Nejzpackanější poprava? 33 ran mečem a sekerou, než kat oddělil hlavu od těla, říká historik
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
- Hrabě de Chalais: 33 ran, než skončila poprava
- Kat jako opilec: fiasko v Bojkovicích roku 1636
- Proč se v 50. letech umíralo v krutých bolestech
- Jaké magické vlastnosti lidé přisuzovali šibenici
Svět se podivuje zvěsti, že odsouzená vražedkyně v USA přežila trest smrti injekcí. Nepovedených poprav ale dějiny poznaly už dost, stejně jako těch neobyčejných a mimořádně krutých. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to popisuje historik Vladimír Šindelář, autor knih o slavných i zapomenutých exekucích a katech.
V americkém Tennessee skončila blamáží poprava vražedkyně Christy Pikeové, která nezemřela ani po podání jindy spolehlivě smrtících injekcí. Jak často se v minulosti stalo, že exekuce nevyšla?
Zaměřme se nejdříve na dávnější minulost. A hovoříme-li o stínání mečem – což se v oboru považovalo za jakousi královskou disciplínu – pak platilo, že se katovi tolerovaly maximálně tři rány. Víme přitom o řadě případů, kdy nestačily. Pokud k takovému fiasku došlo, kat měl zpravidla co dělat, aby utekl před sprškou kamení od nespokojeného diváctva.
ČTĚTE TAKÉ: Příživnictví i pobuřování. Havel seděl pět let, zneužívané paragrafy trefně glosoval
Vybavuji si případ z roku 1636, kdy v moravském městečku Bojkovice měla být popravena jistá Anna Krchňáková za vraždu svého dítěte. Protože v Bojkovicích neměli svého kata, dali jej povolat z Uherského Brodu. Naneštěstí šlo o velkého opilce. Do Bojkovic s ním dokonce kvůli tomu jela jeho manželka, aby ho před pitím hlídala. No, neuhlídala…
Co se stalo?
Opil se. Jakmile vstoupil před šesti tisíci lidmi a celou městskou radou na popravčí lešení, rozkročil se nad Krchňákovou, ťal poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté. Hlava vražedkyně pořád visela na nějakých chrupavkách. Katovka se už na ostudu nemohla dívat, přiskočila ke svému muži, odstrčila jej a vlastním nožem zbytek hlavy odřízla. Tenkrát si městská rada stěžovala do Brodu, co jim to poslali za packala. Dostalo se jim odpovědi: „Víme, že tenhle chlap za moc nestojí. Víte ale, jak je dneska těžké sehnat pořádného kata?“
Čtěte také
Co další nepovedené popravy?
Nejzpackanější poprava, na kterou jsem narazil, proběhla roku 1626 ve Francii. Šlo o případ hraběte Henriho de Chalais, který se udál v časech tří mušketýrů a kardinála de Richelieu. Kardinál nebyl šlechtou příliš milován. Omezoval její odvěká rodová privilegia v zájmu upevnění královské moci, vydal edikt proti přílišnému luxusu v odívání, proti soubojům, proti opevňování šlechtických hradů. Roku 1627 třeba nechal popravit dva šlechtické duelanty za to, že svůj nepovolený souboj uskutečnili provokativně přímo pod okny jeho pařížského soukromého bytu na Place Royale.
Mezi kardinálovy četné nepřátele patřil i Gaston Orleánský, králův bratr. A právě Gaston v roce 1626 zosnoval spiknutí, při němž měl být kardinál de Richelieu zavražděn a král donucen k abdikaci, aby pak na uvolněný trůn usedl on, Gaston. Jenže jeden ze zasvěcených si to nakonec rozmyslel a spiklence udal. Králova bratra popravit nemohli, za obětního beránka vybrali mladého šlechtice Henriho de Chalais. Hrabě totiž o chystaném spiknutí mnoho věděl, a byl tedy nežádoucím svědkem. Trest smrti měl být vykonán v přístavním městě Nantes.
Vladimír Šindelář
Ředitel Milevského muzea
Autor řady knih, tématu katů a poprav se věnují například tyto: Cesta na popraviště, Paměti pražského kata, Příběhy zpod šibenice, Syn pražského kata, Vražedné příběhy z Čech a Moravy, Zločiny za časů c. k. monarchie
Došlo k tomu?
