Skok do věčnosti. Český oficír zkrotil vichřici a zapsal se do Guinnessovy knihy rekordů
Před 130 lety se narodil František Ventura, olympijský vítěz v parkuru z Amsterdamu 1928. Je za ním neobyčejný příběh: oficír od hulánů získal zlato s koněm Eliotem, kterého všichni považovali za nezkrotitelného. Zajeli spolu tak úchvatnou jízdu, že se s ní zapsali do Guinnessovy knihy rekordů. Oba bohužel čekal smutný konec: Eliota za okupace utratili nacisté, Ventura byl později komunisty vyhozen z armády, musel se živit nedůstojnými profesemi, zemřel v ústraní.
Letěli, letěli, letěli, nekonečně dlouho spolu v tom fantastickém skoku plachtili vzduchem, kůň a jezdec soustředěni v dokonalé souhře, daleko i vysoko, tak vysoko, že František Ventura později řekne: „Být tam stodola, přeletíme i ji.“
Čtěte také
Když oficír od hulánů oblečený do parádní uniformy překonal s ryzákem Eliotem na amsterdamské olympiádě 1928 obávaný dvojitý plot zvaný Velký oxer, znamenalo to mnohem víc, než že jen na parťákovi Rudolfu Poplerovi vyhrál sázku o pět šampaňských. A vlastně i mnohem víc, než že v tu chvíli získal zlato z parkurové soutěže. Že ho za to prezident T. G. Masaryk povýší na kapitána.
V těch několika uhrančivých vteřinách se zařadil mezi legendy českého sportu.
Díky jízdě se senzačně nízkým skóre se též zapsal do Guinnessovy knihy rekordů.
František Ventura, AMSTERDAM 1928 🥇
— Střípky z minulosti 🕰️ (@MocnyPetr62670) July 29, 2024
🔸parkur🔸 pic.twitter.com/ii63OKu2qc
„Jezdectví je zvláštní tím, že se o úspěch spolu pokouší dva živí tvorové. Aby se sešli a měli ve stejnou chvíli nejlepší možné předpoklady – psychiku, kondici a chuť – to vyjde jen málokdy. Ventura s Eliotem tehdy toho jedinečného souladu dosáhli,“ popisoval s odstupem mnoha let parkurový rozhodčí Milan Vítek.
Jet na něm je pocit pro vraha
Ventura byl uhlazený gentleman ze staré školy, kavalír s vybranými způsoby. Zároveň však voják zocelený hrůzami frontových řeží.
Čtěte také
Za první světové války se inteligentní mládenec z Cerekvice nad Loučnou dostal k šesté eskadroně rytmistra von Naeher. V Haliči byl chlapec z učitelské rodiny nasazen do první linie, okusil východní tažení v třicetistupňových mrazech i hlubokém ukrajinském bahnu, se svými hulány se jednou vyprostil z ruské kulometné palby pouze troufalým skokem přes vysoký přírodní plot do zahrady s bytelnou stodolou. Při Brusilovově ofenzivě byl vůbec posledním rakouským vojákem, který ustupoval z hořícího města Brody. Zle bylo i na jaře 1918, kdy onemocněl těžkým zápalem plic; tehdy měl opravdu namále. Kuráž musel osvědčit ještě brzy po válce, kdy se po vzniku republiky podílel na vyhánění rozpínavých Maďarů ze Slovenska.
Paradoxně právě z uherské pusty pak pocházelo zvíře, které mu úplně změnilo život.
Když v roce 1927 přebíral velení eskadrony v Přelouči, byl už respektovaným důstojníkem, absolventem prestižního francouzského jezdeckého kurzu. Ještě se ve městě u Labe ani pořádně nerozkoukal, a už si nechal předvést všechny místní koně. Mezi všemi ho upoutal bujný valach, o kterém se ostatní domnívali, že je vzpurný, těžko ovladatelný, snad až nezkrotitelný.
František Ventura, olympijský vítěz z roku 1928 Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
„Nechal jsem koně čety skočit přes malou překážku, a když ji najel dragoun s ryzákem, odlepili se o celý cvalový krok dříve a daleko za ni doskočili. Zůstalo mi srdce stát, když jsem to viděl,“ popisoval Ventura ve svých pamětech.
Všem spadla brada, když svéhlavého divocha záhy dokázal přilákat na kus chleba. Mrkl na něj, pohladil ho. Rázem patřili k sobě. Jakmile chvíli poté v nezbedově sedle uháněl krajinou, působili už úžasně sladěni, spřízněni.
„Když jezdec je každým okamžikem ochoten dovolit svému koni, aby si mohl protáhnout hřbet a krk, ukousnout si trs trávy, který se mu zalíbil, je důvěra brzy získána a dva živí tvorové se rychle spřátelí. Jen nechtít za každých okolností koně vést a diktovat mu každý krok!“ vysvětloval Ventura.
Čtěte také
Těžké to však s bouřlivákem Eliotem měl, to nepopíral. Ještě ho v těch měsících před olympiádou několikrát shodil ze sedla, ještě nějakou dobu trvalo, než se na něj mohl spolehnout ve velkých soutěžích.
„Byl na něm pocit pro vraha, když se jako vichřice přihnal k překážce a nějak byl na druhé straně. Byla to akrobacie, a ne reálné skákání,“ vyznal se Ventura v pamětech.
Zázrak nad Velkým oxerem
Do Amsterdamu rozhodně nejel jako favorit. Ventura si myslel už na minulou olympiádu v Paříži, těsně před ní jej však kůň Esperanto shodil ze sedla, při pádu si zlomil ruku a bylo po nadějích.
Teď žádná podobná katastrofa nenastala.
