Noc oživlých mrtvol: Morbidní čínskou profesí býval přenašeč nebožtíků

Dnes, kdy nejedno velkoměsto od amerického New Yorku, přes malajskou Malaku, až po australské Sydney má svou čínskou čtvrť, už podobná tradice pohřbu v domácím prostředí neplatí. Představitelé čínské menšiny se na mnoha místech světa dokonale aklimatizovali a snaha mít hrob v zemi původu už pro ně není prioritou. Ostatně čínský hřbitov v Malakce, největší mimo pevninskou Čínu, je toho jasným důkazem.

Převoz mrtvých přes hranice

Převoz mrtvých je znám z literatury a mýtů. Stačí připomenout mytického převozníka Charóna, který měl za úplatu přemístit nebožtíka ze země živých do záhrobí. Jenže v Číně to ještě v padesátých letech neznamenalo pomyslný převoz duší, nýbrž transport neživých těl mezi jednotlivými okresy. Pokud někdo zemřel mimo oblast, kde chtěl být pochován, museli jeho příbuzní najmout muže, kteří zajistili převoz nebožtíka do jeho domovského okrsku. A nejednalo se o nijak lacinou záležitost.

Profese převozníků těl oficiálně neexistovala, přestože lidé jejich služeb využívali. Podobně jako tomu bylo s takzvanými veksláky v někdejším Československu. Minulý režim tehdy oficiálně měnil valuty v extrémně nevýhodném kursu, přičemž toleroval nelegální směnu před prodejnami Tuzex (zkratka ze slov tuzemský export) za bony, jimiž se platilo za luxusní zahraniční zboží, jako byly džíny nebo kvalitní čokoláda.

Dva živí a jeden mrtvý

Luo Tchien Wang, čínský mistr feng-šuej, vzpomíná na pradávnou a vlastně ve všech dobách tajnou profesi: „Podle čínské tradice list padá ke kořenům. Z těch, kteří nemohou být po smrti navráceni do rodné půdy, se prý stávají opuštění diví duchové. Proto každý, kdo si to může jen trochu dovolit, zanechá pokyny synům a vnukům, aby ho přivedli zpátky domů, ať to stojí, co to stojí. Převádění mrtvých se skutečně děje. Jsou tam dva živí a jeden mrtvý. Jeden je na světle, to je ten s lampionem, rozhazuje posmrtné peníze a vyvolává, druhý ve stínu nese mrtvolu a je od hlavy k patě zahalený do černého pláště. Musí být pořád vzpřímený, jako by nesl prkno, ruce svěšené dolů, a vší silou musí podpírat tíhu mrtvoly.“

Jeho popis si zaslouží vysvětlení. Muž, který nesl mrtvolu, přes kápi takřka neviděl na cestu. Proto před ním šel jiný, který ho navigoval, upozorňoval na nerovnosti půdy či schody. Byla to v podstatě nutnost, přesuny probíhaly převážně v noci. Muž jdoucí vepředu měl gong či zvonec, kterým upozorňoval na přicházející procesí a tím upozorňoval živé, aby měli čas se ukrýt. Podle čínské tradice totiž pohled na mrtvého přináší neštěstí. Muž zároveň obětoval pohřební peníze, což je rituál, který se udržuje v Asii dodnes. Pohřební peníze mohly mít podobu dolarů, eur, juanů, rupií či bathů, jen byly vytištěné na méně kvalitním papíře bez bezpečnostních prvků.

Chodící mrtví

Přenášení pozůstatků zemřelého bylo mnohem jednodušší v zimě, kdy rozkladu bránil mráz. Jakmile se oteplilo, situace se zkomplikovala a často byla znemožněna úplně. Podle Tchien Wangova vyprávění měl nebožtík, kterého měl možnost vidět, tělní otvory ucpané rtutí, která zřejmě fungovala jako konzervační činidlo.

Existují dokonce popisy „zástupu chodících mrtvých“, odkud je už jen krok k pověrám o zombie. Základem měla být chůze mrtvol v zástupu, přičemž život zemřelým dočasně vdechly modlitby taoistických kněží. Mnohem dále od pověry, zato blíže ke skutečnosti je teorie, že mrtví byli připoutáni pod pažemi k bambusovým tyčím, které na ramenou nesli silní nosiči.

Právě v transportu mrtvých lze hledat základ divadelní a následně i filmové postavy chodící zombie – jiangshi. Mýtus o chodících oživlých mrtvolách zakládající se na skutečném transportu těl vyvolával strach, který naopak vyhovoval nočním nosičům.