REPORTÁŽ: Španělská válka s pandemií. Když jste negativní, lékaře vaše nemoc nezajímá

Společně se svou přítelkyní jsem vyrazil na prodloužený víkend do španělského Madridu. Přestože země na Iberském poloostrově je na českém covidovém semaforu řazena mezi tzv. vysoce rizikové a v posledních týdnech bojovala s poměrně vysokými nárůsty nakažených.

Zdá se, že v zemi právě doznívá třetí vlna pandemie. Nakažených jsou desítky tisíc denně, byť v přepočtu na celkový počet obyvatel to není tak závažné jako například v Česku na podzim či na jaře. I tak to vypadá, že místní zdravotníci a lékaři prakticky nic jiného neřeší.

Problémy začínají

V Madridu jsme byli celkem na celé čtyři dny, když nepočítáme noc příletu a odlet brzy ráno. První dva dny proběhly skvěle. S přítelkyní jsme se podívali do královského paláce, honosné katedrály Panny Marie Almudenské a prošli se po malebných uličkách Madridu, které jsou plné barů a „cervecerií“, čili pivnic, kde Španělé tradičně v nočních hodinách v hojném počtu vysedávají.

Problém nastal ke konci druhého dne. Přítelkyni začalo být špatně. Bylo jí nevolno, měla střevní problémy, nechuť k jídlu a především se jí silně motala hlava. Hned se nabízelo, že se jí takto zle udělalo z vysokých teplot a slunce. Španělsko v těchto dnech zažívalo teplotní rekordy, kdy přes den bylo i přes 40 °C. Zbytek dne jsme strávili na hotelu a doufali, že se přes noc zlepší. Další den skutečně začala v lepším stavu, ale po krátké procházce se problémy vrátily.

Takřka celý den jsme tak znovu trávili na pokoji, kde se střídaly lepší momenty s horšími. K večeru to bylo nejvážnější, proto jsme se rozhodli, že zamíříme do nemocnice.

Směr nemocnice

Asistenční služba nás navedla na Nemocnici Gregoria Marañóna, která se nachází poblíž historického centra. Oříškem zprvu bylo najít zdravotníka, který uměl dostatečně anglicky natolik, aby nám porozuměl, že potřebujeme najít urgentní příjem. Místní personál totiž v drtivé většině na veškeré naše otázky odpovídal pouze ve španělštině, kterou pro změnu neovládáme my. Po asi čtvrt hodině pátrání se nám spíše po vlastní ose podařilo urgenci vypátrat a poměrně rychle jsme přišli na řadu.

Lékařce, která oproti většině místních pracovníků mluvila anglicky velmi dobře, jsme popsali těžkosti přítelkyně s tím, že co se týče covidu, tak jsme očkovaní. Doktorka udělala rychlá vyšetření typu změření tlaku či teploty (obojí kupodivu v normě), a následně nás poslala na odběrové místo, aby si přítelkyně udělala test. Jak antigenní, tak PCR. Prvně zmíněný dopadl negativně, u druhého se samozřejmě muselo čekat. Pokyn zdravotníků byl tak jasný – Dokud vám nepošleme výsledek, buďte v karanténě na hotelu.

Na test i se zlomenou nohou

Přestože odběrová stanice byla součástí nemocnice a ani v pozdních hodinách neměla o pacienty nouze, zdravotníci si příliš velkou starost s ochranou nedělali. Sice jim sem permanentně proudili lidé, které lékaři ve velkém posílají s podezřením na onemocnění COVID-19, ale roušky (ne respirátory) měli zdravotníci povětšinou spíše pod nosem.

Zatímco mé drahé polovičce španělská zdravotnice provádí dvojici testů, já čekám venku a vidím, kterak všichni lidé, s nimiž jsme se mihli v čekárně, míří rovněž na testy. Včetně mladíka, který má pravou nohu v až nezdravém úhlu, skáče po zdravé levé noze a bez asistence své maminky by cestu skoro jistě nezvládl. Na koronavirové testy zde očividně posílají úplně každého, kdo projde urgencí.

Zpráva od nemocnice nepřichází

I když motání hlavy přítelkyně či nevolnost stále neustávají, lékaři nás po testech posílají „domů“ na hotel. Podle zdravotnice je takřka jisté, že jde o nákazu koronavirem. Zmíněné příznaky přítelkyně označila za „typické u očkovaných“.

Frustrovaní, že nám lékaři vlastně nijak nepomohli a naopak nás v Madridu de facto uvěznili, míříme nočním Madridem domů. Přítelkyně zbytek noci tráví buď snahou usnout, či chozením na toaletu. Spánek se tak kvůli jejím problémům vyhýbá i mě. Druhý den trávíme čistě na pokoji.

Od odpoledne se snažíme volat nejen na číslo uvedené u testu, ale na všechna čísla dané nemocnice. Tlačí nás totiž čas. Hned následující den je totiž na plánu náš let zpět do Prahy, tak by se hodilo vědět, zda jej máme zrušit či ne.

Na číslo uvedené na papíře z testu voláme po celé odpoledne, ale nikdo hovor nezvedá. Propadáme jistému zoufalství a tak zkoušíme další a další čísla uvedené na stránkách nemocnice, která by měla mít cosi společného s odběrovým místem. Téměř nikde neberou. Jedinou výjimkou je chlapík, který na otázku, zda mluví anglicky a může nám pomoci, odpověděl slovy „I don't know“ (anglicky „nevím“) a telefon položil. Děkujeme mnohokrát. Hodiny plynou a od nemocnice stále žádná zpráva nepřichází.

Série příjemných překvapení

Zdravotní trable ale neustávají, večer a v noci navíc opět zesilují, zejména zmíněné motání hlavy. Kolem 1:00 ráno už to nelze vydržet a voláme záchranku. Následovala série příjemných překvapení.

Záchranáři přijeli rychle a možnou nákazu koronavirem u nás nebrali na lehkou váhu. Do našeho pokoje vstupují v ochranném obleku, respirátoru a ještě brýlích. Přítelkyni udělají další antigenní test, který po pár minutách znovu ukazuje negativní výsledek. Lékařce záchranky, která má skvělou plynulou angličtinu, popisujeme všechny příznaky a že čekáme na výsledek PCR testu z místní nemocnice. Ta obratem reaguje voláním na kolegu, který vytahuje tablet, zapíše číslo pasu mé přítelkyně do speciálního registru a hlásí: „Negativo.“

Přichází obrovská úleva. Ano, zdravotní trable nejsou pryč ani omylem, ale po španělské nemocnici se do oficiální zdejší karantény naštěstí nepodíváme. Pomoci nám jinak nedokáží, neví jak. Sami říkají, že v posledních týdnech řeší víceméně jen covid.

Hned následující ráno míříme na náš let. Potvrzení o negativním PCR testu máme od zmíněných záchranářů, kteří byli tak laskaví, že nám jej i vytiskli. Od nemocnice stále žádná zpráva. I když je jí stále zle, dokázala se přítelkyně přemoci natolik, abychom se dostali na palubu a mohli zamířit do Čech.

Nyní jsme již přes týden zpět doma v Česku. Problémy přítelkyně byly zcela jiného rázu, byť v mírnější formě přetrvávají. A zpráva od nemocnice? Samozřejmě stále nikde. Když je člověk negativní, tak očividně není důležitý a nestojí ani za info. Kdyby nebylo skvělých záchranářů, trčíme bezradní v hotelovém pokoji v Madridu nejspíš dodnes.