Jak odprásknout Stalina. Češi jsou v bourání soch experti, čeká to jednou i Máchu a Žižku?

Když roku 1962 začaly explodovat výbušniny určené k demolici Stalinova pomníku, vědělo se po Praze, co je to za rány?
Myslím, že pro řadu lidí to bylo velké překvapení. Odstranění Stalinovy sochy nebylo nikde předem ohlášeno. Režim to chtěl provést co nejméně nápadně. Tajně.

Jak chtěli utajit zničení kolosu, který byl postaven ze 17 tisíců tun materiálu?
Uvědomme si souvislosti: Když byla roku 1947 vypsána soutěž na Stalinův pomník nad Prahou, vyšlo k ní celé speciální číslo časopisu Architektura ČSR. Jakmile se ale pomník nedlouho po Stalinově smrti odhaloval, věnovali tomu ve stejném časopisu už jen pár řádků.

Doba se změnila.
Českoslovenští komunisté už zřejmě tušili, že na stavění pomníků Stalinovi je trochu pozdě. Místo něho seděl v Kremlu Chruščov, který se začal postupně pouštět do kritiky předchozí éry. Zdejší soudruzi najednou tak úplně nevěděli, co si s tou sochou počít. V roce 1962 už bylo dávno po XX. sjezdu KSSS, na němž Chruščov obvinil Stalina z kultu osobnosti. Soudruzi se konečně rozhoupali k činu, bourání se však snažili přejít mlčením; vůbec ho nehodlali veřejně komentovat. Odstřely se odehrávaly raději v noci, nesmělo se o nich mluvit. Ani je fotit. Nějaký ten obrázek se sice dochoval, oficiálně to však bylo zakázané. Vyvolávalo by to totiž spoustu „zbytečných“ otázek.

Jako?
Jako proč měl mít Stalin sochu zrovna v Praze, když tu nikdy nebyl? Ale hlavně: Proč se do objektu s jepičím životem investovaly tak obrovské prostředky, když se za stejné peníze mohly postavit spíš školy, nemocnice? Vážně šlo o astronomické částky – náklady na stavbu činily 140 milionů tehdejších korun. Kolik sochařů muselo sekat jednotlivé kvádry! Jen samotná Stalinova hlava vážila před opracováním 52 tun. Absurdní. Všechno jen pro snahu mít v Praze největší Stalinův pomník na světě… Ze svého dětství si na tu sochu pamatuju, bylo to fakticky monstrum. Lidé mu říkali posměšně „fronta na maso“, jelikož nešlo o jednu figuru, nýbrž hned o několik postav. Mimochodem – právě kvůli nápadu na zařazení více postav byl vybrán návrh sochaře Otakara Švece a manželů Štursových. Hodně lidí přitom tehdy tahle volba překvapila.

Ruská Amerika. Kdyby byla Aljaška Putinova, Západ by ke Kremlu nebyl tak rázný, říká expert

Rozhovor

Proč?
Švec nebyl žádný významný národní umělec. Za první republiky nepatřil k radikálním levičákům, měl spíš zakázky od bank, od ministerstva obrany. Ani po roce 1948 nezačal okamžitě sloužit Gottwaldově režimu. Jenže když došlo na soutěž ke Stalinovi, jako jediný si uvědomil, že tam nemůže stát jediný panák, jelikož by se na letenském návrší ztrácel, na kopci proti nebi by působil až komicky.

Švec prý nebyl rád, že roku 1949 vybrali právě jeho návrh.
Zřejmě ho to skutečně nemile zaskočilo. Do konečné podoby pomníku mu pak navíc začali mluvit papaláši, kteří nařídili, aby jedna z postav měla tvář Julia Fučíka, druhá sovětského vědce Mičurina. Postupně se u něj všechno sečetlo, měl navíc i jisté osobní problémy s manželkou, která v dubnu 1954 spáchala sebevraždu. O rok později, těsně před odhalením pomníku, si vzal život i on sám. Profesor Štursa mi později říkal, že toho asi bylo na Švece moc. Nepřidalo mu ani pomlouvání ostatních umělců, kteří Švecovi stalinovskou zakázku velmi záviděli. Jeho sebevražda je na příběhu Stalinova pomníku asi tím vůbec nejsmutnějším. I když... Smutné je to vlastně celé. Že se na něco tak pochybného obětovalo tolik energie… Třeba právě Štursa, kterého jsem poznal už jako profesora techniky a starého pána, byl na stavbu velmi pyšný. Zdůrazňoval, že víc peněz než socha samotná stálo zpevnění letenského svahu, vybudování cest a schodišť. Kvůli tomu se musela stěhovat i kaplička, která dnes stojí u mostu.

