Znáte státní symboly?
Češi slaví výročí 104 let od založení samostatné republiky, k velkému dni neodmyslitelně patří i hymna Kde domov můj. Máloco nás dokáže tak dojmout, přitom se klidně mohlo stát, že by naše země smekala čepici při docela jiné melodii. Jednou měl tenhle Škroupův kus s Tylovými slovy namále kvůli rozdělení federace, jindy kvůli kritice, že je nepůvodní, slabošský, ukňouraný.
Dnes si bez ní 28. říjen nedovedeme představit. Ani jiné státní svátky, přehlídky, sportovní triumfy. Píseň Kde domov můj není českou hymnou pro nic za nic.
Broukali si ji již revolucionáři z roku 1848, okouzlila Karla Hynka Máchu, v 19. století stmelovala národ při vlasteneckých besedách, místních slavnostech i na pohřbech. Její jímavý přednes údajně rozplakal britskou královnu a dceru ruského cara Nikolaje. Za první světové války se k ní v těžkých chvílích upínali naši krajané bojující jak v rakouských, tak legionářských uniformách. Za druhé si ji zpívali v momentu, kdy kráčeli na smrt do plynových komor.
Druhá sloka písně Kde domov můj
(není součástí hymny)
Kde domov můj, kde domov můj.
Znáte v kraji bohumilém
duše outlé v těle čilém,
mysl jasnou, vznik a zdar
a tu sílu, vzdoru zmar?
To je Čechů slavné plémě,
mezi Čechy domov můj,
mezi Čechy domov můj!
Jenže jakkoliv to vypadá bláznivě, republika mohla stát v pozoru i při úplně jiné melodii.
Třeba prvnímu československému prezidentovi Tomáši G. Masarykovi se tahle pasáž z Tylovy Fidlovačky vůbec nelíbila. Považoval ji za neuctivou k národnostním menšinám první republiky, zejména k Němcům.
Udeřila naše hodina
Dost možná i kvůli Masarykovi tedy tehdejší ředitel Národního divadla F. A. Šubert navrhoval, aby se místo „vody hučící po lučinách“ za hymnu přijala sborová skladba Bedřicha Smetany z opery Braniboři v Čechách.
Jen si to představte. Ester Ledecká právě vyhrála další olympijské zlato, stojí s medailí kolem krku na stupních vítězů. A až k slzám ji dojímá muzika, kterou televizní komentátor pateticky označuje za nejhezčí písničku na světě:
Udeřila naše hodina
k svobodě znova národ vstává
za svoji čest, jazyk, za svůj krov
za svoje práva v boj se dává.
Kupředu kráčej každý vlasti syn
nadšení změň se v mužný ducha čin
ke skvělé slávě věků minulých
námi se nová připoj sláva.
Hymna se hraje i při oficiálních návštěvách zahraničních státníků, jako v případě makedonského premiéra Grujevského. Na snímku i tehdejší český předseda vlády Petr Nečas. Zdroj: profimedia.cz
Hymna se hraje i při oficiálních návštěvách zahraničních státníků, jako v případě makedonského premiéra Grujevského. Na snímku i tehdejší český předseda vlády Petr Nečas. Zdroj: profimedia.cz
Anebo to mohlo být úplně jinak.
V roce 1917 se velkouzenář Chmel odhodlal k vypsání odměny 3000 korun pro toho, kdo přijde s důstojnou hymnou pro svůj národ. A komu přijde současná podoba první státní písně příliš bojácná, tomu by se možná zamlouval návrh skladatele Vítězslava Nováka s textem od Josefa Václava Sládka:
Od českých hor slyš temně řinčet zbroj,
to žene v českou zem se nepřátelský voj.
Teď v boj, teď v boj, teď v boj!
Jak bouři vzdor se horský staví bor
V boj, teď v boj, teď za otčinu v boj!
A kdo je muž, plať krví vlasti dluh,
i lépe mrtev být, než okovů nést kruh.
Trenér Ivan Hlinka a útočník Martin Ručinský zpívají hymnu poté, co se v roce 1999 stali hokejovými mistry světa. Zdroj: profimedia.cz
Trenér Ivan Hlinka a útočník Martin Ručinský zpívají hymnu poté, co se v roce 1999 stali hokejovými mistry světa. Zdroj: profimedia.cz
Zní to spíš jako nějaká hitovka od Daniela Landy, který – jen tak mimochodem – by prý Kde domov můj z fleku vyměnil za husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci. Třeba historička Markéta Kabelková z Českého muzea hudby je za Škroupovu klasiku ráda. Konkrétně Sládkův burcující text ji skoro děsí.
