Každá země má své démony a kostlivce ve skříni. Krvavý škraloup, s nímž se dosud v Belgii veřejně plnohodnotně nevyrovnali, se jmenuje Leopold II. (1835–1909). Král, který své nově se rodící zemi přinesl blahobyt, bohatství a rozvoj, stál zároveň za krutovládou a vykořisťováním v africkém Kongu. Po jeho plundrování zůstaly miliony znetvořených a mrtvých Konžanů.
Říkalo se o něm, že byl nenasytný a cynický vládce se slabostí pro ženy a s nebývale vyvinutým podnikatelský čichem. Na jeho stopy narazíte v současném Bruselu i v Belgii na mnoha místech. A až současné nepokoje po násilné smrti Afroameričana George Floyda rozhoupaly stojaté belgické vod – mnoho let přehlížející rozporuplný odkaz tohoto megalomanského vladaře. Příběh Leopolda II. Belgického přitom není černobílý. Jeho odkaz v království u Severního moře má mnoho vrstev.
Když padají sochy, něco si přej
V ulicích evropských měst byla v posledních dnech poškozena řada soch lidí spojovaných s rasismem, kolonialismem či otrokářstvím. Terčem útoků se v Belgii staly i monumenty krále Leopolda II. Aktivisté strhli jeho jezdeckou sochu v bruselské čtvrti Auderghem. Místo ní na podstavec umístili fotografii Patrice Lumumby, prvního premiéra nezávislého Konga, který byl za dosud nevyjasněných okolností zajat, unesen a zabit. Několik dalších soch v Belgii lidé posprejovali kritickými nápisy nebo polili rudou barvou.
Dav poničil i jeho sochu v Ekerenu nedaleko Antverp. Na sociálních sítích řada Belgičanů žádá o odstranění monarchovy skulptury z areálu prestižní lovaňské univerzity, další desetitisíce aktivistů volají po zničení obří sochy vladaře sedícího na koni u bran královského paláce v Bruselu, kde z výšky po očku sleduje nedalekou africkou čtvrť Matonge. A během posledního protestu 10 000 lidí uprostřed koronavirového Bruselu mávali někteří nad další Leopoldovou sochou obří vlajkou Konžské demokratické republiky a zvolávali: „Vrah!“
„Toto není způsob, jakým uplatňujeme demokracii. Tímto způsobem nezměníme historii a nedostaneme ji tam, kde bychom ji chtěli mít,“ řekl starosta Auderghemu rozhlasové stanici RTBF. A tím se dotkl kruciálního bodu – tím že zničíme sochu tyrana, historickou křivdu nevymažeme.
Princ Laurent se svého předka zastal
Na stranu Leopolda II. se v rozhovoru pro deník Sudpresse postavil bratr současného belgického panovníka, princ Laurent. „Leopold v Kongu nikdy nebyl. Proto nechápu, jak mu může někdo připisovat, že mohl způsobit utrpení tamních lidí,“ prohlásil. Bezpráví se podle prince za panování jeho předka dělo, král na něm však nenesl vinu. Takový argument není v Belgii neobvyklý, i když se mnozí přiklánějí k verzi, že byl Leopold II. monstrum a masový vrah, který o zvěrstvech páchaných na Konžanech musel vědět.
V Belgii se však pořád ozývají hlasy srdnatě bránící kontroverzního vladaře jako otce zakladatele, který nemá na svědomí genocidu a jenž svou vládou nepoložil základy následnému hladomoru, občanské válce a chaosu, které zemi stále sužují. Podle králových zastánců se ke Konžanům mnohem hůř chovali arabští otrokáři a usekávání paží byla údajně účelová lež vycházející z tehdejší angloamerické nenávistné dezinformační kampaně za to, že belgický král vyfoukl Angličanům konžskou oblast Katanga.
Mimochodem ještě v roce 2010 bývalý belgický ministr zahraničí Louis Michel a otec budoucího premiéra Charlese Michela, dnes předsedy Evropské rady, označil Leopolda za „hrdinu s ambicemi pro malou zemi, jako je Belgie“.