Říkáte, že Štursa byl na Stalinův pomník pyšný. Šlo tedy z dnešního pohledu o kvalitní dílo?
Lze ho zkrátka označit za obraz své doby, za dílo ve stylu socialistického realismu. Technicky bylo zajímavé. Jelikož se vůbec nešetřilo, použily se na něj hodně kvalitní materiály. Například svah zpevnili dobře, funguje to dodneška. Dohromady bych to dílo z architektonického pohledu nehodnotil vyloženě negativně, o žádnou progresivní architekturu ale taky nešlo.

Bělohradský: V třídním boji vyhráli bohatí. Tradiční levice klesla ke dnu jak Costa Concordia

Rozhovor

Je pravda, že nebýt Stalinova pomníku, hrála by na tomhle místě fotbalová Slavia?
Ano. Letná dříve nepatřila jen Spartě, své stadiony tu měly i Slavia a německý klub DFC. Letenská pláň ostatně sloužila sportu odjakživa. Ve 20. letech se zde rozkládalo klusácké závodiště, moje máma vždycky vzpomínala, že se tady dal hrát i volejbal nebo tenis; člověk si mohl pronajmout kurt za korunu na hodinu. Jakmile se rozhodlo o výstavbě Stalinova pomníku, sportoviště až na tenisové kurty LTC zmizela, aby to v sousedství žulového velikána nepůsobilo nedůstojně.

Různé velké sochy tu ale prý měly stát už před Stalinem.
Nápad postavit něco na prominentním místě nad Vltavou pochází už z konce 19. století, když se dělala asanace Židovského města, vznikly Pařížská třída a krásný Čechův most. V soutěži z roku 1908 architekt Pavel Janák navrhoval, aby se nad portál tunelu umístilo velké sousoší Fügnera a Tyrše. Návrh architekta Antonína Engela zase počítal se sochou kněžny Libuše. Později se uvažovalo o tom, že tam bude stát parlament.

Místo toho na Prahu sedm let hleděl Stalin. Jak náročné bylo zbavit se takového kolosu?
Velmi náročné. První odstřel se navíc nepovedl, ze sochy kamsi odletěl kus kolena a ramena. Možná si vzpomenete, jak hezky tenhle moment použil Bohumil Hrabal ve sbírce Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Odstranit sousoší nakonec trvalo několik týdnů.

Zátopkův kamarád: S Emilem jsme opilí nadávali komunistům. Ikoně i jeho ženě by bylo sto

Rozhovor

Dnes nevím o nikom, kdo by Stalinovu sochu na Letné postrádal…
…a víte, že já ano? Setkal jsem se s krajním názorem, že by se měly chránit všechny pomníky, které byly kdy postaveny. Všechny. Prý proto, že jsou svědectvím doby.

A jsou?
V některých případech s tím souhlasím. Ale je to těžké. Už jen proto, že názor na určitá díla se v čase proměňuje. Vybavíte si Pokorného plastiku Sbratření, která je v parku před pražským Hlavním nádražím?

To je to sousoší, které ukazuje objímajícího se rudoarmějce s pražským barikádníkem?
Ano. Je to kvalitní socha, která vznikla těsně po válce. Jenže… Představte si, že jste cizinec, přijedete do Prahy a první, co z ní vidíte, jsou Čech a Rus, jak se horlivě líbají. V dnešní době to působí tak trochu zvláštně. Takže – ponechat tam sochu, nebo odvézt pryč? U uměleckých děl musíte myslet na několik faktorů. Předně na samotnou uměleckou kvalitu. Ale i na stáří – u antické sochy císaře Nerona přece nebudeme zvažovat odstranění z galerie jen proto, že znázorňuje hrůzovládce. Já celkem respektuji postoj, že socha může posloužit i coby svědek své doby. Jen si myslím, že to má své limity. V případě Stalina by podle mého ponechání sochy na místě bylo hodně, hodně za čarou. Stalin byl jedním z největších tyranů historie, za nímž zůstaly desítky milionů mrtvých. Jako bychom nesnesli pohled na pomník Adolfa Hitlera, vadil by nám v Praze určitě i Stalin; tím spíš na tak výjimečném místě.

