Samurajská hra Ghost of Tsushima přibližuje zlomové období v historii Japonska

Ostrov Cušima má sice na délku jenom zhruba 70 kilometrů, ale díky své strategické poloze na půl cesty mezi Korejským poloostrovem a hlavním japonským souostrovím se několikrát zapsal do dějin. Naposledy to bylo v roce 1905, kdy Japonské císařství v námořní bitvě u ostrova Cušima drtivým vítězstvím rozhodlo ve svůj prospěch válku proti carskému Rusku.

Děj nového videoherního hitu pro PlayStation 4 se však odehrává v době první mongolské invaze roku 1274, jejímž cílem bylo podrobení celého Japonska. V čele mongolských vojsk stál samotný Kublajchán, vnuk slavného Čingischána, který toužil dál rozšířit svou obrovskou říši Jüan, vzniklou předchozím dobytím Číny či Koreje.

Kublajchánova armáda byla proslulá skvělou jízdou, systematickým výcvikem, železnou disciplínou, bohatými zkušenostmi, ale taky použitím pokrokových způsobů boje včetně střelného prachu. Jediné, v čem zkušenosti postrádala, byla mořeplavba. Invazní loďstvo čítající zhruba 700 plavidel různých velikostí mu proto poskytli podrobení Korejci. Armádu tvořilo asi 15 tisíc mongolských a čínských válečníků doplněných o osm tisíc Korejců.

Obsazení řídce osídleného ostrova Cušima bylo pro dobyvatele víceméně formalitou. Historické prameny uvádějí, že se na ostrově mělo vylodit osm tisíc invazních vojáků, kterým vzdorovala skupina osmdesáti samurajských jezdců s nepočetnou družinou pěšáků.

K první bitvě došlo 2. listopadu ve 4 hodiny ráno. Japonští lučištníci dokázali pobít ohromné množství nepřátel a udržet Mongoly na pláži až do večera, kdy však byli přemoženi. Invazní armáda pak vypálila většinu přilehlých obydlí a vyvraždila jejich obyvatele. Celý ostrov ovládla během několika dní.

Pomsta, která změnila samuraje

„Snažili jsme se přenést hráče do Japonska roku 1274. Nechali jsme se inspirovat historií, ale nesnažili jsme se ji věrně rekonstruovat,“ vysvětlil šéf vývojářů Nate Fox.

Samuraj Džin Sakai hnaný pomstou a snahou ochránit obyvatele ostrova před krutostí nájezdníků se musí uchýlit k taktice, která neodpovídá čestnému způsobu boje – zejména formou duelů – jemuž se jako samuraj zavázal. Postupně se tak stává duchem – kradmým a plíživým vrahem, který bojuje s přesilami nepřátel, ale taky s vlastním svědomím…

Japonská média i japonologové kladně hodnotí, jak hra poměrně přesně zobrazuje bojové techniky samurajů i celkový kulturní kontext. Chce však vypadat jako klasická díla od Akira Kurosawy – režiséra snímků jako Sedm samurajů, Ochránce, Sandžúró či Ran. Proto výbava vojáků i hrdiny odpovídá spíše začátku japonského období Edo v 16. století. Hra dokonce obsahuje i speciální Kurosawa mód, který ji přepne do černobílého a filmově zrnitého obrazu.

Při mongolské invazi japonští obránci, kteří měli jen mizivé zkušenosti v boji cizími armádami, velmi záhy zjistili, že tenké čepele jejich mečů tači a čokutó nedokáží proseknout kožené zbroje Mongolů. Proto využívali hojně lučištníky či dřevcové zbraně. Právě zkušenosti z bojů s Mongoly vedly k vyvinutí kratšího a zesíleného meče označovaného od 15. století jako katana.

Síla božského větru

Ostrovy Cušima ani Ike neznamenaly pro Mongoly žádnou překážku. Hlavní vyloďovací bitva je čekala 19. listopadu v zátoce Hakata na ostrově Kjúšú. Zde naprosto dominovali japonští obránci. Měli dostatek času se připravit a navíc jim pomohla noční bouře, která zničila mnoho lodí, ztenčila řady mongolského bojového svazu na méně než polovinu a donutila je k ústupu.

Kublajchán začal okamžitě chystat druhou a daleko větší invazi. Dorazila opět do zátoky Hakata v létě 1484 ve dvou flotilách – severní se 40 tisíci vojáky z Mongolska a severní Číny, a pak větší jižní flotila z nově dobytých území z jižní Číny, ta měla mít až 100 tisíc čínských vojáků. Je však třeba si uvědomit, že čísla uváděná dobovými kronikáři byla s jistotou značně nadnesená.

Japonští obránci byli v početní nevýhodě se zhruba 40 tisící vojáky, jelikož jim nestihly dorazit posily z šógunátu Kakamura. Přesto dokázali úspěšně zabránit, aby se armády obou invazních flotil spojily. Pomáhaly jim mimojiné jazykové bariéry ve velitelství protivníků a taky nezkušenost a nízká morálka větší jihočínské armády. Nakonec však opět pomohly živly.

Přihnal se obrovský tajfun a zničil více než polovinu jižní a třetinu severní flotily, která byla často složena jen z malých a na moře nevhodných lodí. Mnoho vojáků Japonci pobili a zajali. Invaze skončila pro obránce opět triumfem a vojensky i ekonomicky vyčerpaný Kublajchán už třetí pokus o invazi nikdy nedotáhnul.

Jelikož přišel tajfun až po jejich obvyklé sezóně a navíc nesmírně silný, byl vnímaný jako zásah shůry a získal přízvisko božský vítr, v japonštině kamikaze. Coby symbol nezdolné japonské obrany pak ve 2. světové válce označoval sebevražedné útoky japonských pilotů. Mýtus o nedobytnosti Japonska však vytvořilo právě dvojí vítězství nad převahou Mongolů.