reklama

Foto: Profimedia.cz

Ostrava měla připomínat Paříž. Čím je socialistický realismus výjimečný?

Zdálo by se, že vítězné oblouky, balustrády nebo sgrafita patří dávné minulosti. V padesátých letech je ale architekti přijali za své a projektovali stavby ve stylu socialistického realismu neboli sorely. Tenhle zdobný a ideologií prošpikovaný umělecký směr udával krok poválečné architektuře jen pár let, ale zanechal hlubokou stopu.

Jednu výjimečnou ukázku socialistického realismu nalezneme v ostravské Porubě. Zde vznikal v padesátých letech rozsáhlý projekt, jehož výsledkem měla být Nová Ostrava. Pro staré centrum moravskoslezské metropole totiž soudruzi plánovali stejný osud, jaký později postihl západočeský Most. Mělo ustoupit těžbě.

To se nakonec nestalo a Nová Ostrava se proměnila v jednu z městských částí. Ačkoli se projekt nedovedl do zdárného konce, dodnes můžeme obdivovat kdysi výstavní činžáky zdobené jónskými sloupy, reliéfy nebo věžičkami. Procházka Porubou může nahradit výlet na zámek. Jen když se podíváme blíže, zjistíme, že namísto erbů vidíme rudé hvězdy a namísto antických bohů dělníky a zemědělce.

Co je socialistický realismus?

Socialistický realismus vznikl před druhou světovou válkou v Sovětském svazu a po únoru 1948 se usadil i u nás. Měl kombinovat humanismus s monumentálností a odkazovat na vítězný třídní boj. Zobrazoval hlavně dělníky, vojáky nebo zemědělce. Přidával k nim stroje jako výdobytek průmyslu a pokroku. Symbolikou hvězd, srpů a kladiv odkazoval na vládnoucí ideologii, přitom se inspiroval v minulosti. Z dřívějších stylů si bral různé prvky a ty následně propojoval. Na mnoha bytovkách dodnes můžeme vidět domovní znamení, která máme spojená spíše s historickými stavbami v centrech měst.

V Československu měl ovšem socialistický realismus jepičí život. Svůj největší rozmach zažil počátkem padesátých let a už na konci dekády upadl v nelibost. Jak upozorňuje historik architektury Martin Strakoš v knize Nová Ostrava a její satelity, už v roce 1954 začal Nikita Sergejevič Chruščov kritizovat přílišnou zdobnost architektury. Přitom první obyvatelé se do Nové Ostravy nastěhovali v roce 1953. Když pak Chruščov navštívil v roce 1957 Ostravu, megalomanskou architekturou Poruby moc nadšený nebyl.

Začal konec socialistického realismu v Československu. Sorela nám ale zanechala nejen Porubu (neboli Novou Ostravu), ale také hotel International v pražských Dejvicích nebo obdivované věžáky v Kladně. V menší míře se s ní můžeme setkat na reliéfech nebo mozaikách v nádražních budovách nebo na sgrafitové výzdobě bytovek po celém Česku.

Zklamané naděje Nové Ostravy

O vybudování nového centra Ostravy se začalo uvažovat těsně po konci druhé světové války. Město poničilo bombardování, koupelnu měla jen malá část bytů a navíc se plánovalo rozšíření těžby. První plány byly funkcionalistické a v roce 1948 se začalo v Porubě stavět sídliště z typizovaných domů, první vlaštovka budoucí Nové Ostravy. Následně proběhl ideologický boj, ve kterém nad funkcionalismem zvítězil socialistický realismus, tehdy protežovaný směr. Nová Ostrava se začala stavět v roce 1952.

Hlavní osou se stala Leninova (dnes Hlavní) třída. Jako inspirace posloužily slavný pařížský bulvár Champs Elysées, Tverská ulice (tehdy Gorkého) v Moskvě nebo Něvský prospekt v Petrohradě. Širokou Leninovu třídu lemovaly bytové domy zdobené antickými sloupy a vítěznými oblouky. Součástí bylo i kulturní zázemí, obchody a restaurace. Monumentální fasády skrývaly na svou dobu luxusní byty. Nejvíce z nich mělo dispozici 2+1, ale byly tu i čtyřpokojové apartmány a zároveň garsonky pro svobodné. Stěhovali se sem horníci a dělníci, v jejichž dřívějších domovech většinou nebyly koupelny.

Ačkoli se důraz kladl na typizované domy, prostor dostaly i solitérní projekty. Na okraji Nové Ostravy vznikl dům, který vešel ve známost jako Oblouk. Inspiroval se budovou admirality v Petrohradě a zakrýval nevzhledné hornické sídliště z roku 1948. Dnes chátrá a zasloužil by si pořádnou opravu. Výzdoba fasád pomalu mizí a průchodu ve středu budovy by se člověk raději vyhnul. Jeho pompéznost vzala za své a prostranství před ním ztratilo dřívější uhlazenost.

Pozornost si zaslouží i dům zvaný Věžičky. Ten je zase inspirovaný dnes již neexistující věží na Václavském náměstí. Renesanční věž patřila k domu U Lhotků a stávala na rohu náměstí a Vodičkovy ulice. Ostravské Věžičky ji připomínají.

Z Nové Ostravy se stala výkladní skříň úspěchů socialismu v Československu a komunisté sem přiváželi zahraniční delegace včetně těch ze Západu. Sláva Nové Ostravy ale brzy vyhasla nejen kvůli Chruščovově kritice. Její osud zpečetilo rozhodnutí o přestavbě centra staré Ostravy na počátku šedesátých let. Poruba se tak stala jednou z částí Ostravy, nikoli jejím centrem.

Výlet za památkami

První setkání se socialistickým realismem většinou vzbudí odpor. Budovy mohou připomínat chabý pokus o elegantní architekturu. Přesto si sorela pozornost zaslouží, dokazuje to i památková ochrana, kterou Poruba získala v roce 2003.

Výlet do Ostravy může zpestřit klasický letní program cest za památkami. Ostatně v Porubě uvidíte renesanci i klasicismus, respektive jejich napodobeniny. Vystupte na vlakové stanici Ostrava-Svinov a vydejte se z nádraží doprava k tramvajové zastávce Svinov, mosty. Tady stačí nasednout na tramvaj č. 7 nebo 8 a za pár minut vystoupit na zastávce Hlavní třída.

Odtud je to jen pár kroků k tzv. Lenince. Tak místní říkají Hlavní třídě, která kdysi nesla jméno Vladimira Iljiče Lenina. Vydejte se po Hlavní třídě, obdivujte památky, stavte se na jídlo nebo pití v jedné z četných restaurací a až se dostanete ke kruhovému objezdu, odbočte vpravo do Porubské ulice. Tam stojí Věžičky a staré hornické sídliště, kterým stavba Nové Ostravy začala. Na konci Porubské ulice se před vámi objeví Oblouk. Projdete průchodem a ocitnete se na půlkruhovém náměstí. Odtud můžete obdivovat porubský Oblouk v jeho plné – byť zašlé – kráse.

K tématu