Pravda o Máchovi: Velký básník byl chlap se vším všudy. Zemřel jinak, než se často vypráví
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Mácha nezemřel na zápal plic, ale na cholerinu.
Datum básníkova úmrtí bylo záměrně falšováno.
K jeho smrti vedlo hrdinství u požáru i touha po obdivu.
Jaký byl skutečný vztah básníka k jeho partnerce Lori?
Od smrti Karla Hynka Máchy uplynulo 6. listopadu přesně 190 let. Kolem skonu jednoho z nejvýznamnějších českých básníků dodnes panuje mnoho mýtů a nejasností. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS je objasňuje Josef Pepson Snětivý, který s kolegou Otomarem Dvořákem napsal knihy Karel Hynek Mácha: Úsvit spatřený a Karel Hynek Mácha: Májový soumrak.
Okolnosti Máchovy smrti jsou dodnes zahaleny různými mýty. Co bylo jinak, než se běžně traduje?
Jak víme ze školy, Mácha zemřel v pouhých nedožitých šestadvaceti letech krátce poté, co se podílel na hašení požáru v Litoměřicích. Smrt takto mladého člověka je obrovská tragédie sama o sobě; vůbec nezáleží na tom, jde-li o výjimečného jedince, jakým Mácha bezesporu byl, nebo o „obyčejného“ člověka. Dokonce i v měřítkách první poloviny 19. století, kdy bylo úmrtí v mladém či dokonce dětském věku na denním pořádku, jde tedy především o nesmírně smutnou záležitost. A také – pro Máchovy současníky – velmi překvapující.
ČTĚTE TAKÉ: Nejzpackanější poprava? 33 ran mečem a sekerou, než kat oddělil hlavu od těla, říká historik
Jak to?
Autor Máje totiž nebyl churavý ani fatálně, jako jeden z mála lidí, ke kterým vzhlížel – mám na mysli spolužáka Beneše z Radimi –, ani chronicky, jako třeba Erben. Všichni ho znali jako energií sršícího, fyzickou i mentální silou doslova nabitého mladého muže.
Pro ty, kteří Máchu a jemu podobné vidí jako hrdiny se vším všudy, a to včetně odchodu z tohoto světa, máme bohužel zklamání. Bezprostřední příčina, jak je uvedena v úmrtním listě, hovoří jasně (a německy): Brechdurchfall. Přeloženo do češtiny: cholerina. Tudíž nikoliv často zmiňovaný zápal plic, ale mírnější forma cholery, projevující se především úporným dávením a průjmy.
Čtěte také
Proč se tak vžila verze se zápalem plic?
Nechci sahat obrozencům, a zejména ctitelům Máje, do svědomí, ale obávám se, že pravdivá – a ano, poněkud trapná – klasifikace jim zřejmě připadala málo vznešená. Tak se zrodila legenda o zápalu plic, k němuž měl přijít právě při osudném hašení. Čímž netvrdím, že i ten se o něco dříve nedostavil; třeba přispěl k celkovému vyčerpání organismu.
Zmatky jsou dokonce i v samotném datu Máchovy smrti. Proč?
Právě to potvrzuje mou předchozí odpověď. Kdyby totiž Mácha opravdu zemřel na zápal plic či z podobné příčiny, nebyl by sebemenší důvod falšovat datum jeho smrti. On totiž prokazatelně zemřel 6. listopadu 1836. Kvůli obavám, aby jeho smrt nebyla spojována se šířící se cholerinou, došlo k záměrnému antedatování na 5. listopad 1836.
Jsem přesvědčen, že za tím stál Máchův zaměstnavatel, litoměřický justiciár Josef Filip Duras. Nechtěl totiž ohrozit reputaci a chod své kanceláře tím, že se bude po městě vyprávět o nákaze, které podlehl jeho amanuensis (dnes bychom řekli koncipient) Mácha. Nesprávné, přesněji řečeno falešné datum se vžilo natolik, že je najdeme například vytesané na básníkově hrobě na Vyšehradě, kam byly z Litoměřic přeneseny jeho ostatky. Takže ještě v roce 1939 se věřilo a myslelo, že zemřel 5. listopadu.
Josef Pepson Snětivý (53)
Spisovatel a hudebník.
Majitel a jednatel Nakladatelství ČAS.
