Nepostradatelný pomocník zahrádkářů mizí: Inženýra ekosystémů nezachrání ani jeho 5 párů srdcí

Bojují proti suchu. Samy však nemají vyvinutý žádný systém, který by je před suchem bránil. Žížaly nedisponují plícemi, zato mají pět párů srdcí. Také napomáhají provzdušnění půdy i rozkladu organismů a zadržují tak vláhu v zemi. Jejich tělo je tvořeno z 80 % vodou, fyziologicky jsou tedy více vodní živočichové. A současná sucha pro ně mnohdy znamenají smrt.

Může změna klimatu projevující se dlouhotrvajícím suchem vyústit až v konec „malých zahradníčků v Čechách"? Zeptali jsme se odborníka.

"Ekosystémoví inženýři - tak se říká žížalám. Dokáží přetvořit celé půdní prostředí a jsou vůbec nejdůležitější skupinou z celé půdní fauny. Klíčová je jejich bioturbace (převracení sedimentu živočichy), která dostává organickou půdu do hlubších půdních vrstev. Dodávají živiny blíže ke kořínkům rostlin a budují vertikální chodby, které dovedou vodu po dešti do hlubších vrstev. Svou aktivitou ovlivňují i půdní organismy, kterým připravují potravu tím, že organickou hmotu zatáhnou dolů. Ovlivňují i mikroflóru, bakterie a houby," tvrdí odborník na oddělení půdní zoologie a půdní mikrostruktury doc. RNDr. Václav Pižl, CSc.

Žížaly nemají vyvinutý žádný systém, který by je před suchem bránil. Potřebují tolik vody, kolik samy váží. Nejohroženější je žížala dešťovka.

Žížaly rozdělujeme na tři druhy. První skupinou jsou ty, co najdeme pouhým okem na povrchu. Ve dvaceti centimetrové hloubce najdeme edoické žížaly a ve dvou metrech žížaly anetické.

První skupina žížal je tou nejohroženější, protože na povrchu je nejméně vody, a tak je pro ně velice obtížné přežít. Edoické žížaly přečkávají sucho v půdních komůrkách, které si vytvářejí pro období klidové fáze. V nich se vlhkost udrží jen krátce, v době velkého sucha nikoliv, což vede k úhynu těchto žížal. Anetické žížaly, žijící ve dvou metrech půdy, si se suchem poradí celkem snadno vzhledem k větším zásobám vody ve spodních vrstvách.

V celé České republice ale žížaly nikdy nevymřou. V oblasti toků nebo mokřadů budou vždy. Na suchých místech však dramaticky mizí. Zejména orné plochy jsou extrémně vysušené a žížaly se nedokáží přemístit na jiné, více vlhké místo. Pohnou se totiž zhruba o 10 metrů za rok.