Od hypnózy k levobočkovi. Jaký opravdu byl básník a milovník žen Vítězslav Nezval?

Autor básnického eposu Edison, díky němuž se v roce 1927 dostal na výsluní české poezie, či adaptace dramatu Manon Lescaut, odjakživa tíhl ke všemu iracionálnímu. V dospívání se například na jedné vesnické akci nechal uvést do hypnotického stavu, během nějž začal vyprávět natolik důvěrné informace, že ho museli rychle přivést zpět k vědomí.

Od té doby si Nezval hypnózu zamiloval. Není tedy divu, že jej fascinoval také snový surrealismus, umělecký směr i životní styl, který poprvé ve svém almanachu definoval francouzský básník André Breton a do širšího povědomí se dostal především díky fantaskním výjevům katalánského malíře Salvadora Dalího.

Nezval jako bohém a nespoutaný milovník

Avantgardní umělci v první polovině 20. století obecně vedli bohémský život ve znamení sociální revolty. A Nezval nebyl výjimkou. Společně s básníkem a pozdějším nositelem Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavem Seifertem ve 20. letech hojně navštěvovali kavárny, popíjeli víno či pivo a zamilovávali se do kolegyně z levicového uměleckého svazu mladé české generace Devětsil, svobodomyslné malířky Toyen. Avšak nejen do ní. Právě Seifert prohlásil, že moravští básníci to s ženami moc neumějí, jeho blízký přítel narozený nedaleko Brna že je ale výjimkou.

Přestože Nezval nebyl příliš vysokého vzrůstu a i kvůli své životosprávě trpěl nadváhou, měl jiný trumf v rukávu. Síla jeho veršů a možná i schopnost jednoduchého věštění z ruky mu zajistily náklonnost jakékoliv dívky, o kterou se zrovna zajímal. Zakládal si však údajně na roli lovce a aktivní ženy u něj příliš šancí nedostaly.

Když za ním jednoho dne v pražské kavárně Mánes přišla neznámá slečna a políbila ho na rty se slovy: To je za Sbohem a šáteček! (tedy za sbírku básní z  cest po Evropě vydanou v roce 1934), nevyjadřoval se o jejím gestu nijak nadšeně. Alespoň tak to zmiňuje ve své knize Přítel Vítězslav Nezval autor Jiří svoboda.

Tolerantní žena, osudové milenky i nemanželský syn

Pro příležitostné aféry si vybíral nejen mladší, ale i starší ženy. Vedle nárazových návštěv veřejných domů v Praze i v Paříži, které v té době zažívaly nebývalý rozkvět, měl i stálé milenky z vyšších kruhů. Asi nejznámější byly mladší herečka Lilly Hodáčová, sovětská bohemistka Nina Nikolajevová, bulharské básnířky Dora Gabe a Elizaveta Bagrjanová či tanečnice Olga Jungová.

Právě s posledně jmenovanou zplodil básník v roce 1954 jediného přiznaného syna Roberta, ačkoliv po jeho boku tou dobou už 28 let stála celoživotní partnerka a od roku 1948 i manželka Františka Nezvalová, rozená Řepová. S tou ale podle zmínky v soukromé korespondenci mezi ním a Lilly Hodáčovou potomky nechtěl – a ani nikdy neměl. Spekulovalo se také o tom, že existuje více jeho nemanželských ratolestí, to ovšem nikdy nepotvrdil ani sám básník, ani nikdo jiný.

Oddaná Františka neboli Fáfinka, jak ji Nezval důvěrně oslovoval, se sebezapřením, avšak dobrovolně akceptovala fakt, že se o svého partnera musí dělit s ostatními ženami. I díky její obdivuhodné trpělivosti mezi nimi vzniklo a přetrvávalo silné pouto. To nezpřetrhala žádná z jeho milenek, které se o něj podle několika svědectví v literární historii párkrát dokonce i popraly.

Od milované životní partnerky Nezval neodešel dokonce ani kvůli svým dvěma největším múzám, již zmíněné Lilly Hodáčové a Olze Jungové, s nimiž jezdil na výlety, vozil jim dárky z cest a odmítal se jich vzdát.

Smrt podle vlastního astrologického výpočtu

I když se Fáfinka rozhodla trpět manželovu polygamii, především na matku jeho syna velmi žárlila, sama s ním totiž nikdy dítě neměla. Olga Jungová pro změnu těžce nesla, že kvůli Fáfince nemůže být zákonitou manželkou básníka ona. Aby Nezval zabránil jakékoliv konfrontaci, zakázal oběma svým láskám osobně se stýkat. Situace se změnila až po jeho smrti, kterou si jako nadšenec do astrologie sám předpověděl na Velikonoce – a jak řekl, tak se i stalo. Zemřel na velikonoční neděli 6. dubna 1958 v důsledku srdečního infarktu a spály.

Nedlouho po velkolepém státním pohřbu literáta prohlášeného roku 1953 za národního umělce navázala Fáfinka kontakt s jeho oficiálně jediným synem. Možná i proto, že jí vzhledem, gesty a myšlením připomínal manžela, setkávala se s ním pravidelně až do své smrti v roce 1970. Rok nato mladý Robert v pouhých 17 letech ukončil svůj život skokem z okna. Jako by zdědil rozervanou duši umělce po otci, jenž sebevraždu sice nespáchal, ale myšlenky na ni ho údajně nikdy neopustily.