Mrazivá zpověď Brežněvova pravnuka zajatého na Ukrajině: Když padnete, sežere vás zvěř
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Pravnuk Brežněva byl zajat ukrajinskou armádou
Na frontu šel kvůli dluhu milion rublů
Matka se radovala z peněz za jeho smrt
Realita na frontě: těla končí jako potrava zvěře
Celý život utíkal před slavným příjmením, teď ho dostihlo i v zákopech na Ukrajině. Antona Milajeva, adoptovaného pravnuka sovětského generálního tajemníka Leonida Brežněva, zajala ukrajinská armáda na jaře 2026. V rozhovoru pro ukrajinský projekt Chci žít, který má motivovat ruské vojáky ke kapitulaci, teď poskytl syrovou zpověď o dluzích, propagandě i tom, co zbyde z padlého vojáka na břehu Dněpru.
Pětačtyřicetiletý Milajev je biologickým vnukem sovětského cirkusového umělce Jevgenije Milajeva, prvního manžela Brežněvovy dcery Galiny. Podle ruského telegramového kanálu Baza, napojeného na tamní bezpečnostní složky, ho Galina vychovávala „jako vlastního". Sám Milajev to ale celý život raději tajil.
ČTĚTE TAKÉ: Rozruch kvůli „letounu soudného dne“ v Íránu. Takhle vypadá skutečný Putinův létající Kreml
Když se ho ukrajinský vyšetřovatel poprvé zeptal na příbuzenský vztah k Brežněvovi, působil dost naštvaně, ale po několika nadávkách se rozpovídal: „I tady mě našli? Tak dlouho jsem před rodinnou minulostí utíkal. Sám jsem se od toho raději držel dál a řekl si, že raději udělám kariéru sám a bez prominentních známostí. A teď mě kvůli tomu vyslýcháte vy," mluví k lidem z projektu Chci žít, který rozhovory se zajatci zveřejňuje.
Podobná řízení osudu ho podle jeho slov provází celý život. Ke svému příjmení už jednou přitáhl velkou pozornost v roce 2015, kdy se rodina Brežněvových prala v ruských médiích o byty. Teď se stejné jméno objevuje v souvislosti s válkou na Ukrajině. „Kolikrát ještě budu takhle slavný? Když za mnou přijeli, ptal jsem se jich, jak dlouho to ještě bude trvat – upřímně jsem si myslel, že na válce a v zajetí mě už sakra nikdo nenajde. A oni mě našli i v zákopech," posteskl si kamarádce v telefonátu, který mu Ukrajinci umožnili.
Čtěte také
Slavné jméno Antonovi podle vlastních slov nikdy nic dobrého nepřineslo, spíš naopak. „Celý svět o tom příbuzenství věděl a všichni se mě pořád dokola ptali: ‚Kde je zlato strany?' Kdybych to věděl, tak tu nejsem! Celé to tehdy jenom nafoukli a vytáhli pro televizi, když se rozpadal Sovětský svaz, jen aby z toho měli senzaci a sledovanost," vzpomíná na devadesátá léta, kdy se poprvé provalilo jeho příbuzenství s generálním tajemníkem.
Americký sen, který nevyšel
Milajev prožil devatenáct let v USA, kam odešel v devadesátkách. Střídal nekvalifikované práce, žil v New Yorku, jezdil s taxíkem a dělal na stavbách. Do Ruska se vrátil v polovině desátých let – podle svých slov proto, že ho to za oceánem přestalo bavit. „V Americe jsem prožil devatenáct let, jezdil jsem s taxíkem a dělal na stavbách, ale nakonec jsem se unavil z toho žít tam a makat pro zednáře a pro jejich systém. Abyste tam mohli lidsky fungovat, musíte doslova prodat svou duši, přeformátovat se a úplně zapomenout na své kořeny," líčí svůj pohled na Ameriku. O Sovětském svazu naopak mluví s nostalgií. Prohlásil, že v sovětských časech to „byla země, a teď je to bordel". Po návratu do Ruska žil v Moskvě a živil se jako řidič kamionu.