Šlechta se stále nevzdala naděje na Henriho záchranu. Když nezabraly prosby u krále a kardinála, šli na to jinak: podplatili v Nantes kata, aby odjel z města. Když není kat, nemůže být přece ani poprava! Protože se ale král s kardinálem záhy chystali do města na inspekci, nemohli to konšelé v Nantes nechat jen tak být. Ve vězení si vyhlédli jistého ševce, který měl být o tři dny později oběšen za krádež. Nabídli mu: „Když vykonáš popravu místo kata, dostaneš milost.“ Kývnul, co by ne. Konšelé se plácli přes kapsu, dokonce koupili nový katovský meč. Pány radní ovšem nenapadlo, že nový meč je třeba nabrousit. Takže onoho srpnového dne roku 1626 byl hrabě de Chalais vyveden na popravčí lešení. Odmítl zavázání očí. Švec poprvé v životě uchopil do rukou katovský meč. Ťal.
Čtěte také
A?
Hrabě padl na zem zraněn, zase se ale zvedl a opět si klekl. Následovala druhá rána, třetí, čtvrtá, pátá, šestá. Všechny selhaly. Sekat hlavy je něco jiného než spravovat boty... Hrabě de Chalais, ač zraněn, se ještě pokaždé dokázal sebrat. Zoufalý švec začal po šesté ráně křičet, že chce jiný nástroj. Nabídli mu tedy jako popravčí sekeru tesařskou širočinu. Dodali k tomu i špalek, protože bez něho by to sekerou nešlo. Krvavé divadlo pokračovalo. Zpětně víme, že hrabě de Chalais byl ještě po dvacáté ráně živ. Strašně sténal. Teprve když ho obrátili tváří vzhůru, dokončil švec nešika 33. ranou hrůznou popravu, která vešla do dějin.
To byl švec vážně tak nešikovný?
Hodně jsem o tom přemýšlel. Dobře, byl amatér, ale tohle je přece jen moc, ne? Až jsem si jednou prohlédl tesařskou sekeru ze sbírek našeho muzea. Je to nástroj budící úctu, má ovšem jeden malý technický háček. Je určena k otesávání trámů, a abyste se nefikl do vlastního kolena, jde ostří trochu mimo osu násady. Jinak řečeno: ostří tesařské sekery nedopadá tam, kam míříte násadou. Kdyby si tedy švec tenkrát vybral jinou sekeru, třeba řeznickou, možná by to dopadlo líp.
Pražský kat Leopold Wohlschläger Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Katovské řemeslo tedy vyžadovalo jistý fortel.
To každopádně, utnout hlavu položenou na špalku nebylo snadné. S mečem to šlo líp. Tady se špalky nepoužívaly, odsouzenec klečel nebo seděl na nízké stoličce, měl zavázané oči, aby se na vás v poslední chvíli nepodíval, a tím vás neuhranul. Sek mečem nebyl vedený shora, spíš vodorovně nebo mírně šikmo zezadu. Hlava se ve chvíli seku zvrátila nazad, ostří tím pádem proniklo celým krkem. Fungovalo to, pokud se ovšem odsouzenec v rozhodné chvíli nějak nešikovně nepohnul a kat byl alespoň trochu zkušený, nebyl-li opilý.
Každopádně to nebyla práce pro každého. Jen si to představte – kolem kata stálo třeba i 30 tisíc lidí, kteří čekali na jeho sebemenší chybu. Pražský kat Leopold Wohlschläger si s tím užil v lednu 1900, když měl ve Vídni zastoupit tamního zemřelého kolegu. Šlo o popravu Julie Hummelové, která utýrala k smrti svou malou pětiletou dcerku. Wohlschlägerovi ve Vídni nařídili, aby použil tamní popravní nářadí, které neznal. Výsledek? Odsouzená se před smrtí patnáct minut zmítala na provaze, soudní komisi se z toho prý dělalo špatně. Wohlschläger, který sám patrně pomýšlel na místo nového vídeňského kata, se do Prahy vracel s pošramocenou reputací.
Čtěte také
Hrůzná poprava Milady Horákové
Ona i poprava Milady Horákové z roku 1950 údajně proběhla hrůzně.
Tehdy se v republice stále ještě popravovalo na fošně s kladkou, jako v časech starého Rakouska-Uherska. Za monarchie však mistr popravčí visícímu tělu vymkl atlas, krční obratel, takže smrt přišla rychle. Za komunistů se tento prvek už nepoužíval. Odsouzence prostě přes kladku vytáhli nahoru a pověsili do oprátky. K vymknutí obratle nedošlo, a tak smrt mnohdy přicházela pomalu a v krutých bolestech. Čím byl člověk hubenější a drobnější postavy, tím to měl horší. Poprava probíhala jen udušením v oprátce, a to může trvat dlouho. O Miladě Horákové se říká, že umírala asi 25 minut.
