Neziskové organizace

Iva Volková je zakladatelka organizace Rafael o.p.s. Místa, kde se léčí zlomené psí duše a nejen ty, ale i jejich nemocná těla. Iva nám prostřednictvím článků vypráví příběhy pejsků, kterým pomohla. Díky své neskutečné vůli dokáže opravdové zázraky, jako v případě Elišky: Když k nám Eliška přijela, tak při pohledu na tu nešťastnou a zdevastovanou psí bábinku mi tekly slzy, a zas a znova jsem přemýšlela nad tím, kam až lidstvo se svojí zlobou, krutostí a nenávistí došlo.

Co Čech, to pejskař. Dalo by se poupravit známé rčení. Právě láska ke psům je něco, za co na sebe může být český národ právem hrdý. A nejen láska, ale rovněž skutky to dokládají. Přestože i u nás se potýkáme třeba s problémy množíren nebo týrání psů, pořád jsme o dost velký krok napřed ve vztahu k psům oproti drtivé většině zemí světa. O přímé adopce, finanční či materiální dary pro útulky nebo účast na rozličných charitativních akcích je u nás velký zájem. Způsobů, jak pomoci pejskům, je skutečně celá řada. A právě u jedné z čím dál více oblíbených forem pomoci bychom se rádi zastavili – máme na mysli virtuální adopce.

Existuje ještě dnes v Evropě živoucí peklo pro psy? Ano. Jsou jím rumunské státní útulky. Tato země dlouhodobě neřešila problematiku toulavých psů a kvůli absenci plošných kastrací, mentalitě místních a nezájmu o pomoc psům obecně, se dopracovala k milionům psů bez domova. Jediné „řešení“, se kterým Rumunsko přišlo, bylo usmrcování a i dnes praktikované zavírání bezbranných psů do děsivých útulků. Po odchytu do ok, který už sám o sobě nemálo zvířat vzhledem ke své brutalitě nepřežije, putují tito nebožáci k dalším do kotců – a to po stovkách a tisících – v jednom jediném útulku! Útulků, kde je 500, 1 000, nebo dokonce 3 000 psů naráz je v Rumunsku mnoho.

Tento článek z ruky myslivce Petra Slaby se stal před sedmi lety jedním z podnětů ke kampani na záchranu srnčat před sečením a veškerými dalšími aktivitami s tím spojenými.

Stále se najdou lidé, kteří nesouhlasí s tím, aby čeští dobrovolníci pomáhali zvířatům i za hranicemi naší republiky, především na Balkáně. To je případ organizace Heart for Romanian dogs, z. s., kterým nejsou lhostejné osudy rumunských psů. Nesnaží se psy dovážet do Čech, ale pomáhat na místě. Podporovat tamní azyly, aby mohly ze státních útulků brát psy do individuální péče a poskytnout jim veterinární ošetření a jídlo. Toho se v útulku nedočkají. Skončit v tamním státním útulku je pro psy daleko horší než být na ulici. Příběhy a osud dvou fenek, první pojmenované trefně Rumunska a druhé Miry, což je zkratka slova Miracle (zázrak), protože její uzdravení jím skutečně je, výborně ilustrují život mnoha psích tuláčků v Rumunsku.

Až donedávna panovala mezi laiky i mezi vědci představa, že plazi se od ostatních obratlovců odlišují (kromě jiných specifik) jednou unikátní vlastností – celoživotním růstem těla. Jak ukázal nový výzkum týmu českých vědců vedeného odborníky z katedry zoologie Přírodovědecké fakulty UK, není tato představa zcela nepodložená, nicméně ani zdaleka se netýká všech plazích druhů. K poměrně převratnému zjištění dospěli pomocí originální metody, která nevyžaduje dlouhé roky pracného měření. Studie vyšla nedávno v prestižním vědeckém časopise Proceedings of the Royal Society B.

V dubnu mu bude devět let. Přesto se lovecky vedený výmarský ohař Shedy do psího důchodu evidentně ještě nechystá. Jako aktivní dárce a jeden z hrdinů registru psích dárců krve Červená tlapka stále pomáhá čtyřnohým pacientům, kteří akutně potřebují transfuzi. Na svém kontě už má úctyhodných dvacet odběrů. Jak se z rekordmana ve skoku do výšky stal zachránce cizích psích životů, vypráví jeho majitelka Tereza Šnajdrová.

Druhá šance – Domov pro ex-dostihové koně, z. s. je spolek, který zajišťuje péči a trvalý domov vysloužilým koním, koním důchodcům, kteří už svým majitelům nevydělávají, neslouží, a ti se je tak rozhodnou dát pryč. Jedním z nejsilnějších příběhů svěřenců je příběh kobylky, kvůli které to vlastně celé začalo. Krásná bílá královna překážkových dostihů Relace se narodila 20. 3. 1999, není zdaleka nejstarší obyvatelkou spolku, zato prožila jeden z nejkrutějších životních příběhů.

V lednu roku 2015 byla zahájena jedna z největších změn v rámci tuzemské ochrany přírody za poslední desítky let. A to díky stádu divokých koní v první rezervaci velkých kopytníků v bývalém vojenském prostoru Milovice. A za šest let jich vzniklo dalších osm.