Před 10 roky zemřela Ludmila Brožová-Polednová, jeden z neblahých symbolů justičních vražd v 50. letech. Komunistická prokurátorka poslala na smrt Miladu Horákovou i další režimu nepohodlné osobnosti, byla klíčovou postavou u dlouhé řady politicky vykonstruovaných procesů. Kde se v mladé dívce vzala krutost, s níž bez váhání rozhodovala o popravách nevinných? Jak je možné, že až do konce života ničeho nelitovala? V čem se podobala svým kolegům Karlu Vašovi a Josefu Urválkovi? V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to popisuje historik Libor Svoboda.
Brožová-Polednová neměla na svědomí jen Miladu Horákovou, ale i další nespravedlivě odsouzené. I proto se jí říká krvavá Lída. Je tahle drsná přezdívka na místě?
S podobnými přezdívkami je to vždycky trochu komplikované. Faktem ale je, že u vykonstruovaných politických procesů z 50. let bezesporu byla aktivní účastnicí. Měla nezpochybnitelný podíl jak na justiční vraždě Milady Horákové, tak na dalších případech, které skončily popravou.
Ludmila Brožová-Polednová
20.12.1921 – 15. ledna 2015 (zemřela ve věku 93 let)
Bývalá komunistická prokurátorka, která byla aktivním účastníkem vykonstruovaných politických procesů 50. let.
Za svůj podíl na justiční vraždě Milady Horákové byla po revoluci odsouzena k šesti letům vězení. Roku 2010 dostala od prezidenta Václava Klause milost.
Její vina není o nic větší, ani o nic menší, než u celé řady dalších prokurátorů a soudců 50. let. U ní se tahle přezdívka používá možná i proto, že až do svých posledních dnů zatvrzele trvala na tom, že je nevinná. Že je sama obětí politického procesu. Veřejně ubezpečovala, že nemá žádné výčitky svědomí. Že všechno dělala správně. Když už, tak se vymlouvala – že byla v 50. letech mladá. Že věřila důkazům a přiznáním, které jí byly předkládány.
ČTĚTE TAKÉ: Smrt na hranici. Před 35 lety padla železná opona, kolik lidí zemřelo při útěku na Západ?
Brožové-Polednové bylo pouhých 29 let, když poslala Horákovou na smrt. Jak to, že jí režim v tak mladém věku přisoudil podobně významnou roli?
Dodneška se tak úplně neví, proč byla k soudu s Horákovou vybrána zrovna ona. Byla přece nezkušenou absolventkou dvouleté Právnické školy pracujících, neměla ani klasické vzdělání. Patřila k lidem, kteří byli do justice povoláváni po Únoru 48, aby nahradili staré kádry spjaté s předchozím obdobím. Až do procesu s Horákovou nebyla nijak zvlášť významná, dělala zapisovatelku.
Ludmila Brožová-Polednová politických vražd nelitovala. Zdroj: profimedia.cz
Jak je to tedy možné?
Berme to tak, že mluvíme o době, kdy komunisté chtěli přetvářet svět. Na důležité posty nasazovali své lidi. A protože to byla obecně doba hodně mladých lidí – právě oni měli poválečný svět kolem sebe měnit – do velmi vysokých funkcí se tedy dostávali v hodně útlém věku. Mohu uvést třeba krutého dělnického prokurátora Karla Čížka, který byl účastníkem řady procesů, mimo jiné s farářem Toufarem, vězněným a mučeným po tzv. čihošťském zázraku. Čížkovi bylo tehdy pětadvacet!
I na důležitých místech v StB byli ve stejné době běžně osmadvacetiletí, podobné to bylo i u krajských velitelů, jako v případě českobudějovického Jaroslava Bouzka. Patřilo to k tomu. Důležité je dodat, že tito mladí lidé s velkou mocí byli nejen nadšení, ale často přímo fanatičtí. Měli různou motivaci; někteří z nich věřili, že svět mění k lepšímu. Jiní dělali svou práci z vypočítavosti. Brožová patřila spíš k první skupině. Šanci dostat se k Horákové asi dostala i proto, aby načerpala zkušenosti od veteránů typu Josefa Urválka nebo Vojtěcha Rudého, starších a tou dobou již dosti obávaných soudců.
Občas se říká: k procesu se dostala i proto, aby Horákovou neposlal na smrt muž.
Je to možné. V tom procesu se navíc rozhodovalo o osudu více žen, vedle doktorky Horákové byly spolu s deseti muži souzeny ještě někdejší poslankyně národně socialistické strany Fráňa Zemínová (dostala 20 let) a Antonie Kleinerová (doživotí). Z propagandistických důvodů tedy asi skutečně vypadalo lépe, když proti třem ženám stála také žena.
Historik Libor Svoboda
Pomohl Brožové proces s Horákovou ke slávě?