To je strašné.
Hrůza této chvíle dokonce dolehla i na samotného kata. Traduje se, že se odsouzené ženě dokonce věšel na nohy, aby ji zatížil a tím jí usnadnil umírání. Obecně byly popravy v 50. letech trýznivé, leckdy neprofesionální. Dělali je zhusta lidé, kteří s tím neměli zkušenosti. Nechali se zlákat finanční odměnou, někteří možná i hesly té doby: že se musí zatočit s nepřáteli lidu.
Královéhradecký vrah Jan Jaroš na své cestě k šibenici 20. srpna 1902 Zdroj: Se svolením Vladimíra Šindeláře
Katem u popravy K. H. Franka byl v roce 1946 dokonce bývalý kriminálník František Nenáhlo.
Kriminálník a nesmírný alkoholik. Taky se nakonec upil k smrti... Frankovi se hlava na rozdíl od Horákové vyvracela, šlo to tedy rychleji. Jeho poprava je natočená, na filmu je zajímavý záběr do diváků – rozeznal jsem mezi nimi například novináře Egona Erwina Kische. Měl jsem z té popravy v ruce dochovanou vstupenku. Bylo jich vydáno asi dva tisíce. Viset Franka chtěli vidět všichni.
Tahle divácká fascinace popravami je svým způsobem děsivá.
Nedávno uběhlo 155 let od popravy, která se běžně označuje za poslední veřejnou na našem území. Já bych tedy spíš řekl „poslední veřejná poprava vynesená řádným soudem“, nikoliv soudem mimořádným, lidovým; pak do toho výčtu totiž nebudeme počítat poválečné exekuce kolaborantů, popravy z obou světových válek. No, a na tuhle popravu z roku 1871 bylo zvědavo 30 tisíc lidí. Dvě třetiny z nich prý byly ženy.
Čtěte také
Máte pro to vysvětlení?
Je to zvláštní. Když se roku 1866 konala poprava Václava Fialy na pražských Židovských pecích, dal se zájem ženského publika pochopit víc – tam šlo o milostný příběh, který špatně skončil. Ale tady? Před 155 lety byl v Plzni popravován nezpochybnitelný darebák a loupežný vrah, člen cikánské tlupy Jan Janeček.
Co provedl?
Spolu s bratrancem Josefem toho měli na svědomí dost. Původně „pouze“ krádeže, postupně i mnohem ošklivější věci. Na Plzeňsku zabili obchodníka Ondřeje Rota, umlátili ho železným křížem z božích muk. Přepadli i obchodního příručího, který šel z jarmarku. Třetí vražda už nebyla loupežná, došlo k ní při jejich útěku z vězení, kdy se je sedlák na venkově pokoušel zadržet.
Bál se jich celý kraj. Dopustili se pak ještě jednoho pokusu o vraždu, různých vloupání. Po velkých honičkách je dopadli v Horomyslicích u Plzně. Josef nakonec oprátce unikl, s tuberkulózou ale stejně brzy zemřel ve Valdicích. Janův život skončil před desítkami tisíc diváků na vojenském cvičišti v Plzni. Jeho poprava, to byla v září 1871 velká senzace.
Proč se pak od veřejných poprav upustilo?
Asi z toho už nechtěli mít – dnešními slovy – takovou show. Ono u každé popravy došlo i k nějakému excesu, lidé si třeba z pověrčivosti chtěli ze šibenice uříznout třísku apod. Podobným předmětům se odjakživa připisovaly magické vlastnosti. Lidé se v noci po exekuci potají vydávali k popravišti pro palce z oběšence, pro kus oprátky. Z Milevska známe případ z roku 1577, kdy jistý chasník velmi toužil po řetězu ze šibenice. V noci se pro něj vypravil, byl chycen. V dobových zápiscích stojí: „A protože řetězu tolik žádostiv byl, byl na tomtéž řetězu na šibenici oběšen.“ Chudák.
Čtěte také
Traduje se to ale dodnes: Tříska z šibenice prý nosí štěstí v kartách, chrání před neštěstím a nemocemi. Na to asi nevěříte, že?
Překvapím vás.
Věříte?
