Lovec záhad Otomar Dvořák: Baví mě věci mezi nebem a zemí, o kterých se příliš nemluví
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Spisovatel Otomar Dvořák se celý život věnuje záhadám a tajemstvím.
Za svůj život napsal přes 100 knih, ta poslední se jmenuje Kolotoč Svět.
Nehledá senzace, baví ho vysvětlovat záhady racionálně.
Čtenáři bývá někdy přirovnáván k Erichu von Dänikenovi, jemu se to ale moc nezamlouvá.
Oblíbený autor Otomar Dvořák psal ve svém životě všechno možné – od hororů po westerny, odjakživa ho to však táhlo hlavně k záhadám a tajemstvím. Ve svých knihách se nebál ani zdánlivě kacířských otázek: Co když je řád světa nastavený úplně jinak, než jak se běžně tvrdí? Nejsou dějiny ve skutečnosti pouze permanentní magickou válkou, do níž se zapojili jak dávní druidové, tak třeba nacisté v Lidicích? Není ve vnímání nadpřirozena našich předků více pravdy, než si myslíme? Záhadám minulosti se věnuje i ve své poslední knize Kolotoč Svět, kterou si nadělil k 75. narozeninám.
Povídejte si s Otomarem Dvořákem o čase. Můžete začít třeba o tom zdánlivě odvátém – jak kdysi v Moskvě popíjel šampaňské s Bohumilem Hrabalem, jak si v Tankovém praporu zahrál ruského generála, jak dělal před revolucí dramaturga v Semaforu.
Taky to ale lze vzít z jiného konce.
K času totiž při povídání s Dvořákem patří i mnohé záhady.
Čtěte také
Třeba jedna ryze praktická – jak probůh za života stihnul napsat přes 100 knih. Ale i ty namočené v mystice – jak lze prostupovat časem, jak se události, tragédie, činy i pověsti propisují do krajiny.
O tom všem Dvořák píše.
A je osvěžující si spolu s ním někdy připustit: Co když je zrovna tohle pravda?
Čtěte také
Obklopuje nás i ve 21. století svět plný nezodpovězených záhad?
Bezesporu. Záhady a tajemství jsou na každém kroku. Skutečné záhady jen nejsou mnohdy na první pohled senzační. K záhadám mě sice kdysi přivedla i četba Dänikenovy knihy Vzpomínky na budoucnost, na rozdíl od nedávno zesnulého švýcarského záhadologa ale moc nevěřím ani na mimozemšťany, ani na duchy. Spíš si myslím, že i za nejtajuplnějšími jevy jsou fyzikální zákony, jejichž podstatu zatím neznáme.
Vidíte – dost čtenářů vás přitom označuje právě za českého Dänikena.
To mě spíš štve. Druhým Dänikenem jsem se nikdy stát nechtěl. Přírodní záhady mě sice zajímaly, postupně jsem se ale přesunul k historii, kde je těch nevysvětlených tajemství také plno.
Otomar Dvořák Zdroj: Profimedia.cz., ČTK
Pár záhad jste však za život vyluštil.
Občas se něco povedlo. Třeba případ královského hada hvízdáka, který spadá do mýtů skrytých v lidových tradicích, ve folklóru. V lidové magii, zaříkávadlech, zvycích, rituálech. Právě to mě baví! Je v tom sepětí našich dávných předků s přírodou, má to obrovskou sílu.
A jak to tedy bylo s tím hadem?
Mluvilo se o hadovi, který leze po stromech, visí z větví, pronikavě při tom hvízdá, má zlatou korunku a je strašně nebezpečný. Hodně odborníků mi oponovalo, že hadi nemají hlasivky, takže mohou jen syčet. Už můj děda ale vyprávěl, že ho na Zbirožsku viděl a slyšel. Když jsem o tom napsal, ozvaly se stovky čtenářů, kteří zažili to samé. Nakonec jsem přišel na to, že se o nesmysl vskutku nejedná. Pravděpodobně jde o užovku stromovou, která skutečně leze po stromech, a protože má velký obsah plic, tak když je překvapena, prudce vydechne a vyloudí ze sebe sykot. Jak má rozeklaný ret, její jazýček působí jako píst. Pokud tedy foukne hodně silně, sykot přejde ve hvizd. Záhada vysvětlena! S jinými jsme však úspěšní nebyli.
