BLOG: Šťastný a chlupatý Vánoce, nevážený podnájemníci!

Dneska to bude krátký. Matka lehce vyšiluje, že nemá umytý okna a napečený cukroví, že jsou furt všude chlupy a že babka Alma podělala gauč (se vší parádou, he he) a ona teď lítá po bytě a ke všemu čuchá, jestli náhodou někde nenechala nějakej bonus navíc (babka je samý překvápko). Tak jsem si řekl, že to vezmu za ni. Přece jen mi koupila tu hračku ze šanty, žejo…

Vánoce jsou divný období. Všichni lítaj jak pometla a ve vzduchu je taková divná věc. Jsem zvyklej, že během nich každoročně zažívám něco novýho. Ne vždycky jsem z toho nadšenej, ale tak už to budou mý pátý, takže už jsem, dalo by se říct, Vánocema protřelej.

Třeba jednou jsem při nich zažil stromeček. Moc mě nebral, protože byl ověšenej takovejma oranžovejma smradlavejma věcma, co matka nejdřív sušila na topení a pak říkala, že hezky voněj. No to teda nevoněj, jsem jí řek. A co myslíte? Neposlouchala. Tak jsem jich pár sundal sám. Letos jsem zaslechl něco jako „stromek“ a „v květináči“. Což mi zavání nějakou novotou a jsem teda zvědavej, co na něj navěší tentokrát. Když tak to zase sundám.

Taky se jednou (!!!) pokoušela upíct cukroví, nebo jak se to říká. Vzala takový ty kulatý ořechy, dala je do ručníku, ten položila na skleněj stůl a začala do toho ručníku mlátit kladivem. Ale jinak je docela hodná…

Moc se jí celý to cukroví tehdy nepovedlo. Což mi teda bylo jasný už od toho incidentu s ořechama. Takže celej napjatej čekám, jak to bude letos. Teď už totiž žádnej skleněnej stůl nemáme, tak nevim, kde bude mlátit do těch ořechů kladivem tentokrát. A že určitě bude, protože slovo cukroví je u nás teď na denním pořádku. Což mě trochu znervózňuje, protože pokud vim, nemáme doma ještě pořád hasičák.

Já jsem vlastně ty Vánoce nikdy moc nechápal. Matka vždycky vzdychá, jak je všude bordel, pak ji chytne hysterák, že ten bordel děláme my a pak všude dlouho uklízí. Jenže pak se začne motat v kuchyni a to může uklízet klidně nanovo, takže já fakt nevim, proč to nevezme celý najednou až po těch Vánocích. Takový scény kvůli pár chlupům… Někdy je mi jí docela líto. Ale jen někdy.

Taky každej rok touhle dobou sedí na podlaze, morduje se s barevným papírem, nůžkama a spoustou izolepy a já teda do teď nepochopil, proč. Víc izolepy je stejně vždycky na ní než na těch papírovejch hroudách, který vytvoří a který vypadaj mnohem hůř, než na začátku vypadaly věci, ze kterých se pak ty hroudy staly. Posledně jsem jí chtěl pomoct. Když jsem viděl, jak jí to nejde, rozhodl jsem se jí zatížit papír, ať se jí to, chudákovi nešťastnýmu, furt neruluje. No myslíte, že to ocenila? Vůbec ne! A já tu izolepu z kožichu pak nemohl dostat dolů.

Matka se taky vždycky kolem těchhle Vánoc sbalí, hrozně vzdychá, že jí budem chybět a pak na dva dny zmizí. Když se konečně vrátí, smrdí rodinou. Teda smrdí vším možným, ale ona vždycky důležitě vykládá, že musela za rodinou, takže předpokládám, že ta rodina bude něco, co obsahuje asi čtyřicet lidí, spoustu jiných koček a hromadu jídla (ze kterýho matce roste zadek, jak občas říká v koupelně). Já osobně bych tu rodinu nechtěl potkat, dost mě děsí. Ale v kufru si pak počichám, to jo.

No nicméně, tyhle Vánoce maj jednu výhodu. Matka je víc doma, což znamená víc drbání, víc pamlsků, víc zábavy a víc takovýho toho pocitu, kterej máte, když jsou kolem vás kočky, co máte docela rádi. Protože já tady tu nepodařenou smečku docela rád mám. Ale hlavně jim to neříkejte. Oni by si pak mysleli, že jsem měkkej.

Tak hezký Vánoce, smraďoši. A pamatujte, že chlupy nosej štěstí.

Mikeš