Voskovec byl v USA větší machr, než si myslíme. Komunisté mezitím ničili Wericha, říká Bystrov
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Jiří Voskovec a Jan Werich: byli si podobnější, než si myslíme
Proč Voskovec v Americe zůstal a Werich se vrátil
Jaké role v Hollywoodu Werichovi unikly
Voskovec byl v USA skutečně úspěšným hercem
Je to přesně 45 let, co zemřel Jiří Voskovec. Jaký doopravdy byl? Na rozdíl od svého kamaráda Jana Wericha odmítal dělat kompromisy s komunistickými mocipány, pár let po válce se místo trvalého návratu do vlasti odhodlal k americké kariéře. Publicista Michal Bystrov, který o V & W napsal úspěšnou knihu, vypráví v rozhovoru pro CNN Prima NEWS o méně známé tváři hvězdy Osvobozeného divadla.
Voskovec s Werichem se v korespondenci sami nazývali „siamělnická dvojčata“. Byli si opravdu tak podobní?
Myslím, že si byli podobnější, než si myslíme. Běžně z podobných porovnání vychází líp Voskovec. O Werichovi se kvůli 50. letům a normalizaci tvrdí, že byl oportunistou, který prozřel teprve tehdy, jakmile mu šlápli na živobytí. Podle mého to však není spravedlivé. Myslím, že obecně až příliš fandíme Voskovcovi, naopak až příliš kritizujeme Wericha. Názory, a to včetně levicových postojů, měli přece skoro shodné. Něco důležitého je navíc spojovalo už od dětství.
Čtěte také
Co?
Pocit osamělosti. V obou rodinách existoval problém, kvůli kterému Voskovec i Werich zůstali už jako kluci odkázaní sami na sebe. Formovalo je to. Proto se tolik upínali k filmům, k muzice, k psaní, ke kamarádství. Doma to zkrátka nefungovalo, rodiče jaksi nebyli přítomní. U Wericha je to tajemnější: otec se nejdřív s matkou rozvedl, pak se k sobě zase vrátili. Z Velké války však přišel jako jiný člověk, sám Werich vzpomínal, že už to nebylo ono. Od té doby kluk neměl rád ani Vánoce, ani další společné rodinné akce. Do péče ve své době připadl právě otci, odloučení od mámy strašně těžce nesl, psal jí velmi nostalgické dopisy. V mládí se cítil sám.
Jiří Voskovec (vpravo) s Milošem Formanem Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
A Voskovec?
U něj to na první pohled vypadá téměř idylicky, zdání však klame. Když mu bylo deset, otce vzali a odlifrovali do Ruska. Jiří ho pět let neviděl, navíc zrovna v klíčovém období mezi desátým a patnáctým rokem věku. Sice měl matku a sourozence, taky byl ale svým způsobem odkázaný sám na sebe. Jeho vztah k otci musel být dost zvláštní.
Kvůli dlouhému odloučení?
Jeho otec Vilém Wachsmann byl hodně zajímavá postava. V roce 1889 odjel do carského Ruska, aby tam jako spousta dalších Čechů dělal kariéru. Ve Vilniusu se narodil Jiřího starší bratr Prokop. Otec ve Vilně a potom v Gatčině dělal kapelníka, přistoupil na pravoslaví, získal ruské občanství. Posléze se do Čech vrátil, pracoval na ruském konzulátu. Když Rakousko vyhlásilo Ruské říši válku, byl Vilém jako příslušník nepřátelského státu zatčen a poslán do Petěrburgu výměnou za rakouského univerzitního profesora, zadržovaného ruskými úřady. Wachsmann se záhadným způsobem dostal do legií, po válce se do Čech vrátil jako psychicky poznamenaná osoba. Mimo jiné nesnášel, když zněla hudba; strašně mu z toho třeštila hlava.
Čtěte také
Muselo to s ním být docela těžké. A v tom Jiří Voskovec vyrůstal. Tátovým složitým osudem byl on i jeho sourozenci podivně stigmatizován. Reálné gymnázium v Křemencově ulici dělal, aniž by dostával zápočty. Nebýt odjezdu na francouzské lyceum v Dijonu, nevystudoval by. Tím vším chci říct jedno: Voskovec a Werich v sobě už odmala měli pocit určité vykořeněnosti, outsiderství.