U Stalina se asi shodneme. Co ale takový maršál Koněv, jehož pražský pomník byl před dvěma roky odstraněn?
Koněv je trochu jiný případ než třeba zmíněné Sbratření. Nevznikl hned po válce coby bezprostřední důkaz vděku Rudé armádě, ale až v 70. letech. Tehdy sami prominentní a většinou velmi slabí sochaři hledali snadno průchodná témata, aby se dostali k výhodným kšeftům. Proto přišla nová vlna politických pomníků, během níž došlo i na Koněva. Výsledný pomník byl nekvalitní, ani místní jej nechtěli. Když Praha 6 nedávno rozhodla, že půjde pryč, osobně jsem považoval za důležité jedno: Nebyl zničen, jen přesunut do Muzea paměti 20. století. K ničení uměleckých děl by docházet nemělo, ať už je jejich kvalita jakákoliv.

Zdá se mi, že minimálně posledních 120 let pomníky bouráme a odstraňujeme s velkou chutí.
Ano, tahle tradice je u nás skutečně dost patrná. Rádi gumujeme části své historie podle toho, jak se nám to zrovna hodí. A sochy bývají často první na ráně. Na jejich bourání jsme experti.

Český MASH. I my jsme měli v korejské válce Franka Burnse, léčil ale na straně KLDR

Historie

Který ze zbouraných pomníků vám v Česku chybí?
Takových by byla celá řada, některé resty se naštěstí podařilo napravit. Například jsem našel formy na bronzový legionářský pomník od Josefa Mařatky, který teď znovu stojí pod Emauzy. Hodně se diskutovalo o návratu Mariánského sloupu – podle mého jsme se s ním již sžili, díky bohu za to, na Staroměstském náměstí vypadá výborně. Byl bych rád, pokud by se obnovil i pomník maršála Radeckého na Malostranském náměstí. Nejen kvůli tomu, že šlo o vynikajícího vojevůdce, který porazil Napoleona, ale i proto, že šlo o nádhernou plastiku. Praze by slušela. Kdysi jsem se také malinko zasloužil o návrat pomníku Františka Josefa I. do gotizující věže na Smetanově nábřeží. Kvůli „zlému Habsburkovi“ se o tom vedly spory, jenže ona je to nádherná jezdecká socha, bez níž by byl pomník slepý. Naštěstí zvítězil zdravý rozum a socha je zpět.

Jiné ovšem zatím zpátky nejsou.
Nejsou. Dluh máme třeba k pomníku Ernsta Denise, významného francouzského historika se zásluhami o vznik Československa. Také stával na Malostranském náměstí. Nacisty či komunisty – to se přesně neví – byl odstraněn rovněž pomník plukovníka Švece, známého legionáře, který v Rusku spáchal sebevraždu. Stával na Pohořelci, i o jeho obnově se uvažuje. Osobně bych rád viděl i to, kdyby se do nik na Průmyslovém paláci znovu vrátily plastiky císařů Leopolda a Františka Josefa. Byly tam z dobrého důvodu: Za Leopolda se tu konala první velká výstava, která de facto položila tradici Světových výstav. Za Františka Josefa v Praze pro změnu proběhla Jubilejní výstava. Plastiky zmizely se vznikem Československa, my se na ně však už dnes díváme jako na součást architektonického dědictví. Uznáváme, že tam patří.

Dovolím si namítnout: jak kdo. Náš vztah k sochám bývá často dost macešský.
Nejsme v tom sami. Podívejte se do USA, kde teď likvidují pomníky konfederačního generála Roberta Leeho a dalších dosud uznávaných osobností, u nichž se po letech najde nějaký škraloup. Někdy je to až trochu komické. O některých dnes kritizovaných konfederačních představitelích je známo, že ani osobně otroky neměli, byli třeba přímo proti otrokářství, přesto jsou ze současného pohledu nepřijatelní, jelikož svého času stáli na špatné straně. Naopak první prezident USA George Washington otroky prokazatelně vlastnil, pro Američany však i nadále zůstává nedotknutelným. Kdo ví, třeba jednou dojde i na odstraňování jeho pomníků.

Uličníci by se divili, proč na zeď malují zrovna kosočtverce, říká heraldik Kubík

Rozhovor

Na Západě se teď bourají sochy Kryštofa Kolumba, jelikož je prý strůjcem genocidy na domorodcích. V Kanadě šla k zemi socha Alžběty II. coby symbolu kolonizace. Jinde dokonce i vyhlášeného lidumila Gándhího, protože se měl údajně vyjadřovat rasisticky k Afričanům. Nemá tohle přehodnocování historie někdy až směšnou podobu?
Někdy ano, někdy ne. Předně si myslím, že je to věc té které země, jak se ke svým pomníkům staví. Francouzi mají například slabost pro Napoleona, třebaže šlo ve skutečnosti o dost děsnou historickou postavu. Respektuju to. A jsou situace, kdy bourání soch naprosto chápu. Jako když v Belgii odstraňují pomníky krále Leopolda II., za jehož krutovlády v Kongu zahynuly miliony lidí.