Autor řady knih, nejnovější jsou Karel Hynek Mácha: Úsvit spatřený a Karel Hynek Mácha: Májový soumrak, dále například Krajinou prvních Přemyslovců, Tajemství pražských klášterů – Královská kanonie premonstrátů na Strahově, Krajinou Albrechta z Valdštejna, Krajinou Karla IV. (aneb S Otcem vlasti Prahou, Čechami a Moravou), Utajené hrady a zámky I.-III., Místa zrychleného tepu, Skrytá krása Čech, Tajemství pražských klášterů – Hrad a Hradčany.
Knihy často píše spolu s Otomarem Dvořákem.
Mácha procházel životem okázale
Je pravda, že za jeho neohroženost při osudném litoměřickém požáru by se nemusel stydět ani lecjaký akční hrdina?
Mácha byl skutečně chlap se vším všudy; včetně chlapských nectností. Fyzická síla ani odvaha mu nechyběly. Můžeme ho s klidem nazvat fanfarónem. Tím nijak nesnižuji tento ani další činy, které ozdobily jeho život. Ale domnívám se, že za jeho hrdinským vzdorováním plamenům na litoměřickém předměstí stála nejen jeho statečnost a nefalšovaná chuť pomoct a udělat něco dobrého, ale rovněž touha po obdivu. Touha, která ho stála život…
Mohl se pak ještě zachránit, kdyby nástup choleriny po požáru nepodcenil?
Zde jsme ještě více na půdě spekulací. Ale mohu snad říct, že ano – že kdyby býval ulehl, sáhl na své úspory (díky jeho pečlivým záznamům můžeme důvodně předpokládat, že nějaké měl), hodil všechno za hlavu a jako jediný cíl si vytkl uzdravení, určitě by měl příznivější vyhlídky.
Jenže na druhé straně – může se mu někdo divit? Bylo mu necelých šestadvacet let, do té doby procházel životem okázale a s na odiv dávanou silou (zejména jeho chodecké výkony jsou neuvěřitelné!).
Čtěte také
K tomu musíme vzít v úvahu jeho pozici u Durase, kterou si chtěl za každou cenu vydobýt a udržet – však víme, že ho za to hašení justiciár ostře pokáral. Zkrátka, nechodit do práce si de facto nemohl dovolit. A také to nepovažoval za nutné.
Další střípky příběhu bohužel jen napomáhaly krutému a rychlému konci. Mácha si až na poslední okamžiky netopil (jednak se domníval, že to i v chladu zvládne, jednak šetřil), jedl nepříliš vydatnou a rozmanitou stravu (zejména brambory). Jediným „léčivem“, které si naordinoval, byl bylinkový čaj, který pil v takovém množství, až se mu zcela znechutil. Lékaře si zavolal teprve necelý den před smrtí, a to už bylo pozdě…
V jaké fázi života byl vůbec těsně před smrtí? Narodil se mu syn, byl ale skutečně šťastný?
Toť otázka. Ve vzpomínkách přátel či přesněji řečeno spolupoutníků, jakými byli v té době například Antonín Strobach či František Břetislav Trojan, prosvítá jakýsi Máchův smutek, přehlušovaný hlučným veselím, občasným nemírným pitím, útěky do české krajiny… Ovšem kdo z nás nebyl mladý a nechoval se takto? Toto vše říkám bez sebemenší kritiky.
Nemluvě o tom, že období bujaré bezstarostnosti bylo skutečně pryč. Mácha, vzorný student práv, se musel začít zabývat otázkou, jak uživit nejen sebe, ale i rodinu – neboť jeho „holka“, jak v dopisech Lori Šomkovou nikterak uctivě tituluje, je v očekávání. O jeho psychickém stavu to vypovídá mnohé. Avšak o tom, že měl z narození Ludvíka Karla upřímnou radost, smíšenou s otcovskou hrdostí, nepochybuji. Oč víc se radoval, o to víc si zoufal nad tím, že synek hned po narození churavěl. Věren svému patosu hned nastínil představu synkova hrobu; v tom se bohužel příliš nemýlil…
Také mu asi nepřidaly negativní kritiky Máje, ačkoli u čtenářů zabodoval a první vydání zakrátko vyprodal, což pro něj muselo být velkým povzbuzením. Pokud to shrneme, poslední měsíce jeho života byly bez nadsázky turbulentní. Mácha byl – i vlastní vinou – fyzicky i duševně vyčerpán. Můžeme uvažovat nad tím, že kdyby prožíval klidnější období, nemusela ho cholerina sklátit. Ale to je jen spekulace.