Kde domov můj pro maďarskou menšinu
(1918-1938)
Hol van honom, hol a hazám?
Hol patak zúg a hegyháton,
Csörgedez a rónaságon.
Üde virág a kertben,
Mint egy földi édenben.
Ez az istenáldotta föld,
Csehszlovák föld a hazám,
Csehszlovák föld a hazám.
„V boj, v boj? Strašně patetická věc. Jsem hodně ráda, že to neprošlo,“ přiznává.
Cukrkandlové a nepůvodní
Jednoduché to ale zasněné rozplývání „nad zemským rájem to na pohled“ nemělo ani v již zmíněném 19. století. Dochoval se povzdech skladatele Leoše Janáčka, že Kde domov můj má planý, navíc i nepůvodní obsah: „Hlavní motiv písně, prvých osm not, nalézáme již ve sbírce Písní duchovních evangelických z roku 1615 na straně 304, v písni Nebeský otče náš.“
Mnozí současní kritici by asi souhlasili i se 150 let starou námitkou Jana Kosiny, ředitele českého gymnázia v Olomouci: „Je to příliš cukrkandlové.“
Zatímco jiní mají bojovné písně, naše je žebráckou písní, která se doprošuje.
„Česká společná píseň“ se ve věku páry a panování Františka Josefa I. hledala dosti usilovně. Tylův triumf nebyl zkraje vůbec jistý, za jistých okolností to mohlo dopadnout vítězně i pro dramatika Jana Nepomuka Štěpánka. V adaptaci jedné německé hry nechal služebnou Cilku zpívat tato slova, rovněž spíš něžná než burcující:
Kyž ty krásné české háje,
kyž vlast ještě spatřím svou;
rozkošné ty české ráje,
protýkané Moldavou.
A tam jaký lid přebývá!
veselá v něm poctivost.
člověk mezi ním okřívá,
všude rozkoš, blaženost.
Tam i lid i ptactvo zpívá,
blaho, rozkoš se ozývá.
Tak ty dla, tu ty dli.
Navzdory podobné konkurenci či označování Tylovy a Škroupovy písně za slabošský kýč byla v prosinci 1918 právě ona oficiálně označena za československou hymnu, na několik desetiletí ji jen doplnila slovenská skladba Nad Tatrou sa blýska. Definitivně to potvrdilo usnesení vlády číslo 19/300 z roku 1920.
Vykradený Mozart
Přesto se i nadále čas od času ozvala nějaká ta námitka. Třeba, že se v jednom místě až příliš podobá úryvku Mozartovy Koncertantní symfonie Es dur pro hoboj, klarinet, fagot a lesní roh. Nebo že je ve srovnání s francouzskou Marseillaisou, italskou Fratelli d'Italia či americkou The Star-Spangled Banner unylá a uspávající. To, co dnes považujeme za nezpochybnitelný státní symbol, kritizoval v průběhu let básník Otokar Březina, novinář Ferdinand Peroutka nebo i polistopadový ministr kultury Milan Uhde.
„Zatímco jiní mají bojovné písně, naše je žebráckou písní, která se doprošuje. Písní slepého Mareše, který sice opěvuje krásy vlasti, ale opěvuje je člověk, který nevidí,“ řekl Uhde roku 1992.
Právě v té době se rozhodlo o tom, že Češi a Slováci přestanou žít ve společném státě. Při hledání symbolů pro nově vzniklá uskupení přišla řeč též na hymnu. A při jednání politických špiček vážně zaznělo, že pro samostatné Česko by se hodilo vyměnit Kde domov můj za Modlitbu pro Martu, která pro národ tolik znamenala po okupaci ze srpna 1968.
Asi to nemohlo dopadnout jinak – návrh zapadl jako pouhá historická kuriozita, anekdota.
Kde domov můj lze možná považovat za píseň nebojovnou, pocházející ze slabé frašky, kterou měli ve své době za propadák jak kritici, tak návštěvníci divadla. A přece je nemyslitelné, že bychom se jí měli zřeknout. Nejen pro chvíle, které jsme s ní zažili my. Hlavně pro to, s čím si ji za často velmi pohnutých okolností spojovaly generace před námi.