Čtěte také
S jakými?
Třeba s bludičkami. Můžete se smát, jenže ono k nim existuje mnoho svědectví. Běžně se o nich říká, že jde o folklórní výmysl, s tím ale nesouhlasím – setkání s podivnými, zvláštně pohybujícími se světélky jsou doložená. Jen zatím netušíme, co přesně si pod nimi máme představit, jak vznikají.
Usmívám se, protože když se řekne bludička, představím si tančící vílu z večerníčku.
Jenže ono nejde jen o pohádky, lidi o setkání s lesními světélky vyprávějí nápadně často. Dnes už víme, že je nemůžeme zaměňovat se svatojánskými muškami. Nemá to nic společného ani s bahenním plynem; ten totiž jenom blafne a hned zhasne, neběhá sem a tam. O co tedy jde? Známé jsou například v souvislosti s Šumavou, s říčkou Křemelnou. Mnozí tvrdí, že jde o vymyšlenou legendu. Najdou se však i tací, kteří se to pokoušejí racionálně vysvětlit. Třeba že když pohraničníci zaváděli dráty s elektrickým napětím, někde jim to mohlo probíjet…
ČTĚTE TAKÉ: Čechům dřív patřil i Berlín, vládli od Baltu po Jadran. Bývali jsme velmoc, říká Snětivý
Záhady tohoto typu mě zajímaly odjakživa. Snažili jsme se jimi seriózně zabývat už v 90. letech, v úspěšném časopisu Fantastická fakta. Nesbírali jsme senzace, chtěli jsme jen přijít na kloub tomu, co za tím vězí. Když kolega Šiška sbíral zprávy od svědků, kteří na vlastní kůži zažili nějaký zvláštní jev, 80 procent z toho se dalo přirozeně vysvětlit. Zbylých 20 procent ne.
Čtěte také
Jinými slovy: Věci mezi nebem a zemí existují.
A mne provází neustále. S kolegy z Fantastických fakt jsme kdysi dali dohromady knihu Utajené dějiny Čech. Hráli jsme si v ní s teorií geomorfologických polí, do nichž se měly ukládat určité paměťové prvky.
To mi musíte vysvětlit.
Představte si je jako jakési přírodní zásobníky. Nosiče. Informace a zkušenosti se podle této teorie během desítek tisíců let v krajině uložily do krystalické struktury hornin, do magnetické sítě zemských zlomových linií. Dovodili jsme si, že musí existovat i brány, kde je možné se na ta pole napojit. Domysleli jsme si, že by měly být na fyzikálně aktivních místech – na křížení zemských linií, na pramenech, ložiscích magnetických rud, v krasovém podzemí.
Čtěte také
Jde o místa, o kterých se často dodnes vypráví, že se na nich povedlo zkrotit ďábla, došlo k zázraku, ke komunikaci s dušemi mrtvých apod. Některá jsou dodnes označena menhiry a dolmeny; druidové, šamani a další mágové totiž věděli, jak se na to při určitém naladění mysli napojit. Dokázali pak vnímat dávné i budoucí věci, komunikovat s jinými světy. Vnímat čas, který je v krystalické struktuře hornin zakonzervovaný. K téhle naší teorii patří i poznatek, že celá historie je tím pádem ve skutečnosti jen magický boj o podobná místa. Někomu šlo o přízeň démonů, jinému o ovládnutí informačních zdrojů, o místa přenosů energií. O informační kód podsvětí.
Měli jste pro svou teorii nějaké důkazy?
Nashromáždili jsme pro ni řadu nesporných faktů, jinak to pro nás ale byla především hra s fantazií. Vlastně bývám často překvapen, kolik lidí považuje Utajené dějiny za svou bibli. Kolik z nich si myslí, že to musí být právě takhle, ne jinak. My to podobně rezolutně nikdy netvrdili.
O místa jako Stonehenge se podle Dvořáka může vést po staletí magický boj. Zdroj: Profimedia.cz., ČTK
Sám to chápu tak, že v Utajených dějinách nic nekonstatujete. Spíš pokládáte otázky ve stylu „a co kdyby to bylo třeba takhle“?