Čtěte také
Pohřeb měl v den, kdy byla v plánu jeho veselka s Lori. Vzpamatovala se jeho milá někdy z této ztráty?
Ano, pohřeb se konal 8. listopadu (i to bylo „podezřele“ rychle). Co se týká Lori – Máchův život včetně jeho vlastních písemností a zápisků jsem prostudoval natolik do hloubky a tolik o všem přemýšlel, že mohu s klidným svědomím vyřknout názor, za který se na mě možná bude leckdo zlobit. Ovšem říct to chci a musím. Po mém soudu se Lori musela vzpamatovat především ze samotného vztahu s Máchou. Za to, že nenaplnila původní Hynkovy představy, které do ní na počátku vložil, ani v nejmenším nemohla.
Stejně tak nedokázala chápat jeho mentalitu, zjitřenou emocionalitu a prudké střídání nálad (byl by to nadlidský úkol i pro mnohem inteligentnější ženu). Zejména období od skonu milované maminky po Hynkovu smrt (tedy od jara do podzimu 1836) pro ni bylo utrpením. To začalo zřejmě hned po skonu paní Šomkové.
Dá se to něčím doložit?
Známe tradovanou a v Máchově dopise Eduardu Hindlovi popsanou scénu půlnoční přísahy u rakve Lořiny matky. Pokud něco takového vůbec proběhlo, divím se, že se Lori, těhotná a dlouhodobě týraná, zcela nezhroutila. Že se tak nestalo, připisuji spíše než její odolnosti faktu, že si tuhle ponurou příhodu Mácha vybájil. Podtrhuje to i zmatený, podle mého názoru záměrně mnohoznačný popis (byť přiznávám, že podobně stylizoval i jiné partie dopisů).
Buď jak buď, Lori ztratila 5. května 1836 nejmilovanějšího a nejbližšího člověka. Moc prosím, neberte to jako pomlouvání Máchy, a už vůbec ne jako „kopání do mrtvol“. Nic takového nemám ve zvyku a Máchu obdivuji, fascinuje mě – jinak bych přece nebyl spoluautorem hned dvou knih o něm. Nikdy bych nic takového nevyřkl, kdybych k tomu neměl dostatečné podklady. Ty mi pohříchu dodal právě on – ve svých zápiscích a dopisech.
Co z nich vyčteme?
Je příznačné, že úplně poslední písemnost představuje jeho dopis Lori, datovaný 2. listopadu 1836. Nejen v něm se projevuje jako ten, kdo své nastávající zcela bez ostychu nařizuje a vyhrožuje přísnými tresty, pokud jeho příkazy a zákazy oslyší. Jde o pomyslný vrchol dlouhodobého trýznění, kterému Lori vystavoval. Ačkoli jsem si vědom, že obecně přijímaná podoba vztahu muž – žena byla tehdy zcela jiná než dnes, mohu říct, že se Hynek k Lori choval nehezky a snad i dokonce mimo tehdejší normy ve vzdělanější části společnosti.
Pravda, později se na ni usmálo štěstí. Zmohla se na vlastní niťařský krámek, a především se jejím druhým partnerem (a tentokrát už manželem) stal policejní úředník František Sieh. Seznámili se během vyšetřování jakýchsi rodinných záležitostí (snad sporu mezi Lořiným otcem a bratrem), které vedl právě Sieh. Ze svazku manželského nevzešlo potomstvo – a zdá se, že ani příliš dobrého.
Čtěte také
Jak to?
Sieh byl možná schopný policista a přinejmenším slušný, ne-li (alespoň zpočátku) milující manžel. Jenže jeho životní styl neodpovídal příjmům, nadělal dluhy. Ačkoli s ním Lori putovala na jeho další působiště (Krakov a Lvov), nežili prý po nějakou dobu spolu, takže jí po jeho smrti nebyla přiznána vdovská penze. Tak praví jeden pramen; druhý tvrdí, že se vrátila do Prahy až po Siehově skonu.
