Vídeň, hlavní město českého hokeje. Jak Češi v květnu 1996 dobyli hokejový Olymp

Češi neodjížděli na hokejové 60. mistrovství světa do Vídně v roli favoritů. Vždyť za sebou měli několik hubených let s dílčími úspěchy. Poslední světový titul si připsali ještě pod hlavičkou Československa v roce 1985 na domácím ledě v Praze. Soupiska se navíc nehemžila žádnými hvězdami. Jenže takřka domácí prostředí dotlačilo naše hokejisty až ke zlatu.

Před 25 lety se hokejový světový šampionát konal asi o měsíc dříve, než je zvykem dnes. Do Vídně jsem se v dubnu 1996 chystal s partou bývalých spolužáků ze střední školy. Sehnat vstupenku na takový podnik bylo tenkrát jednodušší přes cestovní kancelář než napřímo, a pro 19leté studenty to nebyla žádná láce. Proto jsme si pro zhlédnutí na vlastní oči vybrali zápas Čechů ve skupině, který byl o pár tisíc lacinější než některý z bojů vyřazovací fáze.

Jenže než jsme se rozkoukali, v nabídce už zbyli jen těžcí soupeři, u kterých bylo pravděpodobné, že si „góóóóól!“ zařveme možná jednou, dvakrát, ale těžko je porazíme. A tak jsme vyrazili na zahajovací duel proti… Švédsku. Týmu, který v posledních pěti letech získal dva tituly a od roku 1990 nepřijel domů bez medaile.

Zápas v tropech

Hrálo se 21. dubna od 16 hodin na menším ze dvou vídeňských stadionů – v Albert Schulz Eishalle, kam se vešlo něco málo přes pět tisíc diváků. Na místo jsme dorazili asi s hodinovým předstihem a burácení českých fanoušků před halou dávalo tušit, že naši hokejisté si užijí domácí prostředí. Pořadatelé nás nechali dlouho čekat venku, prosklenou stěnou ale bylo vidět, že se hráči už rozbruslují. Teprve asi dvacet minut před úvodním vhazováním se vrata arény otevřela.

Zápas měl vyrovnaný průběh, hokejisté se bořili do ledu, neboť sluneční paprsky pronikaly až na ledovou plochu. Později jsem se dozvěděl, že naši hokejisté za pouhou jednu třetinu vypili tolik vody, kolik obyčejně spotřebují za celý zápas.

Přestože se hrálo ve vysokém tempu, za první dvě třetiny žádný gól nepadl. A ještě i na začátku třetí periody to vypadalo, že si oba týmy body rozdělí (tenkrát ještě mohl zápas skončit remízou). Jenže na začátku 49. minuty zavládlo na stadionu hrobové ticho. To když se za brankou Romana Turka rozsvítilo červené světlo po střele Tommyho Sjödina. „A je to v ha*zlu,“ řekli jsme si s kamarády.

Trápení s Nory a výprask Američanům

Nebylo. O necelou půlminutu později vyrovnal kapitán Robert Reichel. „Rooooooooobert Reichel!“ neslo se hokejovou halou. Naši ožili, najednou jich bylo všude plno a byli to Švédové, kteří šlapali vodu. Na konci 54. minuty nás dostal do vedení Martin Procházka, člen tehdejší vyhlášené kladenské útočné formace Vejvoda–Patera–Procházka. Zápas gradoval, čeští fanoušci hnali své miláčky na další a další zteč. V čase 57:43 Švédy dorazil Viktor Ujčík. Vítězství 3:1 nad jedním z favoritů turnaje nebyl úplně špatný vstup do šampionátu.

O dva dny později jsme si 4:2 poradili s úřadujícími mistry světa Finy, drtivě jsme porazili Francii a 9:5 také Itálii. O body nás obrali pouze Norové, s nimiž jsme ještě téměř v polovině třetí třetiny pohrávali 1:2, takže jsme nakonec byli rádi za remízu. Základní skupinu B jsme s 9 body a skóre 27:12 ovládli a pro čtvrtfinále jsme se mohli těšit na čtvrtý tým skupiny A.

Tím bylo Německo, které jsme suverénně přejeli 6:1. Vzhledem k pavouku play-off hrozilo, že v semifinále opět narazíme na Švédy. Ti ale zůstali na čepelích Američanů, kteří na nás chystali takzvanou past středního pásma. Tedy taktiku, kdy se soupeř snaží rozbíjet rozehrávku už v prostřední zóně, čímž brání rychlému přechodu do útoku. Jenže Češi se do této pasti chytit nenechali a Spojené státy vyprovodili s přídělem pěti gólů, aniž by sami inkasovali.

Divák Klaus

Zápas o zlato připadl na 5. květen a Českou republiku v něm čekala Kanada, která v semifinále vyřadila Rusko. Kanadský tým se hemžil jmény jako Kariya, Ferraro, Green, Friesen, ale i Curtis Joseph nebo pozdější brankářská megahvězda Martin Brodeur. Hrálo se už ve tři hodiny odpoledne ve Wiener Stadthalle a v hledišti byl přítomen také tehdejší český premiér Václav Klaus.

Skóre otevřeli Kanaďané už v šesté minutě Stevem Thomasem. Zhruba o dvě minuty později vyrovnal Robert Lang a tentýž hráč nás na počátku 27. minuty poslal do vedení. Jenže ještě do poloviny zápasu bylo opět vyrovnáno, když znova skóroval Steve Thomas. Utkání mělo vyrovnaný průběh a do tabulky střelců se dlouho nemohl nikdo další zapsat.

Když už se obě mužstva připravovala na prodloužení, pouhých 19 sekund před koncem přišel jako blesk z čistého nebe gól Martina Procházky na 3:2. Procházka zahodil hokejku i obě rukavice a okamžitě ho zavalili jeho spoluhráči. Po 11 letech měl český hokej na dosah titul mistrů světa. Jenže ještě zbývalo 19 sekund a každý věděl, jak dlouhá doba to v hokeji je.

Přeměříme hokejku

Obzvláště dost pro Kanadu, která dokáže v takovém čase udeřit klidně i dvakrát. A nebyli by to Kanaďané, kdyby nevytasili své oblíbené triky. Nejprve odvolali brankáře, aby na závěrečné sekundy mohli nasadit šestého hráče do pole. Jenže vzápětí se v rukou jednoho z rozhodčích objevila hůl Stanislava Neckáře, kterou si Kanada vyžádala k přeměření. Pokud by čepel byla zakřivená příliš, musel by se jeden z Čechů poroučet na trestnou lavici. V opačném případě pak jeden z Kanaďanů.

Neckářova hokejka byla v pořádku a Kanada šla do čtyř. I tak to zkusili bez gólmana. Neúspěšně. Puku se zmocnil Jiří Kučera a titul pečetil do prázdné kanadské branky. 4:2. Triumf ve Vídni odstartoval zlatou éru českého hokeje, kterou nepřekazil ani totální propadák na Světovém poháru, který se konal na podzim stejného roku jako vídeňské mistrovství. Češi pak vyhráli šampionát třikrát po sobě v letech 1999 až 2001 a zlato si přivezli také z olympiády v Naganu v roce 1998.