Před 20 lety jsme měli půjčenou na výstavě šibenici, na které v Písku roku 1946 věšeli jednoho kolaboranta. A já neodolal. Malou třísku jsem si odloupnul.
Funguje její magie?
Upřímně – nezdá se mi… Jde ale spíš o ten pocit. Měl jsem u nás v Milevském muzeu půjčené i oprátky z mimořádného lidového soudu z let 1946–1948. Používaly se při popravách gestapáků. Sundaly se z mrtvého těla, vložily do lepenkového pytlíku, pak se na ně zapomnělo. Naštěstí je nikdo nevyhodil, našly se v soudním skladu v Liberci. Jakmile je držíte v rukou, defilují před vámi celé dějiny. Na jedné z nich byl po válce oběšen třeba i udavač Antonín Nerad, původně rotmistr československé armády, roku 1942 zatčený gestapem. Život si na čas zachránil jen spoluprací s Němci, měl toho pak hodně na svědomí. Sám nějakou dobu dělal dokonce katova pomocníka v sekyrárně na Pankráci.
Ženy se pohřbívaly zaživa
Za nacistů se tam popravovalo gilotinou. Jaké další způsoby se na našem území historicky používaly?
V první řadě šlo o provaz. To byla nejméně čestná podoba. Ve středověkém Německu bylo hodně běžné stínání mečem, případně sekerou; zrovna ve střední Evropě se ale sekera na rozdíl od Anglie moc nevyužila. Za vícenásobnou vraždu vás mohlo potkat třeba i lámání kolen.
Čtěte také
Užívaly se velmi drsné metody: přivázali vás na zem s roztaženýma rukama a nohama, klouby podložili dřevem. Kat udeřil na místo mezi podložkami, kost tím prolomil. Jakmile začal od nohou, trvalo to déle. Jakmile to směřoval na krk, šlo o ránu z milosti, dotyčný byl mrtev okamžitě. Pacholci pak položili tělo na kolo, zpřelámané ruce a nohy zapletli mezi příčky. Kolo nasadili na kůl, zvedli jej do výšky. Odsouzený byl tou dobou už většinou mrtev, o pohřeb se postaralo ptactvo.
Dělo se to i ženám?
Ne, ženy kolem lámány nebyly, ty se pohřbívaly zaživa; do jámy s pichlavým trním. Jakmile byly pokryty vrstvičkou hlíny, kat jim zatloukl kůl do srdce, aby se pod hlínou nedusily. Jiným způsobem trestu smrti bylo upálení. I tady se děly projevy milosrdenství. Přivázali vám na krk pytlík střelného prachu. Jakmile se hranice rozhořela, kat do něj pomocí dlouhé tyče s rozžhaveným hřebíkem píchnul, došlo k výbuchu. Předešlo se tím velkému utrpení… V případě popravy losinského děkana Kryštofa Aloise Lautnera se to však nepovedlo. Výbuch střelného prachu jej jen těžce popálil, nicméně nezabil – Lautner tedy v září 1685 skutečně uhořel na hranici zaživa.
Jan Křtitel Piperger na kresbě z roku 1877 Zdroj: Se svolením Vladimíra Šindeláře
Někdy se také používalo uškrcení tenkým provázkem, aby to diváci kolem hranice nepostřehli. Anebo takové naražení na kůl… V Čechách se to příliš nedělalo, narazil jsem jen na čtyři nebo pět případů. Běžnější bylo v Uhrách nebo Sedmihradsku, kde ho dělali pod vlivem Turecka. Původně se lidé nabodávali na naostřený kůl, pak už na zakulacený.
Zakulacený?
Neprobodnul vám vnitřnosti, jen je odstrčil na stranu; tím pádem jste na kůlu mohl sedět i několik dnů. Někdy kůl vylezl buď břichem, nebo za krkem, každopádně to musela být děsná a krutá smrt. Poslední praktiku pak známe z Německa – penězokazy tam vařili v oleji nebo ve víně. A neměli bychom zapomenout na Francii, kde královrahy trhali pomocí čtyř koní. Posledním takovým odsouzencem byl roku 1757 bezvýznamný chudák jménem Damiens, který bodl nožíkem krále Ludvíka XV.
Čtěte také
Kati dělali práci nečistou
Z filmů známe scény, kdy odsouzený dostane na popravišti na poslední chvíli milost. Docházelo k tomu?
Jistě, stalo se to třeba při slavné popravě českých pánů z roku 1621. Tam byl jeden z měšťanů, Sixt z Ottersdorfu, omilostněn přímo na popravišti. Milost podepsanou císařem mu na místo přinesli synovci.
