Šest dní a 1600 km albánskými horami při jednom z nejtěžších terénních závodů

„Kdo vydrží víc, člověk, nebo kůň?“ ptá se ve slavném filmu Všichni dobří rodáci svého oře hlavní hrdina v podání Radoslava Brzobohatého. A vzápětí si sám odpovídá: „Člověk, protože musí...“ Tak nějak podobně vyznívá i srovnání člověka a stroje účastnících se maratónského terénního závodu v nehostinné krajině. Nikdy jsem nic podobného nejel a necítím se být tak zdatným motorkářem – enduristou, abych si na premiéru troufl v jedné stopě. Řešení se ale našlo – čtyřkolka typu SSV neboli side-by-side, tedy sportovní bugina, kde sedí dva členové posádky klasicky vedle sebe jako v autě.

Zapomenutý kout Evropy

Vedle Moldávie je Albánie jednoznačně nejchudší evropskou ekonomikou, což ale neznamená, že by ve své historii nezaznamenala mnohá svérázná prvenství. Tak například už v 60. letech vyhlásil tehdejší totalitní režim tuto hornatou balkánskou zemi „prvním ateistickým státem na světě“, když zbořil většinu tamních kostelů a mešit a ze zbývajících udělal agitační střediska nebo sklady zemědělských družstev.

Obava z vnějšího napadení vládu vedla k systematickému budování obranných bunkrů –
v 80. letech připadal jeden na čtyři obyvatele. V neposlední řadě je také Albánie zajímavá tím, že zdaleka nejpočetnější značkou auta je zde Mercedes, lhostejno, že průměrně 25 let starý.

Vzhůru do jámy lvové

Naší buginu jsme si do země orlů, jak se Albánii přezdívá, museli nejprve sami dovézt na přívěsu, což při tempu 90–⁠100 km/h po rovině není na 1 600 km zdaleka ne vždy dálničních kilometrů zrovna záživné. Když jsme konečně dorazili do hlavního města Tirany, kde Albania Raid rozbil svůj hlavní stan, čekalo nás menší překvapení.

Zatímco na svých webových stránkách pořadatel dlouhou dobu před akcí avizoval délku jednotlivých etap (rozuměj rychlostních vložek) do 220 km, nahlédnutí do papírového itineráře nám hned na první den z šesti připravilo plnotučných 352 km v horském terénu. Nevěděli jsme, co čekat od trati, od stroje, od soupeřů, od sebe... Nevěděli jsme vůbec nic. A tak jsme si radši dali pár kelímků vcelku obstojného piva Tirana a šli všechno zaspat.

Chléb náš vezdejší

Osm ráno, sluníčko už pálí jako dobré bydlo doživotního trestance na galejích, kvílení litrového V-TWINu za zády a vykulené oči podlité krví z nevyspání. V totálních chaosu ranní Tirany jsme se rychle vymotali na prašné venkovské cesty necesty plné odříkání a netušených překvapení.

Když už si myslíte, že tudy opravdu, ale opravdu nemůže projet žádné auto, spatříte za zatáčkou, jak jinak, starý Mercedes. V Albánii je jich snad ještě víc než odpadků a to je co říct. Všichni se zatím rozkoukávají, ale tempo je hned od začátku velmi svižné. Děláme, jako by nic, držíme se v hlavním roji a zjišťujeme, co všechno jsem udělali před jízdou špatně. Předně bylo opravdu, ale opravdu zbytečné se mýt, po dvaceti kilometrech vypadáme jako pomocní dělníci z cementárny, na kteréž to téma padne nejedna rádoby vtipná poznámka s klíčovými slovy „make-up“ nebo „pudr“. Dobrý nápad nebyl ani uschovávat cokoliv choulostivějšího než kladivo do zadního úložného prostoru. Působením vedra od motoru, vody a prachu totální je těmto věcem zaručeno podlehnout destrukci. A tak bych mohl pokračovat dál.

Z držení itineráře v ruce se mi při neustálých přískocích a změnách směru dělalo na zvracení, ale ono se to podá, říkal jsem si, zejména když jsem mohl co chvíli dýchat prach při častém ofukování téhož materiálu z tripmasteru a GPS. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na svého otce, který mě varoval před lízáním kakaa, řka, že jej mohu vdechnout a pak budu mít skvrny na plicích. Tak teď už je opravdu mám.

Bez ponorky by se to neobešlo

Všechny cestovatele a dobrodruhy čas od času trápí nemoc, jejíž název se odvozuje od ponorky, tedy z podstaty věci těsného životního prostoru, ve kterém se vlivem okolností pobývá společně delší dobu. Jenže zatímco většinu lidí tato zrádná choroba postihuje až po delším čase společného pobytu, my se infekcí zpravidla nakazíme hned zkraje, aby naopak s koncem soužití gradovala přes různé obtíže všeobecná pohoda a radost ze společného zážitku. Má to svojí logiku.

