Neřešit to není řešením. O dětské šikaně ve sportu s režisérem filmu Smečka Polenským

„Náš film představuje příběh šestnáctiletého Davida, který má čerstvě diagnostikovanou cukrovku. Přichází z Uherského Brodu do Zlína do nového hokejového týmu. Je brankář a v tom týmu vlastně nezapadne, stává se obětí šikany a hledá cesty, jak z toho ven, jak se tomu bránit,“ popsal stručně nový film Smečka vstupující do kin režisér Tomáš Polenský.

Téma si Polenský vybral proto, že sám šestnáct let hrál hokej. „Zažíval jsem šikanu. Z mé vlastní zkušenosti vím, že šikana na hokeji je často mnohem brutálnější než šikana na školách, o které se běžně mluví,“ vysvětlil Polenský. „Přišlo mi důležité upozornit na tuto problematiku tím filmem.“

Šikanu zažil režisér z obou stran barikády

„Já jsem zažíval šikanu i z té druhé strany, později a v jiném prostředí,“ promluvil také o hokejové škole v Písku, kam jako malý hokejový brankář jezdil. „A tam byl takový kluk, trochu opožděný, pomalejší. Nevím, jestli byl nějak mentálně hendikepovaný, nebo ne. Nicméně my jsme se mu začali smát. Dělali jsme si z něj srandu. A mně asi podvědomě bylo dobře, že najednou nejsem tím terčem já… A pamatuju si strašně silně moment, kdy on se najednou rozbrečel. Byla vidět ta jeho slabost. A já jsem si říkal: ‚Aha, tak to asi není úplně v pořádku, to co děláme.‘“

Studenti pomáhající obětem šikany: Školy to často neřeší, pověst je přednější

Nový den

Šikana na školách se neřeší, problémy se zametají pod koberec a dobrá pověst je přednější, myslí si dva 18letí mladíci, kteří založili projekt Alpateam na pomoc obětem šikany. Vyhledávají slavné osobnosti, které si šikanou v jedné či druhé roli rovněž prošly, a za jejich pomoci pořádají třeba vzdělávací přednášky na školách.

Děla se i fyzická šikana na hokeji? „Máme scénu, kdy se ve sprše hráči bičují ručníky, nebo přesila hráčů bičuje jednoho ručníky. Tak to jsem běžně zažíval,“ zavzpomínal a později dodal, že film byl pro něj určitou terapií: „Terapií je asi každý film nebo každé umělecké dílo, které ten autor dělá.“

Sám o vlastní šikaně tehdy nikomu neřekl, ale neřešit to podle něj není řešení. „Já jsem se za to styděl. Neměl jsem sebevědomí. Nevěřil jsem si. Topil jsem se v tom. Tápal jsem. Nevěděl jsem, jak to řešit. Protože jsem cítil, že když to někomu řeknu, tak budu ten bonzák a budu za to ještě potrestaný.“

Důvěryhodné prostředí a řešení skrze rodiče i odborníky

„Je strašně důležité, aby rodiče vytvořili důvěryhodné prostředí, aby ta oběť šikany se nebála to rodičům říct. A když tohle prostředí vznikne, tak potom je vlastně na rodičích, aby kontaktovali autority. To znamená trenéry, vedení týmu, aby to řešili. A potom existuje metodika a je asi potřeba k tomu přizvat odborníky a tu šikanu vyšetřovat v podstatě jako kriminální čin.“

Režisér také vyzdvihl a doporučil knihu Jak na šikanu Pavla Říčana a Pavlíny Janošové, ze které sám čerpal. Jde o útlé dílo s komplexním návodem, jak šikanu řešit.

Rozhovor Martiny Kuzdasové s Tomášem Polenským si můžete poslechnout i jako podcast:

Všechny podcastové pořady CNN Prima NEWS najdete na Spotify, Google Podcasts, Apple Podcasts, Castboxu a dalších platformách.