Popravu českých pánů provedl asi nejznámější český kat Jan Mydlář. Co o něm víme?
V Praze míval hodně práce, a tak se jednalo o zámožného člověka. Byl navíc také slušně placeným pohodným Nového Města pražského. Kromě staroměstské katovny byl majitelem pohodnice na Starém Městě pražském blízko sv. Haštala. Roku 1634 přikoupil i druhou pohodnici, na Novém Městě, blízko ulice Na Bojišti, kde ke stáru bydlel.
Meč Jana Mydláře Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Byl dvakrát ženat, s první manželkou Alžbětou měl dvě děti, syna Jana Václava a dceru Mandalenu, která se později provdala za pardubického kata Jiřího Ledvinu. Roku 1649 Mydlář ovdověl, ale už záhy se znovu oženil. Když roku 1663 cítil, že se blíží jeho čas, sepsal podrobnou závěť, v níž své ženě odkazuje novoměstskou pohodnici a všechen osobní hmotný majetek, zlato, stříbro i domácí výbavu. Část peněz věnoval i kostelu Panny Marie Sněžné a kostelu sv. Štěpána. Nějaké peníze odkázal na přilepšenou i vězňům, při jeho pohřbu byla chudým rozdělena almužna 10 kop grošů.
Zemřel 14. března 1664. Jeho vnuci nejdřív závěť nechtěli uznat, protože na ně nebylo pamatováno, nakonec se s tím však smířili. Uvědomili si, že se o ně děd dobře staral už za svého života. Kati jinak obecně patřili mezi „lidi snížené“, členy katovských rodin společnost mezi sebe příliš nepouštěla. Marie Terezie sice v roce 1772 vydala dekret, že kati a jejich pacholci jsou po ukončení vykonávání svého povolání opět počestnými lidmi, jenže ono to v praxi moc neplatilo. Ostatní jimi opovrhovali, báli se jich. Kati měli navíc na starost i čistotu města. Sbírali pošlé psy, ty toulavé utráceli, usekávali jim přední pařáty. A kromě toho ještě čistili záchody. Čili – v očích ostatních dělali práci vrcholně nečistou.
Čtěte také
Proč to tedy kati vůbec dělali?
Byla to jejich obživa, navíc slušně placená. Vzhledem ke svému původu ani neměli mnoho jiného na výběr. Třeba zrovna v případě Jana Mydláře se traduje, že se na to dal z nešťastné lásky. Asi bych ale téhle historce tolik nevěřil, ono to pochází ze známého Svátkova románu, což je sice poutavé čtení, ale tady jde hlavně o romantický příběh. Kati každopádně měli problém sehnat partnerku k sňatku.
Když chebský kat Karel Huss na konci 18. století upřel svůj zrak na pekařskou dcerku Žofii Eberlovou, musel ji unést. Její zámožná rodina nechtěla o katovi ani slyšet. Huss byl mimochodem hodně zajímavá postava. Svůj první rozsudek smrti vykonal už v patnácti letech v Mostě za dohledu svého otce. Ten původně chtěl dát svého syna na studia, rozhodně si nepřál, aby synek byl katem. Jenže na piaristickém gymnáziu mu spolužáci coby katovskému synovi dělali ze života takové peklo, že chlapec posléze ze školy utekl a rodinnému povolání se nakonec nevyhnul.
Mladý Leopold Wohlschläger Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Chebský kat se znal s Goethem
Jaké další významné katy byste zmínil?
Třeba už probíraného Leopolda Wohlschlägera, jinak pražského zlatníka. V roce 1918 se stal katem pro novou Československou republiku, jeho poslední popravou byla o devět let později exekuce Martina Leciána, tzv. „postrachu Moravy“, který měl na svědomí tři životy a 75 krádeží. Wohlschläger se vyučil řemeslu u svého nevlastního otce Johana Křtitele Pipergera, kterému pomáhal už v roce 1871 při zmíněné veřejné popravě Jana Janečka. I Piperger byl zajímavou postavou. Pocházel z rakouské rodiny ze Štýrského Hradce, vyučil se čalouníkem, katem být nechtěl. V Osijeku jím však byl jeho bratr.