Spojilo je to.
I intelektem se sobě podobali víc, než si myslíme. Často se říká: Werich byl lidovější, Voskovec zase filozof, intelektuál. To ale není pravda. Werich byl přece také schopen hlubokých úvah. Byl to velmi přemýšlivý člověk, měl ohromně načteno. Jen neměl Voskovcovu trpělivost. Postrádal chuť všechny věci kolem sebe neustále rozebírat. Voskovec si při vzájemné korespondenci zjevně užíval psaní dlouhých dopisů, zatímco Werichovi se do mnohastránkových odpovědí nechtělo. Totéž si umím představit, když spolu vytvářeli hru. Voskovec byl asi ten, který z velké části zapisoval, kdežto Werich spíš improvizoval, povídal. Každý, kdo s ním kdy dělal, říkal, že Werich nerad zkouší. Ale pak se jelo naostro a on byl výborný. Takže nějak připravené to v sobě asi musel mít. Jen ten proces neukazoval. Ano, Voskovec říkal, že Werich má sklon ke generalizaci, ke zkratce, a to mu prý ubližuje. Jinak ale měli podle mého intelekt dost podobný.
Čtěte také
Voskovec s Werichem se nedali
Nebyl Voskovec větší bojovník? Po válce odešel do Ameriky, i když věděl, že to pro něj bude těžší.
Bojovníky byli oba. Když jsem v knize s pomocí historika Filipa Šíra popisoval jejich americkou anabázi po odchodu před Hitlerem, přišlo mi až neuvěřitelné, kolik problémů postupně překonali. Nedali se.
Jan Werich a Jiří Voskovec v Osvobozeném divadle Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Ve své knize popisujete, že když se v Americe ucházeli o práci u Hala Roache, slavný průkopník němé grotesky jim řekl, že Voskovec je na komika moc hezký a na pohled i příliš inteligentní. Takže větší předpoklady k proražení v Americe měl Werich?
Takhle bych to nestavěl. Myslím, že si v určitou chvíli uvědomili, že jsou oba trochu mimo. Zjistili, že i když si odmyslí svůj intelektuálně nastavený evropský humor, vsadí-li všechno na ty nejfyzičtější gagy, stejně půjde o něco jiného, než co chtějí v Americe. Vámi zmíněné setkání s Roachem z roku 1941 bylo prvním momentem, kdy v USA skutečně čelem narazili. On si zjevně myslel, že by z nich třeba mohl udělat druhého Laurela a Hardyho. Skončilo to nedorozuměním, kdy je ani nenechal předvést, co dokážou. Roach z té historky vychází jako buran, ale tak to úplně není. Šlo o průkopníka, nejslavnějšího producenta grotesek, který objevil a „udělal“ Harolda Lloyda, Charlieho Chaplina, Bustera Keatona. Věděl, jak na to. Ve Werichovi s Voskovcem však neviděl nic jiného než pouhou obdobu již zavedených amerických komiků.
Čtěte také
Jak to s nimi tedy bylo v Americe dál?
Každý den se něco událo, nejméně probádané jsou roky 1943–45. Tehdy se rozdělili, jak o tom vypovídá i dochovaný dopis jejich uměleckému agentovi. A začaly se dít věci, k oběma se totiž najednou dostávaly slušné sólové nabídky. Werich jich na Broadwayi hned ze začátku dostal asi pět. Jen náhodou pak žádnou z nich nerealizoval. Jazykově by to bezesporu zvládnul. Pokud by po válce neodjel zpátky do Československa, je docela možné, že by se v Americe uchytil podobně jako Voskovec.
Číst ve vaší knize, kolikrát měli V & W v Americe blizoučko k opravdu bombastické práci s prvotřídními hvězdami a kolikrát to z nějakých smolných důvodů nevyšlo, to přímo drásá srdce. Jak to snášeli oni?
Nejsem si jistý, jestli to měli čas analyzovat. Jejich cesta do Ameriky byla dramatickým úprkem před Hitlerem, bojem o samotné přežití. Jakmile tam dorazili, tak se po celých šest let nezastavili. Naordinovali si programový optimismus. Nejhůř to nesl jejich kamarád Jaroslav Ježek, který se musel vypořádávat se zdravotními handicapy.