Králova soukromá zahrada
Přestože králova noha skutečně na konžskou půdu nikdy nevstoupila, zbohatl Leopold II. se svou zemí tím, že tomuto na nerostné suroviny nesmírně hojnému středoafrickému území vládl železnou pěstí 23 roků (v letech 1885 až 1909). Ve druhé polovině 19. století se jeho vojákům a výpravě vedené dobrodruhem Henrym Mortonem Stanleym podařilo obsadit těžko přístupný deštný prales s bažinami a tropickými nemocemi o rozloze asi sedmnáctkrát větší než Belgie.
Při průzkumu konžského území měl Stanley za úkol uzavírat smlouvy s místními vládci a získat tak pozemková práva do soukromých rukou nemilosrdného a prostopášného Leopolda II., který už jako mladý princ při cestování Evropou pochopil význam kolonií.
Bohatství nově založené osobní královské državy – v tom byl mimo jiné jeden ze zásadních rozdílů oproti ostatním koloniím evropských mocností – představovaly především přírodní kaučukové porosty vyskytující se v úzké rovníkové oblasti. Kaučuk sloužil jako základní surovina pro výrobu pryže, vysoce poptávaného materiálu v průmyslové Evropě a v Americe té doby – zejména rozjíždějící se automobilky a Dunlopův vynález pneumatiky byly požehnáním z nebes pro králův byznys.
Získané zdroje ze Svobodného státu Kongo využíval k naplnění svých imperiálních ambic a zvýšení prestiže mladé a malé evropské země. Podle něj Belgie potřebovala vybudovat svou koloniální říši, aby politicky zesílila na mezinárodním poli. Navenek se král tvářil, že on a jeho lidé do této pro ně primitivní části světa přinášejí evropskou civilizaci a kulturu, aby povznesli nevzdělané divochy. Ostatně toto je stále jedna z oficiálních verzí v belgických učebnicích.
Až dvacet milionů mrtvých
Nikdo přesně neví, kolik lidí během jeho koloniálního drancování ve „svobodném státě“ zemřelo, ale odhady se pohybují mezi 3 až 20 miliony osob. Pokud domorodci nedodávali dost kaučuku, slonoviny a zlata, bílí otrokáři je vraždili, zmrzačovali ženy i děti. Nezřídka se stávalo, že pokud vesnice nesplnila přísné těžební normy, byla celá srovnána se zemí. Rutinní odplatou bývalo sekání končetin zotročených Konžanů. Děti nebyly výjimkou. Správci ohromných kolonií v pralese, které snesou srovnání s pracovními lágry s nejbrutálnějším režimem, jaký si dokážeme představit, unášeli osiřelé děti do takzvaných dětských táborů, aby tam těžce pracovaly nebo trénovaly jako vojáci. Podle odhadů více než 50 procent z nich nepřežilo. Někdy královy milice, nazývané Force Publique (Veřejné síly, pozn. red.), jako varování ostatním otrokům napichovaly na kůl hlavy a genitálie popravených. Ženy a děti přibíjely na velké dřevěné kříže.
Vojáci údajně dostali rozkaz, aby sbírali uříznuté ruce zastřelených obětí jako důkaz, že zbytečně neplýtvali municí určenou k lovu zvěře. Několikrát proto vypukly boje mezi vesnicemi – hon na ruce ze sousedních vesnic se tak stal jedinou možností, jak zachránit vlastní osadu před vyvražděním, pokud se jim nepodařilo splnit danou kvótu.
Traduje se, že Leopold II. k sekání paží a řezání rukou řekl toto: „Sekat jim ruce? To je přece hloupé. Uřezal bych všechno ostatní, jen ne ruce. To je jediná věc, co v Kongu potřebuji.“
Masové vraždění a hrůzostrašné činy armády, které stály život asi poloviny konžské populace, králi přinesly srovnání s Hitlerem nebo Stalinem. Belgický historik Pierre-Luc Plasman, autor knihy nazvané Léopold II., potentat congolais, ovšem považuje takové přirovnání za přehnané. V jednom interview uvedl: „Sochy by se neměly bourat, ale zachovat, protože nemůžeme vládu a činy Leopolda II. zredukovat pouze na Kongo. Lepší by bylo podrobit jeho kroky nové kritické reflexi.“
Lidská zoo s 267 živými exponáty
Během svého dlouhého kralování zanechal v Bruselu tento ambiciózní stratég zásadní stopy, když provinční, zapáchající městečko proměnil v metropoli pařížského střihu. Brusel v té době prošel největším urbanistickým rozmachem a díky přísunu ohromného kapitálu se z něj stalo epicentrum architektonické secese.