Kdybychom mluvili o něčem, co dnešním jazykem nazýváme celebrita, tak tou byl z tehdejších soudců a prokurátorů spíš už zmíněný Urválek. Brožová? S Horákovou prostě jen odvedla svou práci. Režim se jí odvděčil tím, že mohla zůstat na prokuratuře, dělat dál v justici. Mezi námi – mohla udělat i lepší kariéru. Našli se lidé, kteří podobných okolností využili a odrazili se i výš. Ona sice šla z „okresu“ na „kraj“, povýšila. Ale ne do žádných závratných výšin.
Soud s Horákovou byl jedno velké, předem připravené divadlo, dramaticky se před publikem vyjadřovala i Brožová-Polednová. Asi není náhoda, že v poválečných formulářích uváděla jako své zaměstnání „herečka“. Mohla soud vnímat jako své velké jeviště?
Těžko říct. S tím zaměstnáním si každopádně tolik nevymýšlela, po válce opravdu divadlo zhruba dva roky hrála. Možná byste se divil – četl jsem vzpomínky jejích kolegyň z Divadla mladých pionýrů, které popisovaly, že vlastně nebyla úplně marná herečka. Hodně je mimochodem překvapilo, jak se v horizontu pár let změnila. Pamatovaly si ji totiž jako velmi veselou, příjemnou dívku. Když ji pak slyšely hřímat coby nesmiřitelnou prokurátorku, dělala na ně dojem jiného člověka.
Ale jinak ano – máte pravdu. Procesy z 50. let jí v tomto ohledu musely vyhovovat. Celé byly koncipovány jako velký divadelní spektákl. Soud s Horákovou byl vůbec přelomový. Politické procesy samozřejmě probíhaly už od jara 1948, za přítomnosti StB byly vedeny i velmi brachiálně, brutálně. Jenže až do procesu s Horákovou velice aktivně zasahovali i sovětští poradci, přímo jej se vším všudy připravovali. Další procesy už pak byly stavěny právě podle tohoto vzoru. Pomyslným vrcholem byl samozřejmě soud s Rudolfem Slánským v listopadu 1952.
Ludmila Brožová-Polednová Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Procesy s Horákovou i se Slánským se mimo jiné vyznačovaly hodně plamennými řečmi prokurátorů. Dodnes z nich jde mráz po zádech.
To ano. Poslechněte si nějakou Urválkovu řeč. Musím přiznat, že byl v jistém ohledu výborný řečník. Uměl mluvit. Samozřejmě s tím, že jeho charizma bylo velice temné.
Co vedle schopnosti plamenně hřímat spojovalo Brožovou-Polednovou, Urválka, Karla Vaše, který měl na svědomí justiční vraždu generála Heliodora Píky, všechny další krvavé komunistické soudce a prokurátory?
V lecčems se od sebe lišili. Zatímco Urválek začínal u Krajského soudu v Českých Budějovicích už v roce 1935, taktéž obávaný Čížek se i při samotných procesech vyznačoval nejen vulgarismy, ale i právním amatérismem. O Brožové-Polednové se říká, že před absolvováním podivné Právnické školy pracujících neměla maturitu ani výuční list...
Urválek je ale opravdu trochu jiný případ. Žalobcem byl už za protektorátu, jméno si udělal u poválečných mimořádných lidových soudů. U něj pak i za Gottwalda hrál hlavní roli bezohledný oportunismus. U těch mladších to byl spíš fanatismus. Víra v to, že stojí na správné straně. Nevzdělanost. A jistě – i naivita. U Vaše asi tolik ne, u Brožové a řady mladých příslušníků StB však ano. Byli přesvědčeni, že proti sobě mají opravdu nesmiřitelného nepřítele, který je chce zlikvidovat. Víra v to, že bojují za lepší svět, jim v jejich očích poskytovala pardon ke všem možným skutkům.
Komunistický prokurátor Josef Urválek Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Krvaví komunističtí soudci se kupodivu lišili i třídním původem. Někdy byl – řečeno jejich jazykem – překvapivě buržoazní.
Ano, na tom ale zase není moc divného – ani řada významných komunistických politiků včetně Lenina přece nepocházela z prostých poměrů. Takže zatímco Urválek byl synem strojvedoucího, Brožová-Polednová se narodila do rodiny drobných živnostníků a Vašův otec se v Užhorodě živil jako advokát.
Bavíme se pořád o stejných jménech. Pozapomnělo se na nějaké další justiční vrahy z 50. let?
Rozhodně. V první řadě na Vojtěcha Rudého. To byla vyloženě kreatura. Šlo o člověka židovského původu, který se původně jmenoval Béla Roth. O přesvědčeného komunistu, který má na svědomí desítky obětí. Jednou s gustem poslal na smrt pět lidí, jindy čtyři. Neštítil se ničeho. Ten by si zasloužil, aby se o něm mluvilo víc. Stejně jako o prokurátorovi Čížkovi, který se podílel na monstrprocesech proti katolické církvi a intelektuálům. Čížek byl mimo jiné prokazatelně informován o tom, že obžalovaní jsou při výsleších mučeni.
Nad tím, čeho byli ve jménu nových pořádků schopni, lze jen kroutit hlavou. Vždyť Brožová-Polednová neváhala navrhnout trest smrti i těhotné Melanii Klouparové. Vaš po válce organizoval únosy stovek československých občanů do sovětských gulagů, sám navrhnul desítky trestů smrti. Kde se ve vrazích s talárem brala taková krutost, bezohlednost, nenávist?