Žila pak se sestrou v maličkém bytě na Vinohradech – a hádky byly podle rodinného svědectví na denním pořádku. Snad jedinou radost jí dělala neteř, slavná herečka Marie Bittnerová. Její předčasné smrti se naštěstí nedožila; sama odešla z tohoto světa ve věku 74 let dne 1. října 1891. O dva dny později byla pohřbena na Vinohradském hřbitově, kde mimochodem nemá ani vlastní hrob.
Utrpení prožila víc než dost – a Máchovi ctitelé vskutku nešetřili nepochopením, ba odsudky, dokonce už za jejího života. Ona sama sice Hynka veřejně neadorovala (což nepřekvapuje), ale ani nepomlouvala (což ji ctí). Zejména v závěru života na něj v novinových rozhovorech vzpomínala věcně, bez výčitek a hořkosti. Pochybuji, že by totéž na jejím místě dokázal literární historik Arne Novák, který ji trapně „ohodnotil“ jako „bezvýznamnou řemeslnickou dcerku“. Já mám naopak pro Lori soucit. A obdiv.
Mácha nepochyboval, že se prosadí
Její život byl skutečně plný ran. Vždyť se musela vyrovnat i s brzkou smrtí syna Ludvíka, který Máchu o moc nepřežil.
Ludvík Karel Schomek, jak byl zapsán v matrice, se narodil 2. října 1836. Je zajímavé, že i zde se leckdy setkáme s o den posunutým datem, totiž 1. října. V tomto případě však za tím nemusíme hledat žádné skryté pohnutky, jde o omyl. Jak jsme si řekli, chlapeček bohužel hned od narození churavěl. To bylo i důvodem Máchovy cesty v noci z 15. na 16. října 1836, kdy ostrým tempem šel (a možná částečně běžel) z Litoměřic do Prahy, na Dobytčí trh, kde Lori bydlela u Máchových rodičů. Chtěl synka vidět – a to se mu splnilo. Bohužel naposled…
Možná i tahle vyčerpávající cesta hrála svou roli v jeho vyčerpání, které bezpochyby přispělo ke smutnému konci (osudný požár nastal pouhý týden po ní). Ludvíčkův kratičký život se uzavřel 5. července 1837, přičemž jako příčina smrti se udává to, co v takových případech obvykle čteme: psotník. Obecně řečeno se tak tehdy označovaly jakékoli křeče (nejen tetanické), které vedly k úmrtí v raném věku.
Čtěte také
Nedošel Mácha největšího uznání paradoxně až po smrti? Mohl už za života tušit, co bude jeho dílo a on sám pro Čechy znamenat?
Opět se můžeme jen dohadovat. Ale jak jsem Máchu takříkajíc osobně poznal, domnívám se, že při svém sebevědomí nepochyboval, že se oslnivě prosadí. Někdo namítne, že určité pasáže jeho deníků či dopisů naopak svědčí proti tomu. Já mám ovšem za to, že právě ony sebelítostivé až ublížené řádky jsou rafinovaně skrytým voláním po uznání. A toho se Máchovi zaslouženě dostalo. Pravda, od literátů a kritiků skutečně až posmrtně. Ale od čtenářů už za jeho života.
Nejde jen o Máj. Zabodovala například i báseň Svatý Ivan nebo historická próza Křivoklad, část zamýšleného románu Kat. Obecně řečeno však Němci ocenili Máchu dříve než Češi. A ti, snad aby to dohnali, vytvořili pak doslova máchovský kult. Ten nabyl – a dosud si drží – takovou úroveň, že by to možná překvapilo i sebevědomého Máchu.
Na jakou stránku jeho osobnosti často zapomínáme? Mě třeba při čtení vaší knihy překvapilo, jaký měl smysl pro humor.
Mácha je pro nás bohužel „mramorovou bustou v Panteonu české literatury“, spíš než reálnou postavou. Jeho život, dílo a koneckonců i smrt jsou skutečně nahlíženy z odlidštěných, ne-li heroických perspektiv. Ale to je asi u takto výjimečných osobností přirozené, nedá se s tím nic dělat. Přitom opomíjených stránek je víc než jen smysl pro humor, který správně zmiňujete. Mě například velmi zaujalo, jak pragmatický, disciplinovaný a někdy až asketický dokázal být muž, který je obecně považován za bohéma. Zkrátka, existoval i jiný Mácha než ten, kterého známe ze školní čítanky.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Vracíme se z pekla, vydechli lidé z okupovaných Olešek. Popsali hrůzy v „zóně smrti“
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