Přesně. Při své snaze podívat se za kulisy dějin si jen pokládáme otázku „a co kdyby…“. Na ní je přece svým způsobem založena veškerá tvorba. I při psaní literatury faktu si musíte domýšlet souvislosti. V jedné kronice najdete něco, ve druhé ke stejné věci absolutní opak. Začnete proto pátrat po tom, proč tomu tak bylo. To je tajemství historie, které mě zajímá. Čím dál víc mě baví, co je pohřbené v čase. V minulosti.
S krajinou souvisí i to, co mě zajímá až do dnešních dnů – že má v sobě genia loci vzniklého nejen tím, jak byla utvářena geologicky či hydrologicky, ale i působením člověka. A to jednak tím, že člověk buduje domy a cesty, hloubí příkopy. Ale i tím, co se v té krajině odehrálo. Jak tam člověk žil, miloval, umíral. Kde proběhly bitvy, všelijaké tragédie. To všechno se tam nějak vepsalo. Paměť krajiny bývá poznamenaná dokonce i tím, co si lidé jen vypráví. Jakmile jsou smyšlené příběhy přijaty do sítě času a krajiny, dotvářejí taktéž ducha a atmosféru místa.
Čtěte také
Můžete mi to přiblížit nějakým konkrétním místem?
Tak třeba Sázava. Svatý Prokop tu podle báje vyoral s čertem zapřaženým do pluhu brázdu dlouhou 20 kilometrů. Dodnes je to obrovská záhada: K čemu ta brázda sloužila, jak vznikla? Jisté je, že geologický útvar to není, vytvořil ji člověk. Podle jedné teorie šlo o pravěkou dálkovou cestu, kudy se vozil lámaný kámen, z něhož se vyráběly tehdy velmi ceněné náramky. Druhou verzí je, že před příkopem byl ještě val s dřevěnou palisádou. Že to byla obranná linie mezi centrem Čech a Zličany na Kouřimsku. Pokud by to byl opravdu val, pak by šlo o srovnatelnou obdobu známého Hadriánova valu ve Velké Británii. Tak jako tak to patří k pozoruhodným pověstem o svatém Prokopovi, který mi přijde jako staročeský Merlin. Byl to poustevník, zároveň silák selského typu, chlap od rány, který se svou berlí kdekoho natřel.
Sázavský klášter Zdroj: Profimedia.cz, ČTK
Ještě nějaké zajímavé místo vás napadne?
Zbiroh. Tamní hrad označuji za vůbec nejzáhadnější v republice. Má nejhlubší studnu, vylámanou v nejtvrdším buližníku. Otázka zní logicky: Proč zrovna do něčeho tak nepoddajného lámali studnu? Se Zbirohem je navíc spojeno mnoho dalších zajímavostí: Postupně sem počínaje Karlem IV. přijeli hned tři císaři, do zmíněné studny byly naházeny nacistické archivy. Za komunismu se na zámek dlouho nesmělo, bylo to vojenské sídlo se stanicemi odposlouchávacích zařízení.
I tady platí, že za vším, co vypadá záhadně, se skrývá něco racionálního. Zmíněný buližník, na kterém hrad stojí, je velice tvrdý, černý nerost, vzniklý na dně pravěkých moří. Má v sobě červené žilky, což je polodrahokam jaspis, který má ve své krystalické struktuře unikátní schopnost, že zesiluje radiové vlny. A jsme u toho: Na zbirožské skále je proto nejlepší poslech radiových vln široko daleko. Hodilo se to nacistům, stejně tak československé armádě.
Čtěte také
Když už jste zmínil nacisty… Mezi místa, na jejichž osud mohla mít obrovský vliv tragická minulost, jste v knize Pole slunečního býka zařadil dokonce i Lidice.