Co ale ten Gándhí? Co podobné protesty proti spisovateli Karlu Mayovi, že při psaní o Vinnetouovi přistupoval rasisticky k indiánům? Nedosahuje to až absurdní roviny?
Jasně. Vím, kam míříte... Já ale některým argumentům, které se ze středoevropského pohledu zdají zvláštní, dokážu svým způsobem porozumět. Chápu, že na americké dějiny se bude dívat jinak běloch a jinak indián. Je to citlivé téma, stejně jako u Afroameričanů. V případě některých soch se dá problém vyřešit dovysvětlujícími cedulkami, tak to bylo ostatně i u Koněva. U jiných to nestačí, vášně přetrvávají.

Jsou to dva roky, co někdo poškodil pražskou sochu Winstona Churchilla nápisy „Byl to rasista“ a „Black Lives Matter“. Šlo o předzvěst, že co ohledně bourání soch vidíme už nějakou dobu na Západě, objeví se brzy ve větší míře i v Česku?
Proniká to sem, to ano. Obecně řečeno se poslední dobou dostávám do kontaktu s mladými lidmi, jejichž přístup třeba právě k zachování různých soch mě poněkud překvapuje. Argumentují, že jejich pohled je neomarxistický a já že tomu nerozumím. Takových jedinců máte dnes na filozofických fakultách tolik, až člověk žasne. Konkrétně k pomníkům však lze dodat, že provokovaly vždycky. Do soch se vysekávaly hanlivé nápisy už v antice.

Ukradený hrdina. Kapitán Jaroš ve skutečnosti komunisty nesnášel, Gottwalda chtěl zmlátit

Historie

Nebude ale za pár let vadit i svatý Václav na Václavském náměstí, protože za jeho panování byla přece Praha otrokářským centrem?
Připouštím, že se mohou objevit různé názory. Pořád ovšem doufám ve zdravý rozum. Vždycky se snažím zdůrazňovat uměleckou kvalitu pomníků. Není mi líto těch, které vznikly z konjukturálních důvodů, které nestály za nic. U jiných by mi to líto bylo. Po sametové revoluci se třeba na Moravě uvažovalo o odstranění Makovského sochy Partyzána. Jenže zrovna tohle je krásné umělecké dílo. Má své kouzlo. Pro mě jde o příklad, že odstraňování soch by se mělo posuzovat z více pohledů.

Mělo by. Socha generála Leeho ale také mohla být umělecky cenná.
Byla. A velmi. Zároveň ovšem rozumím tomu, že jeho oslavování může někoho urážet. Vyřešit se to dá třeba umístěním do muzea, klidně i dočasným.

Takže je jen otázkou času, než takhle Jan Žižka zmizí z pražského Vítkova, protože byl nábožensky netolerantní?
Jsem optimista. Domnívám se, že chození ode zdi ke zdi není českým zvykem. Dělo se to tady možná v 50. letech, to byla ale výjimečně zlá doba. A podléhalo se tlaku zvenčí. My Češi jsme hobiti, kteří nemají rádi žádné extrémy. Spíš tím vším nějak proplouváme. I proto si myslím, že k žádnému velkému odstraňování soch Jana Žižky a jemu podobných nedojde. Jako národ jsme se už v minulosti několikrát přesvědčili, že když se ve velkém bortí sochy, většinou to nepřináší mnoho dobrého.

Stejně si pořád představuji, jaké další sochy by to mohly ještě odskákat. Vždyť problémy může mít i ta, pod níž se na Petříně líbají generace milenců. Copak si básník Karel Hynek Mácha do deníku nekorektně nepsal o „picání“ s milenkou Lori? Hned ho někdo může nařknout z neúcty k ženám.
A teď mi řekněte, kdo obstojí. Každý člověk má přece nějaké své temné stránky. I kdyby je neměl, vždycky mu je někdo jiný může vymyslet. Já jsem kdysi v žertu navrhoval, že sochy by měly mít šroubovací hlavy. Vadí zrovna Stalin? Tělo necháme, dáme mu hlavu Havla. Vadí Havel? Dáme hlavu Zemana. A tak pořád dokola. Co tomu nápadu říkáte? Přinejmenším by se ušetřila spousta peněz…