že je to past. Našli se ovšem i tací, kdo uspěli. Moskvu vypálili Mongolové i Tataři ze Zlaté hordy, dva roky ruskou metropoli ovládali Litevci a Poláci. Co v dějinách válek rozhodovalo o krachu nebo úspěchu tažení na Moskvu a proč je ruské hlavní město pro invazní armády tak těžko dosažitelné?
V červnu 1812 překročila z rozkazu Napoleona Bonaparta hraniční řeku Němen největší armáda tehdejší Evropy. Tvořilo ji půl milionu mužů, kteří spolu mluvili francouzsky, ale také italsky, německy, polsky, portugalsky a španělsky. Napoleon chtěl rychlé tažení, jasnou demonstraci síly, která by stačila k tomu, aby ruský car Alexandr I. přišel k rozumu a přestal podporovat Anglii.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Jak to bylo doopravdy s dobytím Bastily? V pevnosti bylo pár vězňů, Pařížanům pomohla náhoda
Po sérii střetů a krvavé bitvě u Borodina k překvapení Napoleona a jeho generálů vstoupily 14. září 1812 odpoledne první francouzské jednotky do Moskvy. Přestože francouzská jízda ještě zahlédla zadní voj ruské armády tvořený kozáky, vzdalo se hlavní město ruských carů invazní armádě bez jediného výstřelu. Napoleon triumfoval, šlo ale o předčasnou radost. Francouzského císaře nevítali obyvatelé, kněží ani bojaři, natož vyslanci cara prosící jeho jménem o milost. Město bylo zcela vylidněné.
To hlavní ovšem mělo teprve přijít. Vrchní gubernátor Moskvy hrabě Rostopčin nechal při ústupu rozmístit po celém městě zápalné nálože, které po příchodu Francouzů podpálily stovky ruských žhářů. Město vzplálo a požáry, které nikdo nehasil, zuřily celé čtyři dny. „Krásné, velkolepé město Moskva už neexistuje, spálil je Rostopčin,“ napsal následující týden Napoleon v dopise caru Alexandrovi.
Triumf se změnil v past. Blížila se zima a v Moskvě nezůstaly žádné potraviny ani zásoby dříví nebo píce pro koně. Francouzské oddíly v okolí města narážely na stále tvrdší odpor ozbrojených rolníků a zásobovací trasy byly neúměrně protažené, a navíc pod tlakem kozáků.
Po 34 dnech okupace spáleného města se 19. října 1812 Napoleon rozhodl vyřešit stále se zhoršující situaci razantním krokem – zvedl zbytky své armády a dal se na vyčerpávající pochod zpět do Paříže. Řeku Němen v opačném směru překročilo jen kolem 80 000 mužů, z toho nejvýše polovina bojeschopných.
Poláci a Mongolové v Moskvě
Bylo to naposled, kdy do Moskvy vstoupila cizí vojska, zdaleka ale ne poprvé. V roce 1610 dobyla Moskevské knížectví armáda Polsko-litevské unie a zůstala zde dva roky. V Kremlu tehdy sídlil velitel polsko-litevských sil Stanisław Żółkiewski, který zajal ruského cara Vasilije IV. Šujského a jeho dva bratry. K dispozici měl 6 000 těžkých jezdců, 800 pěšáků a 400 balkánských hajduků a mohl se opřít o podporu silných ruských bojarů.
Na jaře 1611 se polsko-litevská posádka musela vypořádat s odporem obyvatel proti okupaci, přičemž většina Moskvy lehla popelem. Město samotné oblehli kozáci, kteří začali komplikovat zásobování posádky, jež se stáhla za hradby Kremlu a staré kupecké čtvrti Kitaj-gorodu. Když pak v listopadu 1612 kozáci Kreml dobyli, našli uvnitř nasolené lidské maso.
Ještě před Poláky a Litevci v roce 1238 Moskva padla do rukou Mongolů. Tehdy ale byla součástí Kyjevské Rusi a jednalo se spíše jen o kupeckou osadu na soutoku čtyř řek, chráněnou malou dřevěnou pevností. Tu Mongolové v čele s Čingischánovým vnukem Bátúem po pětidenním obléhání dobyli.
Čtěte také
V srpnu 1382 se pak u bran Moskvy objevil se svým vojskem další Čingischánův potomek a chán Zlaté hordy Tochtamiš. Moskvané se bránili mimo jiné poprvé v historii Ruska střelnými zbraněmi, po třech dnech ale uvěřili chánovu slibu, že pokud otevřou brány města, nikomu se nic nestane. Výsledkem bylo povraždění 24 000 obyvatel Moskvy a 98 let trvající nadvláda Zlaté hordy.
Posledním, kdo se pokusil Moskvu ovládnout, byl vůdce Třetí říše Adolf Hitler. Své tažení zahájil 22. června 1941, tedy ve stejnou roční dobu jako Napoleon, jen o 129 let později. Německá skupina armád Střed ale postupovala mnohem pomaleji a 14. října 1941 stála teprve 100 km od Moskvy. I když se nakonec oddíly Wehrmachtu dostaly na samý okraj města, kombinace mimořádně tuhé ruské zimy a sovětského protiútoku Moskvu uchránila.