Ze zaběhlého denního rytmu plného práce, stresu, rodinných a jiných vztahů se najednou musíte přeladit na úplně jinou notu, kterou budou oba parťáci hrát stejně. Musí nechat odeznít únavu „z toho tam“ a přepnout na úplně jiný druh únavy a prožívání „toho tady“. Stačí den dva na zahřátí, znovunabytí úplně nových jistot –⁠ třeba jistoty, že každý den budeme nejméně jednou opravovat defekt pneumatiky.

Když se to stalo poprvé, mysleli jsme si, že je to div ne na potupný odtah. Stačilo se přitom trochu spřátelit s vulkanizační sadou a bylo po vážnějších problémech. A že gumy dostávaly jaksepatří „napít“: dlouhé kamenné schody v dvacetiprocentním stoupání, rychlé pisty se smrtícími dlouhými a ostrými bodláky, vyloženě rozbíjecí kamenné úseky, kde nemůžete jet úplně pomalu jinak byste nejeli vůbec, skoky do neznáma a tak všelijak podobně.

Jiná věc než „ponorka“ je, když dorazíte úplně vyplivaní s oteklýma nohama a očima do cíle dne a po nezbytném servisu stroje čítající kontrolu všech spojů, vyčistění vzduchového filtru, doplnění provozních kapalin, případně shánění chybějících dílů, prostě jen chcete mít chvíli klidu a být sám se sebou. Následuje pivo u masité večeře a denního briefingu a rychle na kutě.

Být, či nebýt?

Odjakživa rád nasávám příběhy z dob, kdy byl, slovy klasika, sex bezpečný a motoristický sport nikoliv. Kombinace jisté romantiky, adrenalinu a nebezpečenství je osudově přitažlivá. Žijeme sice už dávno v jiné době, ale v terénních soutěžích tento v nejlepším slova smyslu „chlapácký“ odér stále do velké míry přetrvává. Projevuje se to různými způsoby.

V prvé řadě jde o šílenost celého podniku, kdy ze svého běžného života s rodinou, prací a dětmi prostě přepnete na jiný level a jste v nadšené společnosti chlapů, kteří naprosto žijí svým koníčkem a k salvám radosti ze života nepotřebují ani jednu ženu. Přál bych každému vidět trojici Angličanů, kamarádů mezi 55 –⁠ 65 roky věku, které spojuje křestní jméno Steven. Naprostí profíci při jízdě v terénu, mechanici od pána Boha a především nerozluční kamarádi. Takhle nějak bych si to taky jednou přál.

Říká se, že nejšťastnější je ten, komu je dopřáno zemřít při něčem, co miluje. Snad. Ale když je vám 49? Trochu brzy, přesto si třetího dne pro kolegu závodníka zubatá až příliš pospíšila. Ta jáma v dlouhé rovince byla v roadbooku signifikantně vyznačena a byli jsme na ni několikrát upozorněni při rozpravě, přesto do ní postupně tři motorkáři napadali. Ten poslední nejmenší rychlostí, později z GPS odečetli pouhých 38 km/h. Ještě si sundal přilbu a povídal, že už to nestihl ubrzdit, ale že mu asi nic není. Ne, nemůže to být tak zlé. Když ale dorazila pomoc, začal blednout, za pár okamžiků upadl do mdlob a po půl hodině už Grahamovi nebylo pomoci.

Poločas rozpadu

Po pár dnech jízdy máme za to, že pokud neurazíme kolo o kámen, nezadře se motor nebo nám nedojdou vulkanizační knoty, měli bychom spatřit cíl. Jenže jeho vzdálenost a dosažitelnost je u podobných akcí velmi vrtkavá.

Když se z levé strany ozve podivná vibrace spojená s tvrdým rázem, vidíme to nejdřív na další defekt, který ovšem při zběžné kontrole neodhalujeme. Když se rána ozve o pár kilometrů dál zas a naléhavěji, je jasné, že je zle.

Z pravého předního kola se kouří a z náboje vytéká seškvařená guma. Kolo se kymácí ze strany na stranu a po jeho sejmutí už víme, co se stalo – urvala se spona z centrální matice a za ní spoušť plechových pilin a malých kuliček. Ano, ložisko v náboji kola právě spáchalo sebevraždu. Tohle bez patřičného náhradního kusu opravit nejde. Horečně telefonujeme s Prahou, předáváme příslušné rozměry a kód „lágru“ mechanikovi ze servisního týmu pořadatelů, který se jej pokusí někde sehnat.

Jinak se dál nejede. Mezitím se k nám řítí odtahový pick-up Mitsubishi s přívěsem, který nás sveze do cíle. Martin vpředu během ďábelské jízdy udržuje konverzaci a já klimbám mezi nářadím, mám hlad a trochu strach, že už to nepojede.

Kam noha Kristova ještě nevkročila

Už máme zase štěstí. Nebylo to zadarmo, ale buggy je večer opět ve formě a tak si závěr soutěže budeme moci vychutnat pěkně na trati. Defekty už nepočítáme a vzorek pneumatik už je výsměchem označení „off-road“. Jak řezničtí psi kolem špalku obcházíme Francouze či Belgičany se stroji opásanými náhradními koly, kanystry a podobně. My jsme si vyrazili pěkně nalehko, nebylo zbytí.

