Jedni je milují, druzí nemohou cítit: Olomoucké tvarůžky jíme už téměř 500 let

První olomoucké tvarůžky vznikly před téměř 500 lety. Brzy se začaly vyrábět na desítkách míst, hlavně na Olomoucku. Prodávaly se pak na tamních trzích, kde dostaly své jméno. Celá výroba stejně jako před stovkami let začíná i dnes mlékem, které se odstřeďovalo na historických strojích.

„Z odstředěného mléka se vyráběla kyška, z kyšky pak tvaroh a ten tvaroh se potom používal na tvarůžky. Zpracování tvarohu původně probíhalo v obřích otevřených sudech a byla to extrémně namáhavá práce,“ popisuje celý proces Vladimír Kovář, vedoucí Muzea tvarůžků v Lošticích. A pokračuje: „Do sudů se dala vrstva tvarohu, asi 20 centimetrů, a pomocnice děvečky do něj bosé lezly a ten tvaroh šlapaly dvě až tři hodiny, až byl ušlapán do pastovité konzistence.“

Sudy časem nahradila mnohem modernější technika. Tvaroh během výroby ale nesměl přijít do kontaktu s kovem, protože by pak řádně neuzrál. Proto i válce mlýna, který vystřídal děvečky a jejich nohy, jsou kamenné. Připravenou surovinu pak už dělnice tvarovaly do známých tvarůžků.

„Původně se tvarůžky vyráběly tak, že výrobce nabral hrst tvarohu do dlaní, pleskl podobně jako když se dělají třeba karbanátky doma, tak se vytvaroval tvarůžek. Pokoulel se po stole, každý byl originál, a samozřejmě bylo to velmi pracné,“ vykládá dál v pořadu Prima Česko Vladimír Kovář.

Někdy kolem roku 1900 se začaly objevovat takzvané klapačky, ty lisovaly tvarůžky do ideálního tvaru. Každá z klapaček, které opatrují v loštickém muzeu, je ručně vyráběný originál a ženy s nimi pracující to podle Vladimíra Kováře opravdu uměly. „Zručná pleskačka udělala za šichtu, která byla původně dvanácti-, potom deseti-, pak osmihodinová, deset tisíc tvarůžků. Dneska to udělá stroj za jednu hodinu. Pamětnice vzpomínají, že si u toho zpívaly a rychle jim to uteklo.“

V Muzeu tvarůžků mají dodnes plně funkční stroj, který v loštické tvarůžkárně pracoval od šedesátých let až do přelomu století. A vedoucí muzea opět přidává vysvětlení: „Podle toho, jaká je hlava, tak se vyrábějí malé, velké, věnečky nebo tyčinky. Tohle je ještě starší model, kdy tvarůžky padaly na dřevěné šindele. Dnes už se používají nerezové rošty. Rychlost moderních strojů je ale stejná, tedy 10 tisíc za hodinu. Vytlačení pěkného tvarůžku prý nelze uspěchat.“

Zajímavých exponátů je v loštickém muzeu celá řada. Dozvíte se tu například o speciálních tvarůžkových vagonech vypravovaných z nedalekých Moravičan po celém rakousko-uherském mocnářství, na jejichž výrazný odér si prý cestující z vlaku pravidelně stěžovali.