Existují nicméně nepatrné náznaky, že i u nich dvou párkrát bouchly saze. I oni už toho někdy měli dost. Většinou se ovšem drželi, strašně se snažili držet. Sebevědomí jim dodávaly i ohromující nabídky, byť nakonec nerealizované. Já si vždycky říkám, že aby se nějaká akce mohla opravdu rozběhnout, potřebuje pět let. Platí to o otevření klubu, o proražení kapely. A u nich zhruba po téhle době, jakmile se konečně dostali na Broadway a začali se zavádět, došlo k tomu, že to uťali. Respektive – že se Werich vrátil do Československa.
Čtěte také
Proč to udělal? A proč Voskovec až se zpožděním?
Nevíme přesně, jestli se Werich rozhodl sám, nebo to spíš bylo přání jeho manželky. Názory se různí, dokumenty chybí. Dokola se omílají různé mýty. Třeba že se Voskovec chtěl vrátit a teprve v Praze se rozhodl, že se mu tu nelíbí. Ne. Tak to nebylo. Voskovec už za války i se svou první ženou požádal o americké občanství. Pak trvalo osm let, než mu ho vyřídili. Jakmile k tomu došlo, odjel natrvalo do USA. Zajímavé je, že si tu svou žádost musel v Americe každý rok potvrzovat. To znamená, že rok co rok opouštěl „osvobozenou“ Prahu a později Paříž, kde se na čas usadil, a odjížděl na otočku do Států. V prvních letech využil svého cestování k tomu, aby k nám s povolením československého ministra kultury dovážel americké divadelní hry. Takhle se k nám dostaly broadwayské hity Divotvorný hrnec, Jezinky a bezinky apod.
Werich o americké občanství nepožádal?
Nevíme. Jeho papíry se ztratily. Nebo je někdo zničil? I to je možné. On to každopádně nikdy veřejně nevysvětlil. Faktem je, že když došlo k pražskému povstání, Werich se s dcerou a manželkou okamžitě rozhodl pro návrat, zatímco Voskovec za mořem zůstal, protože se zrovna rozváděl se svou první ženou a měl s tím nepříjemné vyřizování. Navíc – na začátku amerického exilu mu zemřela matka, na konci i otec. Najednou tedy ani neměl moc důvodů, aby se vracel. Proto venku zůstal o rok déle. Přijel až pak. A to jen dočasně.
Čtěte také
Jak rychle V & W trklo, že se to ve vlasti ubírá neblahým směrem?
To bylo jasné, už když jim do Ameriky přišlo pozvání podepsané Komunistickou stranou Československa. Werich ovšem na tento styl podivuhodně rychle najel, vyhlídka nových šancí v Československu ho lákala.
Je tedy na místě říct, že z těch dvou byl pohodlnější?
Bez důkazů se mi to říkat nechce. Neznáme například postoj jeho ženy. Někdo tvrdí, že se jí říkalo Rudá Zdena, jiní ji naopak popisují jako antikomunistku, která k Americe tíhla. Co je pravda? Písemná svědectví nemáme. Po Voskovcovi toho zbyly stohy, po Werichovi ne. Jisté je, že se vrátil a své šance zde využil poněkud diskutabilním způsobem. Voskovec na to zpoza oceánu koukal se značnou nedůvěřivostí.
Jan Werich v roce 1957, už s novým hereckým partnerem Miroslavem Horníčkem Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Některé Werichovy počiny – jako film Císařův pekař a Pekařův císař – ve vzájemné korespondenci kritizoval poměrně ostře.
Měli bychom dodat ještě jednu věc. V & W si po válce představovali, že přijedou zpátky do Československa a současně budou pokračovat ve své práci i v Americe. Že budou jezdit sem a tam. Voskovec to ostatně nějakou dobu i dělal. Vysnili si, že bude možné žít v Praze, zároveň odjet hrát hru na Broadway. Únor 48 je velice rychle vyvedl z omylu. Tehdy se asi Werichův postoj ke zdejším poměrům začal měnit. Trvalo ale podle mého ještě tak do roku 1955, než doopravdy změnil názor. Do té doby ze situace spíš těžil. Období 1945-55 je v jeho životě bílým místem, zralým na samostatnou knihu. Jen nevím, z čeho by byla napsaná. Proč dělal, co dělal? Co za tím bylo? Když ho v roce 1959 odstavili rakovina a bolševici od Divadla ABC, začal jeho předčasný, vynucený důchod. Tenkrát to pochopil definitivně. Od té doby je to jiný Werich, stojící na správné straně.