Slavnostní zahájení olympiády 1928 Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Nejdřív si náležitě oficírsky vyfešákovaný odbyl slavnostní recepci u nizozemské královny Vilemíny, pak už přišel poslední den olympiády a vyhlížená parkurová soutěž. Největším strašákem při ní byl 160 centimetrů vysoký a dva metry široký dvojitý plot, o kterém se dlouho bavili s kamarádem Poplerem. V obou vzbuzoval nesmírný respekt.
„Kůň, který by přes Velký oxer skočil, se ještě nenarodil,“ mínil Popler.
A protože Ventura nesouhlasil, upekla se sázka: o pět lahví šampaňského, jak se na důstojníky sluší a patří.
Soutěž začala, první ostrý kurz dvojici z Polabí vyšel; to byl však oxer ještě nižší. Malinko se zvýšil až pro další rozeskakování, které muž v československé uniformě před 50 tisíci diváky opět zvládl bez jediného zaškobrtnutí. Dvě břevna se před královskou lóží upevnila v ohromující výšce 160 centimetrů až před rozeskakováním číslo dvě, do kterého šel Ventura už jen s francouzským poručíkem Bertranem a švýcarským majorem Kuhnem.
Čtěte také
Při pohledu na tu mohutnou překážku bylo někdejšímu vítězi chuchelské Velké ceny všelijak, i soupeř Kuhn si před ní zoufal; tyčila se vzhůru jak vrtule větrných mlýnů, co jich je po Holandsku jak tulipánů. A to ještě zasloužilý hulán netušil, jakou hrůzu mu těsně před životní jízdou nachystají nizozemští organizátoři: omylem totiž Eliota mezitím odsedlali a dovedli do stájí, kde se bezstarostně pustil do večeře.
Ve Venturovi se to vařilo.
Taková fušeřina! Taková rošťárna!
Až s odstupem si uvědomil, že mu chyba nepozorných pořadatelů možná pomohla.
„Snad právě tento chvilkový odpočinek a pozření menší dávky krmiva měly blahodárný vliv na Eliotův tělesný i duševní stav… Jeho výkon ve druhém rozeskakování byl totiž tak jedinečný, že toho byl schopen jenom tvor, který byl na vrcholu svých schopností a ve své nejlepší tělesné a nervové kondici,“ napsal Ventura do pamětí.
Následovala vskutku jízda bezchybná, perfektní, bájná. Jízda, jejíž dokonalost nejlépe vystihlo těch pár do věčnosti zarámovaných vteřin nad Velkým oxerem, který Ventura zdolal jako jediný ze tří finalistů.
Poštovní známka k olympiádě 1928 Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
„Při žádném skoku a na žádném koni – a absolvoval jsem těch skoků za své skokanské kariéry snad na desetitisíce – neměl jsem takového pocitu jistoty jako při tomto svém posledním skoku na amsterdamském stadionu,“ svěřil se. „A vím, že týž pocit jistoty tehdy měl i můj Eliot, cítil jsem to z jeho vypnutého hřbetu, z jeho důvěřivého spoléhání v mou ruku, viděl jsem to z jeho pozorně zahrocených uší.“
Nikdo tenkrát nezajel lépe.
Hodně se té parádě tleskalo.
Podruhé za olympiádu se český elegán potkal s královnou, tentokrát od ní dostal pouzdro se zlatou medailí. Mezi všemi gratulacemi jej vzápětí nejvíc potěšilo to, které mu díky telegramu předali až v rychlíku do Prahy: „Milý synu, vítáme Tě srdečně při návratu do vlasti, těšíme se Tvému vítězství, kterým jsi ozdobil rodné jméno, radujeme se, že Tvojí zásluhou byla uctěna státní vlajka před tváří ciziny. Otec a matka.“
Čtěte také
Od slávy k práci nočního hlídače
Královnina zlatá medaile přežila v trezoru Národního muzea až do dneška, v letech po amsterdamském triumfu však byla němým svědkem poněkud smutnějších časů.
Ventura skončil se závoděním kvůli ošklivému pádu už dva roky po vítězné olympiádě. Ještě na Hrách v Berlíně 1936 působil jako rozhodčí, pak mu ale právě němečtí nacisté připravili obrovskou bolest – milovaný Eliot byl za protektorátu okupanty nemilosrdně utracen „na maso“.
Jako prvorepublikový důstojník to Ventura vzápětí neměl snadné ani po Únoru 48. Komunisté tenhle symbol slušnosti a noblesy vyhodili z armády, po padesátce se musel živit třeba jako noční hlídač v porcelánce, portýr v hotelu. Důstojné bydlení měl s manželkou jen díky pomoci od rodinného přítele, herce Raoula Schránila. I samo jezdectví po puči ostatně chřadlo, Gottwaldova sebranka jej štítivě označovala za buržoazní zábavu bohatých.
František Ventura, olympijský vítěz z roku 1928 Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Ventura koně nikdy nezatratil, časem se v Karlových Varech přece jen zase dostal k trénování. Jeho jediné fotografie, které má dnes k dispozici agentura ČTK, jsou z června 1969, kdy v Chlumci nad Cidlinou předával ceny v soutěži O zlatou podkovu Zemědělských novin. Je na nich bělovlasý penzista s moudrým, laskavým úsměvem. Snad i smířený se vším, co jej kdy potkalo.
Zemřel už šest měsíců poté.
Tři roky po manželce.
Jednačtyřicet let po skoku, který pár vteřin zaklel do věčnosti.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: ANALÝZA. Kdo získá Turkovy voliče? Benefituje Babiš. „Hranaté legendě“ se cesta uzavřela
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