Na to člověk musí mít žaludek. Zrovna Brožová-Polednová a vámi zmiňované kauzy jsou pochopitelně výjimečnými případy, u mnoha mladých, začínajících komunistů to ovšem nebylo vždycky černo-bílé, na jejich osudech bychom mohli spíš vysledovat různé odstíny šedi. V 50. letech sice mnozí z nich napáchali hrozné škody, nezřídka však postupně naznávali své chyby. A režimem, který původně upevňovali, byli třeba nakonec sami perzekuováni.
Karel Vaš Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
U Brožové bych ale tak shovívavý nebyl.
Je skutečně pozoruhodné, jakou rigidností se vyznačovala. Jakou v sobě měla neschopnost nahlížet své činy v širším měřítku. Komunistický režim jí samozřejmě dal obživu, zajistil jí kariéru, na kterou by jinak pravděpodobně nedosáhla.
To u Vaše to bylo jiné. Ten asi věděl, co dělá. Současně však byl taky fanatik. On je skutečně temná figura, která je z našeho pohledu těžko k uchopení. Bezesporu v sobě měl nesmírnou bezohlednost, oportunismus. Na druhé straně ale patřil k jedincům, kteří byli schopni snášet i věznění, nepohodlí, aniž by to s jejich přesvědčením zatřáslo.
Sám byl v roce 1953 za údajnou velezradu, vyzvědačství a spoluúčast na vraždě odsouzen na doživotí, a třebaže se na svobodu nakonec dostal už po dvou letech, pobyt v Leopoldově vedle muklů, které před tím poslal za mříže, pro něj rozhodně nemohl být příjemný. Ostatně už při výsleších zažil stejnou brutalitu, jakou před tím poznali i oni. Vidíte, jeho přesvědčení to stejně nenalomilo.
Stejně tak u Vaše s Brožovou až do konce života nepolevilo přesvědčení, že neudělali nic špatně. Že třeba Horáková byla zcela jistě vinna.
To je pravda, tak to brali. Abych byl fér: roli Brožové bych v případě Horákové navzdory všemu nepřeceňoval, jako mladou ji do toho procesu nadekretovali prostě proto, aby dělala potřebnou stafáž. Ale – byla tam. A svou roli odehrála, to se nedá popřít. Ve výsledku byla jediným aktivním účastníkem politických procesů z 50. let, kterého soud po roce 1989 odsoudil; v září 2008 dostala šest let nepodmíněně. Do vězení nastoupila v roce 2009, rok a půl poté ji nicméně prezident Václav Klaus udělil milost.
Milada Horáková před soudem Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Zatímco ona ve vězení alespoň chvíli strávila, Vaš porevoluční spravedlnosti utekl. Je na místě si zoufat, že jsme zločiny lidí jeho typu nedokázali včas ani potrestat, ani pojmenovat?
Je. To je jako s lidmi, kteří za totality zahynuli na československých hranicích. Soud v jejich případě konstatoval, že náčelník štábu hlavní správy pohraniční stráže za nic nemůže. Že vlastně nikdo za nic nemůže. Hm, fajn… Tady je to obdobné. Lidé v 50. letech umírali na šibenici, byli souzeni za nesmysly. A – straničtí pracovníci za nic nemohli. Pracovníci státního aparátu za nic nemohli. Příslušníci justice a Bezpečnosti za nic nemohli. Všichni si přece jen plnili vlastní povinnosti, nikdo za nic nemohl. Ten režim se tu prostě jen nějak objevil, tak mu všichni sloužili, měli z toho prebendy, a jakmile padl, bylo to jak v tom filmu: vyšetřování skončilo, zapomeňte…
Štve vás to?
Chápu, že v právním státě to asi jinak nejde. Mám ale dojem, že v 90. letech zřejmě chyběla i opravdová vůle s tím něco udělat. Po revoluci jsme svou pozornost hodně zaměřili na příslušníky StB, například právě justice ale zůstala úplně stranou. V jejím případě byly dokonce i obrovské problémy s přístupem k archivním materiálům. Spisy estébáků se odtajnily, dostat se k personálním materiálům lidí z justice bylo však velmi nesnadné. Zrovna u justice, u advokátů, proto cítím směrem k vyrovnávání se s komunistickou minulostí obrovský dluh.
Ano, nedávno došlo ke kauze Roberta Fremra, který se nestal ústavním soudcem kvůli své totalitní činnosti – v 80. letech mimo jiné odsuzoval lidi za emigraci. Je dobře, že se nestal ústavním soudcem. Zrovna on ale neměl přes veškerou svou ambicióznost na svědomí nic z toho, o čem se bavíme. Byli jiní, kteří měli žaludek na daleko horší věci. A kteří tím i po revoluci propluli, jako kdyby se nic nestalo. Je to i hanba justice.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Šílená msta v Bohumíně či hotely v plamenech. Jaké jsou nejtragičtější požáry v historii ČR?
