Legenda českého herectví Radovan Lukavský zemřel před 15 lety. „Smrti se nebál a naučil mě, že v životě má smysl hrát fér,“ říká dnes jeho vnučka Klára Kudlová. Jaký byl ale herec v každodenním životě?
Herecká legenda, pedagog a recitátor, věřící člověk i skvělý vypravěč. To vše byl Radovan Lukavský. Svým studentům psal do deníčků s oblibou citát z Hamleta: „Blažení jsou ti, u kterých se cit a rozum mísí tak, že osud nemůže si na ně hrát jak na flétnu, kdy se mu zamane.“
Jaký ale byl ve všedním každodenním životě? Nejlepším svědkem je jeho vnučka Klára Kudlová. S hereckou legendou ráda jako malá trávila léto a prázdniny. „Dědečkovi a babičce Ludmile, kteří byli oba velmi dobrodružně laděni a milovali třeba jugoslávské hory a moře, odebrali soudruzi v roce 1970 pas. Nenechali si zkazit náladu a koupili lidovou chalupu v menší vesnici na Českomoravské vrchovině,“ vypráví dnes 45letá Klára Kudlová, která o Radovanovi Lukavském na sklonku jeho života napsala knihu „Rozhovory s dědečkem“.
ČTĚTE TAKÉ: Hadrbolcová prodělala mrtvici, pak putovala do LDN. Není na tom dobře, smutní kolegyně z branže
Pamatuje si, jak na chatě začali oba prarodiče experimentovat. „Od jara do podzimu chovali ovce, naučili se je stříhat, namáčeli a prali vlnu, což strašně smrdělo, nechávali z ní vyrábět deky a vlněné vlákno. Také sušili bylinky, pekli kynuté koláče, zavařovali, vykopali dvě studny a postavili k nim roubení,“ vzpomíná vnučka s tím, že oba milovali přírodu a všechny své dovednosti považovali za dědictví od předchozích generací.
„Jezdili jsme na kole, chodili na výlety, do skanzenu, na zříceniny, koupali jsme se v rybníku. Dědu zajímala celá škála věcí, od života zvířat a stromů přes divadlo, knížky až k historii. Mě ale nejvíc bavilo s ním mluvit. Byl fér, myslelo mu to, měl smysl pro humor a nebral se vážně,“ popisuje Radovana Lukavského.
Bavil ho ping-pong s Bohem
Radovan Lukavský byl silně věřící člověk. „Z mého pohledu dědu několikrát za život bůh zaskočil tím, že odpověděl na jeho modlitbu, kterou děda třeba ani nemyslel smrtelně vážně,“ pokračuje vnučka, která vyučuje na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Její dědeček chodil každou neděli a někdy i ve všední dny do kostela. „I přesto, že mu to vyneslo roky komunistických naschválů, odebrané role a zákazy,“ podotýká Klára Kudlová.
Víra dávala Lukavskému smysl života, sám o sobě prohlašoval, že růst herce a křesťana šly současně. „On se Boha ptal, co má dělat. Nemyslím, že vždycky dostal odpověď, ale bavilo ho to dobrodružství a ten ping-pong, který člověk celoživotně s Bohem může hrát. To vědomí, že je tu někdo větší než já,“ vypráví vnučka.
Celý rozhovor o soukromí jednoho z nejzásadnějších představitelů české kinematografie čtěte v pátečním magazínu 5Plus2.
