Šťastné konce: Když je v srdci i doma dost místa pro všechny

Někdy se život rozhodne, že vám do cesty pošle zvíře, které vám změní svět. Možná proto, že to potřebujete. Možná proto, že si díky němu uvědomíte, co je v životě skutečně důležité. A možná taky proto, že máte srdce dost velké pro všechny chlupáče v nouzi – stejně jako Monika.

Před pár lety vedla Monika domácnost, jejíž součástí byla rodina a dvě kočky z útulku. V té době se rozhodla adoptovat tříměsíční fenku (taktéž z útulku), kterou pojmenovala Aurora. A která měla své nové rodině ukázat, že láska nezná hranice. „Díky facebookové skupině jsme si po čase přivezli domů další kočky, tentokrát dvě malinká koťata. Bylo to v den jejich nálezu – jedna paní je málem přejela, protože byla na silnici. Sama se o ně postarat nemohla, tak jsme si je vzali domů s tím, že je vypipláme a najdeme jim nové domovy,“ vzpomíná Monika. Jenže člověk míní a Pán Bůh mění…

Pes pro kočku a fena pro koťata

Následovala veterina, náročná péče a karanténa. Koťata všechno zvládla a Monika se rozhodla přistoupit k jejich socializaci. „Vypustili jsme je mezi naši zvěř a já doufala, že se jich ujme naše dospělá kočka, která by je mohla vychovat. To se nestalo. K našemu překvapení se totiž ujala koťat Aurora. Nečekala jsem, že se u ní po kastraci ještě objeví mateřské pudy, ale bylo to tak. Ona by je snad i kojila, kdyby mohla,“ popisuje Monika. Aurora alias Rory se tak stala pyšnou adoptivní mámou dvou mláďat – a to i přesto, že byla jiného živočišného druhu.

„Koťata jí spala v kožichu, zahřívala se o ni, ona jim olizovala a masírovala bříška… Prostě si je adoptovala a koťata si zase adoptovala ji jako mámu.“

Když koťata (dnes Julča a Bára) povyrostla, začala jim Monika hledat nový domov. Při té příležitosti jim udělala pár výstavních fotek, které měly takový úspěch, že jedno kotě odcestovalo k Moničiným rodičům a druhé k jejímu synovi. Ono vzdát se zvířete, které „vypipláte“ od mláděte, není zas tak jednoduché. „Díky zkušenosti s hledáním domova pro nalezence jsem se blíže seznámila s prací ‚útulkářů‘ a byla jsem docela v šoku, jak to všechno dělají na úkor svého časů, financí, nervů… Neměla bych na to,“ říká Monika. A proto se rozhodla jim pomoci.

Od mezidruhové adopce k terapiím se zvířaty

„Ukázala jsem útulkům v okolí fotky našich koťat a nabídla jim, že můžu fotografovat i jejich svěřence. Navázala jsem spolupráci hned se třemi útulky. Časem jsem kromě focení začala pomáhat tak, že jsme si domů brali osiřelá koťata. Takhle k nám přišli kotěcí sourozenci nalezení v popelnici, kteří se u nás měli socializovat a zvyknout si jak na další zvířata, tak na děti a běžný chod domácnosti,“ popisuje Monika. A historie se znovu opakovala. Rory se koťat ujala a ta ji vzala za vlastní mámu. Takhle fenka odchovala několik dalších koťat, kterým pak Monika našla nové domovy. Změnila to až jejich poslední kočičí dočaska. Černé kotě jménem Kerbera se rozhodlo posunout Moniku zcela novým směrem.

„Kerbera byla na rozdíl od jiných víc nemotorná a dost flegmatická. Měla jsem podezření na neurologickou poruchu, takže sme absolvovali vyšetření na veterině. Tam nám po důkladné prohlídce veterinářka sdělila, že kočka není hendikepovaná, ale terapeutická. A tak jsem se dozvěděla o felinoterapiích a canisterapiích,“ vzpomíná Monika. Při zjišťování podrobnějších informací o zvířecích terapeutech zjistila, že i Rory má předpoklady pro to, aby se stala terapeutickým psem. „Od té doby se připravujeme na zkoušky a chystáme se pomáhat trochu jinak, než dosud. Kdo by to byl řekl, kam nás až dostanou zachráněná koťata ze silnice.“

V kotěcích dočaskách byla zapojená celá Moničina rodina. „Největší radost mám z toho, že se všeho zúčastnily i moje děti. Učí je to nebýt lhostejnými. A samozřejmě žádné jiné děti v okolí nepomuchlaly tolik kožíšků, jako ty moje za poslední tři roky,“ dodává Monika.

Má příběh vašeho chlupáče také šťastný konec? Pošlete nám ho i s fotografiemi na primamazlicek@iprima.cz. Každý šťastný konec totiž může být inspirací pro ty, kteří ho teprve hledají.