Protože mě napadlo, zda z pohledu nacistů, kteří měli k tajnému esoterickému učení blízko, nemohlo hrát roli, že Lidice kvůli své minulosti na velkou rituální oběť vyloženě pasovaly. Proč si Němci vybrali zrovna tuhle obec? Třeba proto, že temného démona v těchto končinách probudili už pravěcí zemědělci, kteří tu v době bronzové podle archeologických nálezů pozabíjeli nevídaně vysoký počet lidí. Démon pak už mohl na stejném místě jen čekat, až ho zase někdo zavolá. V časopise Fantastická fakta jsem navíc zmínil, že na dohled od Lidic byly objeveny pozůstatky fascinující stavby, zřejmě svatyně, mnohem starší než egyptské pyramidy. Vykopávky naznačily, že zde docházelo k lidským obětem. Dnes toto místo u Makotřas protíná dálnice. A svědectví potvrzují, že dávné děje mají vliv i na dnešek: Vyzařuje tam spousta negativní energie, dochází k nápadnému počtu smrtelných havárií.
Dvořák do své teorie o magickém boji zahrnul i lidickou tragédii. Zdroj: Profimedia.cz
Nevyčetl vám někdo, že by se zrovna Lidice pro tak divoké teorie neměly používat?
Vyčetl. Spousta lidí je hluboce zafixovaná tradicí příběhů, které přitom mohou být pravdivé jen zčásti. Jakmile ten tradičně zažitý obraz nabouráte, pak je to pohorší. Přitom já do toho jen vnáším vámi zmíněnou otázku – „a co kdyby“. Nedělám to proto, abych provokoval. Abych něco úplně rozboural. Takový přístup mi nevoní. Jen tvrdím, že mezi nebem a zemí existují věci, o nichž se běžně nemluví. Mě baví. Tak se tu rozpravu snažím začít.
Na knize Utajené dějiny Čech máte připsáno: Historie, o které odborníci nechtějí slyšet. Dají vám tihle odborníci sem tam za uši?
Občas se to stalo. Jednou mi třeba nabízeli anticenu Bludný balvan, udělovanou spolkem Sisyfos za údajnou pseudovědeckou činnost. Leoš Kyša, který stál v čele spolku, mi ale jindy nabízel členství. S tím, že jsem prý mezi záhadology největší skeptik… (smích)
Čtěte také
Upřímně – už ono slovo záhadolog trochu budí nedůvěru.
Ano, je to zvláštní slovo. Na druhé straně – jiný výraz pro člověka, který se zabývá záhadami jako svou hlavní náplní, bohužel neznám. Rád bych zdůraznil, že pro mě jsou už dnes záhady v tvorbě spíš přidruženou věcí. Nevyhnu se jim ale ani při psaní beletrie, protože v historii jsou všude. Našel jsem je jak při psaní příběhu z 5. století, tak z časů Přemyslovců, husitů, kněžny Zaháňské známé z Babičky. Třeba 19. století připadá mnoha lidem obrozenecky nudné, to je ale omyl. Za takový pohled může české školství, které dokáže i zajímavé téma podávat unyle. Ve skutečnosti jde o dramatické období, což se mi potvrdilo mimo jiné při psaní velmi úspěšné knihy Vřeteno osudu o Karlu Jaromíru Erbenovi. Lidé mi pak dávali najevo, že ho měli z maturitních otázek zaškatulkovaného úplně jinak.
Karel Jaromír Erben Zdroj: Profimedia.cz, ČTK
Jak?
Dnes je to národní klasik, autor Kytice, největšího bestselleru naší literatury. Přitom Erben měl ve své době úplně jinou pověst. Byl často chápán jako člověk bázlivý, který se dokonce zaprodal rakouským úřadům, přispíval do neoblíbeného plátku. Zároveň však šlo o dříče, který se za národ obětoval, pouštěl se do věcí, které nikdo nechtěl dělat. Byl plný protikladů. Proto mě tak bavilo o něm napsat knihu. Ale nejen proto. Člověk musí s popisovanou postavou souznít, dát do ní kousek sebe. A já se s Erbenem dokázal dokonale sžít, protože měl něco z mé povahy. Včetně zájmu o dávnou slovanskou mytologii.