Jako připomenutí padesáti let od založení Belgie nechal Leopold II. postavit Parc du Cinquantanaire s triumfálním Vítězným obloukem, dále naplánoval obrovskou Avenue de Tervueren (dlouhou 10 km), Královský palác, Královský zámek v Laekenu s bombastickými skleníky, baziliku v Koelkebergu, Královské muzeum krásných umění nebo Královské muzeum střední Afriky v Tervurenu s „lidskou zoo“ v areálu – tu naplnil 267 Konžany jako živými exponáty. (Nutno dodat, že lidské zoo byly ve své době běžné i v dalších zemích, například v Německu, Francii či USA.) Financoval rovněž urbánní projekty v Antverpách a Ostende. Jeho velikášství se promítlo do grandiózního architektonického stylu a ohromných staveb. Ve své době byl považován za nejbohatšího člověka na světě.
Brutální zacházení s místními obyvateli v Kongu vyvolalo protesty ještě za vladařova života, když svědectví z Afriky publikoval britský novinář Edmund Morel. Do kampaně proti otrokářství se zapojili například i spisovatelé Mark Twain a Arthur Conan Doyle. Oblast afrického kontinentu, dnes známá jako Demokratická republika Kongo, byla nakonec pod tlakem ostatních států předána belgické vládě v roce 1908. Nezávislost získal stát za krále Baudouina I. v roce 1960. Jeho slavnostní řeč, kterou pronesl u příležitosti předání moci ale podle mnohých oslavovala belgickou kolonizaci a opomíjela masakry. „Toto je vyvrcholení díla započatého géniem krále Leopolda II. A teď je na vás, abyste naši důvěru nezklamali,“ dodal ke shromážděným Konžanům. Ani Baudouinova socha neunikla současnému hněvu.
Sporné dějiny
Jeden z nejpříšernějších a nejkrutějších koloniálních režimů v novodobých dějinách vypovídá o éře, kdy Evropané vysávali Afriku a svůj blahobyt stavěli na bolesti a ponižování jiných. Nynější Belgie vděčí zotročeným lidem za hodně – ostatně kakaovníky v pralinkové a čokoládové velmoci u Severního moře sotva kdy divoce rostly. Zdroje, které Leopoldovi lidé z Konga vyvezli, posloužily k ohromnému průmyslovému rozmachu země a mimo jiné z Antverp udělaly nejvýznamnější světové centrum diamantového obchodu.
Diskusi o koloniálním odkazu rozdmýchala po roce 1998 kniha Adama Hochschilda Duch krále Leopolda. Jinak se o Leopoldovi II. v Belgii spíše mlčelo, i když v posledních letech zejména mladší generace volá po vážnější a zejména širší veřejné debatě. Belgičané mají stále co dohánět. Vždyť teprve nedávno prošlo revizí africké muzeum na předměstí Bruselu, kdy byly z jeho sbírek odstraněny rasistické a prokoloniální exponáty – ještě v 90. letech minulého století tam mohli návštěvníci vidět tělo vycpaného Konžana.
V paměti možná mnozí mají Světovou výstavu Expo 58, která Československu přinesla fenomenální úspěch. Během oslavy poválečného sociálního, kulturního a technologického pokroku u belgickém pavilonu v Bruselu prezentovali živou lidskou zoo s nápisem: „Nekrmte černé, krmí je organizátoři“.
Belgie čelí rostoucím požadavkům na odškodnění Konga. V roce 2018 vyzvala OSN tamní vládu, aby se omluvila za zločiny spáchané během kolonizace a začala řešit náhrady. Bude to nejspíš ještě dlouhá očistná cesta, při které nebudou stačit pouhé změny v učebních osnovách nebo vyškrtnutí Hergého komiksu Tintin v Kongu z knihovních registrů.
