Chorvatsko nejsou jen pláže, ale i unikátní památky. Poreč se díky své bazilice oprávněně dostal na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.
Poreč – rychlé představení
Malé přístavní městečko, v jehož širším městském okruhu žije necelých 17 tisíc obyvatel, ožívá každé léto pod náporem turistů. Letos je to díky cestovatelské koronakrizi slabší, ale to rozhodně neznamená, že by místní vinotéky, restaurace a zejména největší památka, jakou Eufraziova bazilika bezesporu je, zcela osiřely. Naopak. Místní příjemné středomořské klima, pláže a aktuálně menší turistický tlak činí pobyt příjemnějším, i když si to místní, závislí na turistickém ruchu, nemyslí.
Cestovní ruch totiž činí zhruba pětinu chorvatského HDP. Město samo o sobě je zhruba dva tisíce let staré, byť existují archeologické důkazy o prehistorickém osídlení. Svůj rozkvět nabralo v době románského osídlení, původní vojenský tábor v oblasti dnešního městského centra o rozměrech cca 400 x 200 metrů tady stál už ve 2. století před naším letopočtem.
Rozvíjející se oblast se stala o jedno tisíciletí později městem a součástí římské kolonie. Hlavní ulice Decumanus Maximus dodnes svým názvem římské osídlení připomíná. Už ve třetím století mělo město rozsáhlou křesťanskou komunitu a místní nejstarší bazilika obsahovala pozůstatky svatého Maura z Parentia, jemuž byla i zasvěcena. Pokud máte pocit, že jste o svatém Maurovi něco slyšeli, máte pravdu. Jde o stejného světce, jehož zlatý relikviář je vystaven v českém Bečově. Jako mnoho jiných křesťanských svatých byl i on umučen, ale historické zápisy zmiňují i jeho biskupské postavení v Istrii.
„Skvostná starobylá bazilika svatého Maura v Poreči je vyzdobena krásnými byzantskými mozaikami od cařihradských mistrů z období císaře Justiniána. Vyobrazení sv. Maura je částí mozaiky v hlavní apsidě na triumfálním oblouku, jemuž vévodí Matka Boží na trůnu mezi anděly. Svatý Maur je s mučednickou korunou vlevo, vedle anděla,“ dodává podrobnosti, kterých si stojí za to všimnout, server Catholica.cz
Základy ze 6. století
Byť se o episkopálním komplexu Eufrasiovy baziliky v Poreči běžně píše a mluví jako o nejkrásnější raně byzantské památce ve Středomoří, stojí přesto ve stínů pláží a zaostává za slávou Dubrovníku nebo Splitu. Návštěvník ale nemusí být zrovna zapáleným křesťanem, aby pochopil, v jak úžasné stavbě se nachází. V místě, kde dnes stojí mohutný areál, se v 6. století nacházel raně křesťanský kostelík. Jen pro představu, až zhruba o jedno století později na našem území vznikla Sámova říše, tedy státoprávní celek Slovanů.
Biskup Eufrasius, který byl později prohlášen za svatého, se rozhodl postavit novou, větší a význačnější baziliku, k čemuž mimo jiné použil kameny ze starého kostela a rozšířil svatostánek svatého Maura. Stavba, která začala roku 553, v sobě skrývá bloky kvalitního marmarského mramoru.
Ježíš byl rybář?
Tato otázka v češtině se rozlehla sálem baziliky, v němž jsou vystaveny dávnověké mozaiky a symbol ryby je v nich jasně zřetelný. Tazatel, zhruba 15letý hoch, měl o otcovu odpověď evidentně zájem. Několik hlav, které se otočily jeho směrem, jasně ukázalo, kolik lidí otázce v češtině rozumí. A dost možná i oni byli zvědaví na odpověď.
„On ne, ale někteří z jeho prvních učedníků ano.“ Byla to malá, jednoduchá lekce z historie religionistiky. A stačilo si jen všimnout symbolu, který by laik mohl považovat za pouhopouhý zoomorfní motiv. Prostě jen ryba složená z kamínků. Pro přemýšlivce, znalce historie, milovníky dávné architektury i lidi zvědavé a zvídavé nabízí návštěva baziliky mnoho podnětů k přemýšlení.
Opravdovým skvostem jsou zlatem se třpytící mozaiky. Ne každý si při pohledu na Pannu Marii uvědomí, že se právě dívá na jediné její vyobrazení v mozaice v raně křesťanské bazilice západního typu. A poslední mozaikový skvost se nachází na zahradě, kde zůstala zachovaná podlahová mozaika z oratoře původního kostela. Ale ještě dříve byla podlahou římského domu. A výhled z věže, která přibyla v 16. století, také stojí za to.
Desítky tisíc Čechů si každoročně jedou užít tradiční dovolenou do Chorvatska. Pláže, koupání v moři, odpočinek od každodenního stresu, slunce a pohoda, to jsou hlavní lákadla, která ženou našince na Jadran. Bývalá Jugoslávie byla za předchozího režimu jakýmsi etalonem exotické dovolené. Odtud pramení ona tradice dovolených na Jadranu. Jen se dnes nejezdí „do Jugošky na devizový příslib“, ale do Chorvatska na občanský průkaz.