Čtěte také
Voskovec nemohl milovat Horníčka
Voskovec v dopisech přes oceán nekritizoval jen některé Werichovy filmy, nelíbily se mu ani věci od Horníčka, od Semaforu. Jak to čtete?
Z poválečné korespondence vychází trochu jako bručoun. Já si ho ale představuju jinak. Každý Čech, který přijel do New Yorku, znal jeho adresu na rohu Washington Square Parku. Každý za ním chtěl přijít na návštěvu, a on nikdy nikoho nevyhodil. Ke všem byl laskav, velmi pomohl třeba Formanovi nebo Třískovi. A to přece vypovídá o úplně jiném Voskovcovi. Na můj vkus měl velkou trpělivost. Pochopil bych, kdyby byl někdy naštvaný. Je pravda, že pak už byl trochu háklivý na to, pokud chtěl někdo pokračovat v odkazu Osvobozeného divadla. Tam už lze vysledovat ukřivděnost člověka, který u toho v Československu nemůže být. Prostě nemohl milovat Horníčka nebo Suchého. Respektoval je. Byl rád, že Werich může s někým tak důstojným pokračovat. Ale úplně líbit se mu to nemohlo.
Čtěte také
Co o něm vypovídá, jak se na své cestě za americkým úspěchem nenechal zastavit ani jedenáctiměsíčním internováním na Ellis Islandu, ani dalšími ústrky?
Musel být velmi odhodlaný. Už předtím byli V & W v Americe pod ohromným tlakem. Představte si, že vylezli na jeviště na Broadwayi, kde před 1500 lidmi v angličtině hráli Shakespearovu Bouři. Den co den. Velkého alžbětince! Američanům! Museli mít obrovský strach. A stejně to nějak dali. Slyšel jsem jejich nahrávky z Ameriky a můžu vás ujistit, že jejich angličtina byla naprosto plynná. Ale ten stres…
Pusťte si v originále Dvanáct rozhněvaných mužů, zaměřte se na Voskovce. Já z něho ty obavy cítím. Jak pořád všechny sleduje, aby nezapomněl reagovat... To samé ve filmu Špion, který přišel z chladu, kde přednáší dlouhou řeč coby obhájce Richarda Burtona. Na YouTube je k vidění, jak s Burtonem hraje na Broadwayi v Hamletovi, kde ztvárnil prvního herce. Mají tam spolu velký dialog. Ty jo, na tohle bych si musel vzít několik neurolů, ještě se k tomu opít; pak by to možná šlo. Voskovec to ale dokázal naprosto brilantně.
Čtěte také
Asi jeho americký úspěch pořád nedoceňujeme.
Vůbec! Pouštěl jsem si ho v různých filmech, ale i v menších rolích, kterými někdy velkopansky pohrdáme. V seriálech Mannix, Uprchlík, Mission: Impossible, V Ulicích San Francisca. Vždycky to odvedl velice důstojně. Pro mě je určitým vodítkem, že ho respektoval jak Burton, tak třeba Robert Redford, jehož měl Voskovec moc rád a říkal mu Bob. I takové osobnosti měly Voskovce za dobrého amerického herce.
V Americe uspěl, přestože se potýkal s výraznými osobními těžkostmi. O rozvodu s první ženou jsme už mluvili, druhá mu zemřela ještě mladá, třetí jej pak donutila vzdát se dcer z předchozího manželství.
Nechtěl bych ho hájit, protože fakt, že dal pryč dvě malé dcery, je strašlivý. Ale kdo jsme, abychom to soudili… Nicméně platí, že na něco takového musíte mít povahu. Ani Werich to neměl snadné. Jeho žena se regulérně zbláznila, brala na něj nůž. Dcera onemocněla rakovinou, k tomu pila. A – jak už jsme si řekli – i on sám měl dlouhá léta rakovinu.
