Černé štěstí

Často vzpomínám na Almu. Vlastně na ni myslím každý den. Řekla bych, že až s odstupem času si stále více uvědomuju, jak úžasná kočičí bába to byla. Kromě jejích hovních a blicích storek, které jsem pak já mohla dávat k dobru u piva (vydržely na několik večerů), byla taky velmi vytrvalým a velmi, velmi pečlivým kontrolorem všeho, co jsem jedla. Ono by to asi nebylo nic zvláštního, kdybych nebyla drtivou většinu svého života vegetariánkou. Že kočky projevují zájem o maso a jeho různé formy, to všichni víme. Všechny moje kočky to potvrzovaly (a potvrzují) zájmem o masové konzervy. Ale Alma projevovala taky enormní zájem o mou bezmasou stravu…

Když jsem byla malá, Velikonoce pro nás začínaly velkým úklidem. Psi i s tátou a nejmladší sestrou byli vykázáni ven a nastalo smýčení, větrání, umývání a takové ty věci, které vás nebaví ani jako malé, ani jako odrostlé (natož dospělé). Pak se peklo a vařilo. Protože u nás doma byste jediné maso našli v granulích pro psy, je jasné, že vaření a pečení se obešlo bez něj. Máma je velká kuchařka a všechno, co vzešlo z kuchyně, bylo skvělé (občas mě mrzí, že jsem ten talent nepodědila po ní, ale co se dá dělat).

Já teda nevim, kdo s tim přišel, ale matka je pořád doma. Jako pořád! Chápej, vstanu, je tady, jdu jíst, je tady, jdu na záchod, je tady (trochu soukromí, prosim pěkně) a když jdu spát, tak je taky tady! Prostě pořád, každej den celej den a já se z toho asi zblázním…

Omezení spojená se šířením nového typu koronaviru mohou na první pohled vypadat, jako skvělá zpráva pro divoká zvířata i přírodu samotnou. A něco dobrou zprávou skutečně je – třeba snížení produkce emisí nebo uzavíraní krabích a rybích farem. Jenže to by člověk nebyl člověkem, aby to té přírodě „nevynahradil“ po svém.

Jsem doma už skoro dva týdny. Žádná karanténa se nekoná, jen se to tak sešlo. Díky možnosti pracovat z domu jsem se tak „uvrhla“ do dobrovolné karantény, v níž mi dělají společnost moje kočky a občas i můj přítel. Myslím, že krom častějšího promlouvání ke kočkám to na mě žádné účinky nemá. Ale těžko říct, jestli to tak zůstane i nadále… Každopádně by mě zajímalo, jak to vnímají moje kočky. Možná nějak takhle?

Měla jsem kotě (Albínku), které zemřelo na následky FIP (infekční zánět pobřišnice). Nemoc, jejímž původcem je koronavirus, se u ní projevila po několika měsících, co jsem ji adoptovala. Celou dobu byla se mnou a s mými dvěma kočkami. Přesto jsem nebyla v ohrožení já, ale moje kočky ano. Proč? PROTOŽE JDE O ZCELA JINÝ TYP, NEŽ TEN, KVŮLI KTERÉMU V ČESKU ZAVÍRÁME OBCHODY. A KTERÝ NENÍ PŘENOSNÝ NA ČLOVĚKA.

Moji rodiče na mě byli hodní nejen v dětství a dospívání, ale také hned po narození. Dali mi totiž jméno, které v kalendáři připadá na stejný den, jako svátek všech žen. A tak jsem od svých dvanácti let obdarovávána hned dvakrát. Dříve častěji, dnes už méně, jsem dostávala květiny. To má pro mě hned několik „ale“. Mám ráda květiny na stoncích a stonky v zemi, protože hmyz se už tak pere o přežití (a laciné růže či mé oblíbené tulipány jsou pěstovány a dováženy do Česka spolu s obrovskou ekologickou zátěží). A většina kytek je pro kočky jedovatá.

Znáte film Dvanáct rozhněvaných mužů? Je to příběh o vraždě, kterou měl spáchat jeden mladík a o jehož vině či nevině mělo rozhodnout dvanáct zcela rozdílných mužů. Každý z nich měl jinou výchovu, jiné rodinné zázemí, pocházel z jiné sociální vrstvy a pracoval v jiném oboru. A vy můžete v devadesáti minutách sledovat nejen boje, které svádí mezi sebou s argumenty, jimž věří nebo o nichž pochybují, ale i boje, které svádí se sebou samými.

Vyrůstala jsem na vesnici v domě s velikou zahradou, kde jsme pěstovali ovoce a zeleninu. Táta nepoužíval téměř žádnou chemii a tak místo herbicidu jsme měli motyčku a rýček a místo insekticidu ruce a kbelík. Bylo samozřejmé, že jsme se sestrou pomáhaly na zahradě. Nebo spíš sestra pomáhala, já jsem se snažila vykopat ten poklad, který tam někde určitě byl (a pořád je) nebo jsem vařila lektvary z trávy a dešťovky nachytané v barelu.

Každý máme svoje rituály, bez kterých se neobejdeme nebo které nám alespoň navozují příjemné pocity – ať už je to ranní káva, cvičení, horká vana nebo vydatná a poklidná snídaně (popř. jiné jídlo). Třeba já mám rituálů hodně. Čím víc si jich vytvořím, tím uspořádanější život mám (alespoň mám ten pocit). A moje kočky je také mají. U nich to ale s uspořádaným život nemá vůbec nic společného…

V některých chvílích si říkám, že indiánské jméno pro majitele koček by bylo „Ten, který není nikdy sám“. Ať už jde o intimní chvíle na záchodě nebo o práci na počítači, můžu se spolehnout, že sama nebudu ani minutu. A když náhodou nemohou samotné kočky, zaskočí za ně jejich všudypřítomné chlupy.