Mně se lidové báje a pověsti dotýkaly už odmala, snad i díky babičce. Pocházela z Šumavy, byla skvělá vypravěčka. Povídala mi o pradědečkovi, který když se vracel z vandru, přespával v kupce sena, v noci to před ním v rybníku zašplouchalo a ven vylezl vodník. Praděda se tomu prý ani nedivil, jen řekl: „Jestli mě budeš otravovat, natřu tě holí.“ Jeho generace brala i nadpřirozené bytosti pragmaticky. Potkal jsem polednici? No a co, tak to prostě je. Ohromně mě takový přístup fascinoval, už jako mladý jsem chtěl o světě našich pradědečků něco napsat.
Čtěte také
Nakonec se vám to povedlo, přibližujete jej v nové knize Kolotoč Svět.
Popisuji tam život čtyř generací předků, kteří žili v lesnaté krajině Zbirožska. Věnovali se tradičnímu řemeslu, které je už dnes pozapomenuté – ruční výrobě provazů. Pro mě to byla činnost plná kouzel, kolem které panovala spousta pověrečných zvyků. Všechno jsem se to snažil zachytit. Už v sedmnácti jsem si zapisoval, co mi děda vyprávěl. Od té doby jsem to postupně dával dohromady, vše jsem dodělal až nyní, v pětasedmdesáti. Takže je to vlastně celoživotní dílo. Do značné míry je to také kniha o záhadách. O záhadách života, o záhadách času. Mám tam třeba příběh člověka, který se zbláznil. Stál v noci za svou ženou se sekerou v ruce, nutil ji, aby hráběmi točila ručičkami hodin pozpátku. Křičel na ni: „Čas se musí vrátit k začátku!“ Nazírání na minulost a na čas je velké téma. Myslím, že bychom si měli uvědomit jednu věc: Minulost není něco završeného, dějiny ani čas nekončí.
Čtěte také
Čas možná nekončí, rozhodně ale utíká. Ohlížíte se v pětasedmdesáti hodně za tím, co bylo dřív?
Myslím, že člověk by měl na svůj život nahlížet jako na román. Pokud nejde vyloženě o krk, pak mohou být přínosem i zkušenosti krušné, nepříjemné. I to je přece svého druhu zážitek. Lepší, než kdybyste si měl těsně před smrtí říct, že jste žil nudný život – přes den práce, večer televize, sem tam pivo; jinak nic.
Já měl kliku, zpětně si můžu říct, že kde se něco dělo, tam jsem byl. Pokud pominu psaní (a to jak beletrie a literatury faktu, tak i westernů, sci-fi, fantasy), tak jsem dělal dramaturga v Semaforu, ve zlínském divadle jsme stvořili jeden z prvních zdejších muzikálů Frankenstein, pracoval jsem v televizi, povedlo se nám dát dohromady dokumenty o Žižkovi, Krčínovi, sv. Václavu, natáčel jsem ale i s Kocábem klip pro Pražský výběr, dělal loutkové divadlo. Ve filmu Tankový prapor jsem si zahrál ruského generála. V Moskvě jsem se roku 1988 opil s Bohumilem Hrabalem…
Bohumil Hrabal Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
…k tomu došlo jak?
Jeli jsme do SSSR se Semaforem na zájezd, Jiří Suchý tam měl velký úspěch s představením Vetešník. Rusové aplaudovali vestoje. V Moskvě s námi tehdy byli i různí muzikanti a spisovatelé včetně Hrabala. Rusové nás hostili, tak jsme spolu popíjeli v hotelové jídelně šampaňské, jedli kaviár. Pan Hrabal se trošku přiopil. Bylo to tenkrát krátce poté, co nějaký západní Němec přistál s malou cessnou na Rudém náměstí, což pro Rusy znamenalo hroznou provokaci. Vybavuju si, jak Hrabal přemýšlel, že se to mělo dotáhnout do konce: „Na Rudém náměstí přistane letadlo, z něj vyleze náš emigrant Waldemar Matuška, zahraje na banjo a bude zpívat: To všechno vodnéés čas…“ (smích)
Na to bychom při povídání o tajemnu a záhadách taky neměli zapomínat. Nenahlížejme na minulost jen jako na něco temného. Patří k ní i sranda. Byť někdy může ústit do tragédie. Slzy a smích v historii někdy nebývají ostře odděleny. Kolikrát záleží jen na úhlu pohledu, jakým se na to díváme.
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS.