Armádní podvod a cesta do masomlýnku
Na frontu šel loni kvůli penězům – potřeboval splatit dluh kolem milionu rublů. Smlouvu podepsal v Kostromě a dostal za ni 1,4 milionu rublů. Počítal s tím, že bude jako řidič sloužit v zázemí. Realita byla jiná. „Byl to zkrátka podvod. Když už jsem tu smlouvu podepsal, bylo pozdě a bylo mi jasné, že je to ten nejhorší a poslední podpis, který jsem ve svém životě udělal. Všichni jsme si naivně mysleli, že si odsloužíme svoje někde v týlu jako řidiči a vrátíme se domů, ale nikdo z velení vám na rovinu neřekne, že vás okamžitě pošlou do masomlýnku jako šturmoviky," popisuje moment, kdy se z řidiče stal pěšák útočné jednotky.
Čtěte také
„Někteří podepsali kontrakt kvůli problémům se zákonem, jiní zase z vlastní blbosti, protože si chtěli vydělat peníze. Ale ta cena za to je až příliš vysoká. Když se na ty lidi tady v lágru (zajateckém táboře, pozn. red.) dívám, tak to vůbec nevypadá jako váleční zajatci, ale jako nějaká sebranka a spodina. Jako by je posbírali z celé země a nahnali sem ve vagónech,“ říká o svých spolubojovnících.
Vojenský výcvik měl minimální – tři týdny v okupované Luhanské oblasti. Na frontě pak vydržel zhruba dva měsíce, než padl do zajetí.
Lepší je spáchat sebevraždu, tvrdili jim
Ruští politruci si na strašení nových rekrutů dávali záležet. Podle Milajeva jim před odjezdem na frontu vtloukali do hlavy, že zajetí je horší než smrt. „Vtloukali nám do hlavy, že je lepší spáchat sebevraždu než padnout do zajetí. Prý tam na nás čekají nacisti, kteří provádějí lékařské operace na živých lidech, rozřežou vás zaživa, vytáhnou z vás orgány a ty pak hodí do popelnice. Na tomhle prý cvičí své vojáky. Další nám zase naprosto vážně tvrdili, že (Ukrajinci) chodí s montážní pěnou a zajatcům s ní zapěňují zadky," vzpomíná dnes s odstupem na propagandu, která se ukázala jako lež hned po příjezdu na frontu.
Mrtvý na papíře, živý v zajetí
Absurdní vrchol rozhovoru přišel ve chvíli, kdy Ukrajinci Milajevovi umožnili videohovor se slabozrakou kamarádkou Mášou z Ruska. Ta mu popsala, jak se doma šíří zprávy o jeho smrti – a jak na ně zareagovala jeho vlastní matka. „Moje vlastní máma ti zavolala, radostně ti oznámila, že jsem zdechnul a že z vládních kompenzací shrábne všechno jen ona? No jasně, normálně vyj*baná ovce, k*rva... Už mě stihli v Rusku pohřbít i vzkřísit, všichni prý strašně prožívali moji smrt a já přitom sedím živý a zdravý v zajetí," reagoval na zprávu o vlastním úmrtí a o tom, že jeho matka se chlubila finančními kompenzacemi, které by na ní čekaly.
Zemřít na frontě je ale podle Antona téměř jistota, že se domů z vojáka nedostane vůbec nic. „Všichni tam moc dobře chápou, že když umřeš, domů nedojedeš a nedojedou ani tvoje kosti. Na břehu Dněpru u Chersonu je strašně moc divoké zvěře, takže tě prostě sežerou psi nebo divočáci a žádný hrob mít nebudeš. A když už pro tebe přijedu, tak ti v lepším případě přivezou domů pytel posbíraný od odevšad – kousek cizí hlavy, kousek ruky... Není co pohřbívat," popisuje osud vojáků, kteří padnou v bažinách a na ostrovech kolem řeky.
Ironií osudu je, že Brežněv sám pocházel z Dněpropetrovska, dnešního Dnipra, a za druhé světové války se jako politický důstojník podílel na osvobozování ukrajinských měst – Kyjeva, Žitomiru, Lvova, Mukačeva i Užhorodu – od nacistů. Jeho pravnuk přišel na stejnou zem o osmdesát let později jako okupant. A hledal nepřítele, který podle jeho vlastních slov nikdy neexistoval.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Maximálně ignorovat Pavla, měl Babiš napsáno v papírech. Šlo o doporučení lidí, hájí se premiér
V médiích působí od roku 2012, specializuje se na reportáže z terénu všeho druhu a na zahraniční zpravodajství zejména o Ukrajině. Má rád kočky, opuštěná místa, počítačové hry a vaření. (Jiri.Masojidek@iprima.cz)