A jednou došlo na to, že jak šel jeho bratr s odsouzencem k šibenici, uklouzl a zlomil si ruku. Tehdy bylo v Osijeku stanné právo, rozsudků smrti bylo hodně, a tak se bratr obával, že by si úřady během jeho marodění mohly najít jiného kata. Snažně proto žádal svého bratra Jana, aby jej zastoupil po dobu jeho zranění. Sourozenec mu nakonec vyhověl.
Byl prý paradoxně velmi citlivá duše.
Byl. Všechny popravy údajně odstonal. Když už si vydělával jako kat v Praze, vedl v Černém pivovaru na Karlově náměstí řeči, že všechny pověsí na šibenici; to byla ale jenom póza. Ve skutečnosti mu popravování nedělalo dobře. Původně řemeslo vykonával v Osijeku, kde se i oženil. Jeho paní však toužila po životě ve velkém městě. Jakmile se uvolnilo místo kata ve Vídni, zažádal o něj a rozjel se tam. Na vídeňské ulici jej pak zastavil nějaký známý a gratuloval mu: „Podívej, tady v novinách píší, že už ti to místo vrchního popravčího dali.“ To bylo radosti! Piperger hned poslal manželce telegram, takže prodala dobře prosperující hospodu i veškerý majetek a pospíchala na loď do Vídně. Jenže Piperger mezitím zjistil, že se noviny zmýlily a vídeňským katem byl jmenován někdo jiný. Manželka asi nebyla moc ráda...
Čtěte také
Když si byl vyzvednout zpátky svou žádost, úředník mu navrhl: „Poslyšte, vídeňské místo získal kat z Prahy. Tam by tedy teď snad mohlo být volno.“ Vyšlo to – Piperger byl v prosinci 1865 jmenován mistrem popravčím pro obvod Vrchního zemského soudu v Praze. Následujícího roku nejdřív vykonal jednu venkovskou popravu v Chrudimi, pak došlo na případ Václava Fialy, o kterém jsme již mluvili.
To byl ten nešťastný milostný příběh?
Ano. Fiala byl číšníkem v hospodě na Malé Straně. Údajně šlo o člověka lehkovážného, přelétavého. Nenechal na pokoji žádnou sukni. Roku 1863 onemocněl, do špitálu jej chodila ošetřovat žena, která s ním bydlela ve stejném domě – jistá Anna Charvátová. Nosila mu jídlo, podporovala ho. Dali se dohromady, slečna podlehla lákání mladého, pohledného číšníka.
Už v té době si ale měla všimnout, že je poněkud povrchní, rozhodně žádný dobrák. Přivedl ji do jiného stavu, v listopadu 1865 se jim narodilo dítě. Pro něj to znamenalo závaží. Kupily se hádky, začal se k ní chovat hrubě. Annini pěstouni jej neměli rádi, prokoukli ho. Když to přesáhlo veškeré meze, podali na něj trestní oznámení. To ho naštvalo. Když 11. prosince 1865 Anna koupala dítě, přišel nečekaně domů, zezadu ji podřízl, vzápětí pobodal dalšími třiceti ranami.
Rychle ho chytili. 20. prosince 1866 byl vynesen rozsudek smrti, půl roku poté byl vykonán. Vypráví se, že smrt byla rychlá, do 10 vteřin bylo po všem. Piperger navíc ještě Fialovi zavřel ústa, aby mu při tom nevylezl jazyk. Chtěl, aby to pro odsouzence bylo důstojné.
Čtěte také
Vida, i kat je tedy člověk.
O tom není sporu. Bylo jich mezi nimi dost, které bychom zpětně mohli označit za velice lidské, vlastně přímo sympatické. Karel Huss se třeba znal i s Goethem, po katovské kariéře byl správcem metternichovských uměleckých sbírek na zámku v Kynžvartu. A právě Piperger prý odsouzeným před popravou velmi lidsky říkal: „Jsem opravdu rád, že vás poznávám. Škoda, že naše známost nepotrvá dlouho.“
Stalo se někdy, že by se kat s odsouzeným spřátelil?
Spíš vím o případu z roku 1433, kdy jistá dívka z davu řekla, že si odsouzence kráčejícího na popraviště vezme. Podle tehdejších zákonů se tím pádem poprava zastavila. Měli dva týdny na to, aby došlo ke svatbě. Pokud potom veselka skutečně proběhla, odsouzený byl propuštěn. Tohle pravidlo se zrušilo až za Marie Terezie. Od té doby už vám žádná zamilovaná divačka popravy nepomohla.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Další tragédie na škole v Polsku. Útok nepřežila školnice, bývalý žák si chtěl vše natáčet
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