Už dávno jsme nicméně přestali být nervózní z palivoměru, který chvíli ukazuje polovičku a chvíli úplné sucho. Proč si to neříct – litrová buggy v terénu opravdu žere, klidně dvacet na sto, v extrému i více a nikdy jsme se nedostali pod třináct. Trať je naštěstí koncipována tak, že zhruba 2–⁠3× za den máte možnost za cenu menší časové ztráty natankovat a zhruba v polovině dne se i trochu najíst a vymočit.

Po nešťastném pádu hned první den se s celou karavanou mezi jednotlivými cílovými městy trmácí i kamarád Michael. Zlomil si dvě žebra a pochroumal rameno, mohl by letět dávno domů, ale nechce tu nechat svého parťáka samotného –⁠ jeli přece spolu, tak se spolu i vrátí.

Konečně jsme kromě vlastní zábavy také dobří někomu jinému – za jednou zvláště krkolomnou zatáčkou na šotolině vlevo s kopce dolů málem vrážíme do shromáždění jezdců na endurech, kteří hledí kamsi dolů z křovinatého útesu. Když přicházíme blíž, vidíme na dně rokle motorku a vedle ní dobitého, ale živého chlapa, který by rád jel dál, ale neví, jak sebe ani stroj dostat zpět nahoru.

My máme na stroji elektrický naviják. Lehce úsměvná záchranná akce v české režii se rozbíhá: nejprve stroj za rám, potom jezdce za nohu. Za patnáct minut je hotovo, rychle poplácání, zamávání a zpět do úzkého zorného úhlu rychle se míjející krajiny před námi.

Někdy mám pocit, že do některých horských vesniček, které projíždíme, nejen nedorazila elektřina nebo aspoň minimálně zpevněná silnice, ale nedorazil sem zatím ani bůh – tak bohapustá, a přece oduševnělá jsou tato vpravdě středověká místa, kde se čas snad ještě ani nerozběhl.

Golden english hands

Posledních 250 kilometrů rallye si chceme jaksepatří užít. Takže třeba já si beru novou fixu na odškrtávání v itineráři, zánovní tričko a opět nacházím i sluneční brýle a Martin šlape na plyn pěkně do podlahy s odhodláním, že se to dnes buď rozsype, nebo doletí až do cíle. Obě možnosti se ukázaly býti správné.

V čarokrásných horách nad modravými plesy severně od Tirany to totiž dopadá tak napůl. Nejprve svedeme několik řidičských soubojů s ostatními závodníky a zhruba po 140 kilometrech už myslíme na cílovou slavobránu a promítáme si v hlavách zážitky z celé soutěže. Jenže ouha.

V mírném stoupání nás z rozjímání vytrhává tvrdá mechanická rána a brutální smyk stroje k pravé straně nevěstí nic dobrého. Každé přední kolo jinam, to nevypadá v nejzazším místě trati úplně vkusně. Tentokrát odletěl řídící čep na pravé straně, který v naší skromné výbavičce samozřejmě nemáme. Co s tím soudruzi?

Zázrak! Zanedlouho údolím zaburácí dunění jednoválců a na scéně se jako mana z nebes objevují tři Stevové na svých mašinách. Po poťouchlém dotazu, zda nám něco neupadlo, rozehrávají tito motokrosoví kmeti naprosto neuvěřitelný a cílevědomý koncert, na jehož konci stojí naše buggy s koly rovně a kulovým čepem nahrazeným ořechem z goly a šroubem vytaženým z držáku navijáku. Díky, chlapi! A toho humoru, co bylo kolem. Výletním tempem za průběžného dotahování náhražky se suneme k cíli. Předjet se nám toho dne daří už jenom autoškolu – přirozeně v Mercedesu W124 z 80. let.

Konec dobrý, všechno dobré

Život běží rychle a na opozdilce se nečeká. Dojíždíme do bivaku už za tmy, odřezáváme kontrolní GPS a balíme co se dá stejně jako ostatní. Musíme jet domů už dnes večer, protože musíme milion věcí, které čekají doma, a už teď je nám z nich zle. Po 1 600 km a šesti dnech toho nejkrvelačnějšího terénu Albánií křížem krážem.

Předtím ovšem ještě milá večeře a dojemné rozloučení se všemi a s celým tímhle cirkusem. Celá organizace byla sice náročná, velice neokázalá, zato neskonale funkční. Všichni dlouze tleskáme, pro tohle stojí za to se trochu ušpinit. Nevyhráli jsme, ale dokázali si, že při troše umu, houževnatosti a samozřejmě štěstí lze i se sériovou technikou dokončit jednu z nejtěžších terénních soutěží na evropském kontinentu. CFMOTO Gladiator Z1000 Sport šlapal vskutku ukázkově a kromě popisovaných kolapsů spotřebního materiálu nechtěl nic než benzin (i když hodně benzinu) a trochu citu.