Čtěte také
Pořád o nich mluvíme jako o dvou klaunech, jejich životy přitom byly hodně těžké.
Rozhodně. Já jsem každopádně dalek řečí, že V & W v Americe hráli jen nevýznamné čurdy, že se neprosadili. To je stejný nesmysl, jako když někdo plácá, že Jan Tříska hrál po odchodu z vlasti pouze ruské agenty. Vždyť třeba konkrétně Werichovi ještě v roce 1959 nabízeli velkou roli v Ben Hurovi! Voskovec s Werichem především odešli za svobodou, ať už kvůli Hitlerovi, nebo bolševikům. Měli bychom jim to spíš závidět. Případně se stydět, že jsme to neudělali taky. A že pak nehráli v kamenných divadlech, ale v amerických seriálech, kde se střílelo a padalo s revolverem v ruce ze schodů? Myslím si, že to třeba zrovna Voskovce mohlo i bavit. V Americe stejně jako Tříska nebo Forman přijal myšlenku, že je to hlavně řemeslo. Obživa. Zase se vrátím k YouTube – dneska už jsou tam věci, které byly ještě nedávno k nedohledání. Jako Assignment K, pseudobondovka z 60. let, kde Werich hraje záporáka.
Čtěte také
Přiznávám – neznám.
Wericha tam postavili na lyže a nechali jej zemřít na sjezdovce. To je pohled pro bohy! Pak následoval opravdový Bond, Žiješ jenom dvakrát z roku 1967, kde měl Werich hrát hlavního protivníka agenta 007. Nakonec jej přeobsadili, což se tady popisuje jako Werichův neúspěch, jenže i tohle bylo jinak. Není pravda, že ho tvůrci Bonda nakonec nechtěli, protože jim na padoucha přišel moc dobrácký. Něco takového, pravda, poznamenal režisér, ale vyměnit se ho nesnažil. Evidentně šlo o to, že se Werich během natáčení zranil. Nikdo ho nevyhodil, sám to vzdal. Našel jsem fotku z natáčení, kde něco říká Seanu Connerymu a ten se směje. Takže atmosféra na place nebyla zase tak špatná. Já bych se spíš zajímal o něco jiného: proč tady tou dobou hrál jen krále, věžníky, nebo strejdy jako v Panu Tauovi, když v něm šéfové západních castingů neviděli žádného laskavého dědu, ale ideálního představitele superpadoucha. Podívejte se na film Pětadvacátá hodina s Anthony Quinnem, kde Werich hraje velitele koncentráku. Je tak nádherně krutý!
Čtěte také
Postup komunistů k Werichovi? Vražda
Dostali jsme se k poslední fázi životů V & W. Jaké bylo jejich odcházení?
Neveselé. U Wericha to byla přímo tragédie. I pro Voskovce muselo být strašné na dálku pozorovat, jak nemocný Werich spěje ke konci. Chtěl mu nějak pomoci, moc s tím ale přes železnou oponu nesvedl. Werich se o chorobě dozvěděl už na konci 50. let, vinou chybného ozařování postupně přicházel o hlas. Překonával to, jak se dalo, ale v 70. letech to pro něj už muselo být vyloženě peklo na zemi. Voskovec se na jeho utrpení mohl přes půl světa jen dívat, sám měl navíc doma také smutnou domácnost. Když pak Werich zemřel, muselo to pro něj být hrozně bolestivé.
Přesto si tou dobou méně než Werich mohl klást otázku: Co já mohl dokázat, kdyby…
To je pravda. Protože bez nadsázky – co způsobili komunisté Werichovi, to byla normálně vražda. Zničili jeden z největších talentů, co tady byl. Odstavili ho. Dlouhé roky ho nenechali dělat velké věci. A to je vražda; na umění, na kultuře. Tečka.
Jan Werich
zemřel 31. října 1980 v Praze ve věku 75 let
Jiří Voskovec
zemřel 1. července 1981 v americkém Pearblossom ve věku 76 let
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Nedostatek paliva si Rusové způsobují sami. Kvůli pohankovému efektu zdražily i kanystry
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
