Sledujeme renesanci českého filmu? V Karlových Varech zaujala domácí tvorba

Ve dvou soutěžních sekcích letošního karlovarského festivalu se vyskytlo nečekaně velké množství tuzemských filmů. V hlavní soutěži jsme měli hned čtyři zástupce z celkového počtu 12 titulů, jen o jednoho méně pak obsahovala soutěž Na východ od Západu. Nadstandardní kvantita našich děl byla částečně způsobená pandemií – v loňském roce se prestižní festival neuskutečnil, takže řada tvůrců raději uložila téměř hotové projekty do šuplíku s vidinou karlovarské premiéry, než aby vypustila svá díla pro náročnější diváky jen tak do kin.

Pokračování tradice

Přestože si nakonec tuzemské tituly neodnesly hlavní festivalové ceny, dva tituly se dočkaly zvláštních uznání poroty. V hlavní soutěži se jednalo o vůbec první dokument, který v ní byl uvedený – observační studii Eriky Hníkové Každá minuta života, bez hodnotícího komentáře sledující jeden slovenský pár, jenž se rozhodl vychovat ze svého syna vrcholového sportovce. Tomuto cíli obětují všechen svůj volný čas a do své ratolesti investují skutečně maximum svých zdrojů. Snímek svou nevyhraněností provokuje k otázkám, jaká míra kontroly ze strany rodičů je vůči jejich dětem adekvátní a co vlastně definuje dobrého, úspěšného, prostě celkově kvalitního člověka.

I ve druhé soutěžní sekci Na východ od Západu se uznání dočkal dokument. A opět za ním stála žena. Adéla Komrzý si vybrala další palčivé a tabuizované téma – smrt. V průběhu tří let sledovala lékaře z pražské Všeobecné fakultní nemocnice, kteří se zabývají paliativní péčí. Ve filmu Jednotka intenzivního života se tak vynořují otázky pro definici kvalitního a naplněného života, potřeby smíření se smrtí i neochotu většinové společnosti se těmito znepokojivými tématy vůbec zabývat.

Hlavní soutěže se účastnil i dokument Mira Remo s atraktivním názvem Láska pod kapotou. V duchu úspěšného Světa podle Daliborka si Remo vybral nestandardního „hrdinu“ na okraji společnosti, konkrétně amatérského mechanika vozů pro drsné autokrosové závody. Divácky velmi vstřícný a zábavný dokument představuje nejen sondu do života „obyčejného českého člověka“, ale v silné pointě ukazuje i na kořeny řady celospolečenských problémů.

Ať už porotou, či alespoň diváky, tyto dokumenty se dočkaly velmi pozitivního přijetí a potvrdily trend posledních let: Tuzemští dokumentaristé dovedou vyhmátnout aktuální a zajímavá témata, jež se nakonec dočkají i důstojného zpracování na evropské úrovni. Větší nedostatky však bývají spojovány s hranou tvorbou, v níž stylové zpracování originálních témat naopak bolestně chybí. Vyvrátit tento předsudek se pokusily dva snímky v hlavní soutěži, oba přijaté spíše rozporuplně.

Hrané filmy velké i malé

Za Atlasem ptáků stojí Olmo Omerzu, jehož předchozí díla Rodinný film a Všechno bude se dočkaly dostatku chvály. Pro svou novinku navíc zlákal Miroslava Donutila do netradičně nekomediální role manažera, jemuž se hroutí práce i rodina. A navíc všude ty moderní technologie! Omerzu vrstevnatý příběh navíc protkává občasným výskytem ptačího sboru, který dění humorně komentuje. S tímto zvláštním filmem bude mít množství diváků problémy – což nepochybně platí i pro novinku Václava Kadrnky s názvem Zpráva o záchraně mrtvého. Kadrnka před čtyřmi lety s Křižáčkem právě karlovarský festival vyhrál, nyní přišel s vysoce osobním příběhem o muži v kómatu, jehož rodina se jej snaží za každou cenu přivést zpátky k životu. Soustředěné výkony Vojtěcha Dyka a Zuzany Mauréry, kteří se v dlouhých záběrech toulají metaforickou nemocnicí, budou (i navzdory pozitivnímu poselství s nemalou dávkou křesťanské spirituality) pro většinu diváků zřejmě příliš neuspokojivým zážitkem.

Méně ambiciózní, zato však přístupnější jsou režijní debuty ze sekce Na východ od Západu. Šimon Holý natočil Zrcadla ve tmě, formálně vytříbené vyprávění o mileniálech: Marii a Františkovi je kolem třicítky, neřeší existenční trable, přesto jim v životě leccos chybí. O nové Samotáře se nejedná, přesto Holý ukázal cit pro ze života odposlouchané dialogy a schopnost představit reálné problémy, které lidé aktuálně řeší. Což v zásadě platí i pro prvotinu Jana Foukala s tajemným názvem Marťanské lodě. Ta je v jádru čistokrevnou romancí, v níž se vztah psycholožky (Eliška Křenková) a muzikanta (Martin E. Kyšperský hrající sebe sama) začne bortit ve chvíli, kdy si mladá žena nedokáže udělat pořádek v hlavě ani v těle. Oba debuty jsou tak především nadějemi do budoucna, že v současném českém filmu existují talenty, jež bez problémů dovedou držet prst na tepu doby.

Český nášup

A to samé koneckonců platí i pro Andyho Fehu, jehož multižánrová komedie Shoky & Morthy: Poslední velká akce ovládla karlovarské půlnoční projekce. A i další snímky, jež sice nesoutěžily, ale do diváckých srdcí pronikly, dokázaly, že to s českým filmem nemusí být vůbec tak špatné, jak se často tvrdí. Dojemná pohádka Myši patří do nebe, animované drama Moje slunce Mad či samozřejmě hitový Zátopek, který vyhrál diváckou cenu – to všechno jsou tituly úspěšně ztělesňující divácky přístupná, přitom však sofistikovaná díla.

Zhuštěná kadence tuzemských snímků během letošního karlovarského festivalu ukazuje, že i přes nalezení určitých spojnic je naše kinematografie výrazně roztříštěná – či, chcete-li, pestrá. Sestává z řady individualit, které dohromady netvoří žádný proud komplementárních děl; o vlně ani nemluvě. Filmový průmysl celého světa se z rok a půl trvající pandemie pomalu staví na nohy a snad tento trend vydrží – po loňském, výrazně slabším roce, však můžeme jásat nad letošní českou filmovou sklizní, z níž bude při udělování cen radost vybírat. Jako diváci tedy můžeme být spokojeni, avšak upřednostnění jiných snímků od karlovarských porot nám připomíná, že v evropské konkurenci stále máme co dohánět. Doufejme, že po letošní bohaté nabídce nepřijde obávaný úpadek.