Pokořené ambice mladého švédského krále
Němci nebyli jediným národem, kterému se dobytí ruské metropole nezdařilo. Od svého záměru táhnout na Moskvu musel na počátku 18. století ustoupit i švédský král Karel XII. Když usoudil, že Rusko příliš ohrožuje jeho zájmy na Baltu, rozhodl se jednat. Své tažení zahájil teprve 25letý král 22. srpna 1707, kdy se ze saského Altranstädtu západně od Lipska za víření bubnů a pod vlajícími prapory pomalým pochodem směrem k 1600 kilometrů vzdálené Moskvě vydalo 44 000 švédských vojáků.
Jeho protivník, ruský car Petr I. Veliký, zvolil vyzkoušenou taktiku spálené země, ustupoval a napadal švédské zásobovací kolony. První ruskou obrannou linií byly řeky tekoucí severojižním směrem, zejména Visla, Němen a Dněpr. Menší bitvy a šarvátky ale rozhodnutí nepřinesly a Švédové museli přečkat zimu v táborech v okolí Minsku.
Následující jaro 1708 bylo extrémně deštivé a blátivá půda neumožnila až do června další postup. Karel XII. sice v červenci 1708 porazil ruské vojsko v bitvě u Holovčyna mezi Minskem a Smolenskem, o moc dál se ale nedostal a tažení na Moskvu zrušil. Místo toho se stočil na jihovýchod směrem k dnešní Ukrajině, kde se chtěl spojit s kozáky záporožského hejtmana Ivana Mazepy, který právě zahájil protiruské povstání.
Velký mráz
Už v té době ale bylo jasné, že se švédskému králi smělý plán vymkl z rukou. Zatímco se jeho vojsko chystalo strávit v poli už druhou zimu, udeřila na Evropu klimatická anomálie známá jako Velký mráz. Teploty na přelomu let 1708–1709 byly nejnižší za poslední půltisíciletí, což v kontinentálním Rusku způsobilo katastrofu. Byla taková zima, že vojákům tábořícím v poli omrzaly nosy a prsty na rukou i nohou. Během jediné noci umrzlo na 2 000 Švédů, další umírali v následujících týdnech a měsících.
V rozhodující bitvě u Poltavy 8. července 1709 pak Švédové utrpěli zdrcující porážku a švédský král jen zázrakem unikl do Moldavska, které tehdy ovládala Osmanská říše. Do Švédska se z osmanského zajetí Karel XII. vrátil až v roce 1715, přičemž si domů přivezl zálibu v masových kuličkách, jimž Švédové holdují dodnes.
Kouzlo geografického klíče
Nejen švédský král, ale doslova každý, kdo se historicky pokusil Rusko napadnout a obsadit Moskvu, stál před základní otázkou: Jak co nejrychleji překonat nekonečné nížiny protkané řekami a před příchodem zimy ovládnout Kreml?
Při pohledu na mapu je totiž zřejmé, že právě zeměpisná hloubka je hlavní obrannou linií Ruska. Nejbližší pohoří – tedy Karpaty, Kavkaz nebo Ural – jsou od Moskvy všemi směry vzdálená shodně přibližně 1 200 km vzdušnou čarou. Jakmile vstoupil nepřítel do nekonečných nížin a zamířil k Moskvě, musel překonávat ohromné množství vodních toků včetně několika skutečně velkých řek nebo – ve směru z Asie – rozlehlé stepi a polopouště.
Čtěte také
Aby toho nebylo málo, nabídla příroda Rusům ze západního směru další účinnou bariéru v podobě Pinských nebo také Pripjaťských bažin ležících na pomezí dnešního Běloruska a Ukrajiny. Ty jsou s rozlohou 98 000 km² velké asi jako Maďarsko a pokrývá je vrstva rašeliny hluboká až šest metrů. S charakterem zdejšího terénu se museli vypořádat Napoleon i Hitler, jehož rozhodnutí odklonit velkou část armády směrem na jih a místo Moskvy soustředit hlavní nápor na Ukrajinu přispělo v roce 1941 k porážce u Moskvy.
Rasputica a spálená země
Obejít známé bažiny ale nestačí. V závislosti na vydatnosti srážek – deště i sněhu – se totiž v moře bahna tradičně každé jaro a na podzim mění většina evropské části Ruska. Období známé jako rasputica trvá týdny, někdy i měsíce, zpomaluje pohyb lidí i koní a moderní vojenskou a transportní techniku pak dokáže úplně pohltit.
Právě jarní rasputica během mongolského vpádu v letech 1237–40 zadržela tatarsko-mongolské vojsko pouhých 100 kilometrů od Novgorodu a na podzimní rasputicu doplatila v roce 1812 Napoleonova armáda, která kvůli ní dorazila k Moskvě později, než plánovala. Nejznámějším příkladem útočící armády utopené v bahně je pak německý Wehrmacht, jehož postup na Moskvu se na podzim 1941 na měsíc prakticky úplně zastavil.
K ohromujícím vzdálenostem a nepříznivým klimatickým podmínkám se pak přidává Rusy praktikovaná taktika spálené země. Kromě Švédů se s ní musel potýkat hlavně Napoleon Bonaparte, jehož armádě ruský generál Michail Kutuzov nenechal ani stéblo, o potravinách nemluvě. Rusové zašli tak daleko, že zničili i veškeré vesnice a města ve směru postupující armády, což znamenalo nejen zkázu historického Smolenska, ale zejména samotné Moskvy.
MOHLO BY VÁS TAKÉ ZAJÍMAT: Zákeřný útok na Pentagon z 11. září: Tisíce životů zachránila náhoda
