Vídeň, 5. května 1996. Česká hokejová reprezentace vítězí na mistrovství světa. Na den přesně před pětadvaceti lety začíná zlaté období, které vyšperkuje dalších pět titulů mistrů světa a také olympijské vítězství v Naganu 1998.
„Dodnes cítím, že se tehdy nastartovala nová éra českého hokeje. Nejen výsledkově, ale také sebevědomím,“ vypráví ve vzpomínkovém rozhovoru Slavomír Lener. Ve Vídni působil jako asistent hlavního trenéra Luďka Bukače, svého učitele ze studií na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Praze.
Pětadvacet let nosí v hlavě nejen sestavu týmu mistrů světa, ale také výsledky. Vysvětluje, jak tehdy pomohla remíza s podprůměrným Norskem v základní skupině. Vybavuje si detaily, vzpomíná na fanoušky, kteří zaplavili obě vídeňské haly a připravili českým hráčům domácí prostředí.
Vídeň 1996 byl Lenerův první velký turnaj u seniorské reprezentace. „Nenašel bych jedinou trhlinku. Měl jsem z toho absolutně perfektní pocit,“ popisuje i po letech. A otevřeně se vrací ke vztahu s Luďkem Bukačem, který o mnoho později pronesl, že za svou největší chybu považuje, že Lenera přivedl k hokeji. „Dodnes tomu nerozumím, ale něco se stalo. Osobně si myslím, že to nebylo z Luďkovy hlavy. Mám v hlavě pár lidí, kteří za tím mohli být. Ale já to nebudu vytahovat a ani se v tom dál nechci takzvaně vrtat,“ tvrdí v exkluzivním rozhovoru pro CNN Prima NEWS Slavomír Lener.
Co se vám vybaví, když se řekne Vídeň 1996?
Velký úspěch po dlouhé době. Pořád tam cítím, že se nastartovala nová éra českého hokeje. Nejen výsledkově, ale také sebevědomím. Generace, která dorůstala v té době, tak potvrdila sobě i světu, že jsme absolutní špička. To sebevědomí, které nám tento vídeňský úspěch přinesl, se následně odrazilo v následujících letech, včetně Nagana a dalších světových titulů.
Slavomír Lener (66 let)
Hokejový trenér a funkcionář se narodil v Berouně, věnoval se též fotbalu a tenisu. Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze, kde ho mimo jiné učil Luděk Bukač.
Trenérskou kariéru začal v roce 1979 jako asistent v Dukle Jihlava, pět let vedl I. ČLTK Praha. V roce 1986 absolvoval stáž v Číně. Po roce 1990 odešel do Kanady, kde se později dostal na jedno z asistentských míst u týmu NHL Calgary Flames.
V roce 1995 vedl českou reprezentaci do 20 let na mistrovství světa v USA, sezonu dokončil jako asistent Luďka Bukače u seniorského mužstva, které získalo zlato na šampionátu ve Vídni. O dva roky později patřil k týmu Ivana Hlinky, v Naganu se podílel na vítězství na olympijském Turnaji století.
V roce 1999 se vrátil do zámoří a tři sezony působil v NHL u Floridy Panthers.
Jako hlavní trenér vedl český národní tým v letech 2002 až 2004, následně trénoval Spartu Praha, švédské kluby Luleå a Linköping a německý Düsseldorf.
Od roku 2010 zastával pozici svazového šéftrenéra, v současnosti je manažerem rozvoje a mezinárodních kontaktů.
Co si budete z Vídně navždy pamatovat? Gól Martina Procházky 19 sekund před koncem třetí třetiny finále proti Kanadě? Nebo návštěvu tehdejšího premiéra Václava Klause v kabině po něm? Nebo něco úplně jiného?
Momentů, které se mi vybaví, je více. Ten první je, když jsem se jako asistent připojil k nově se rodícímu týmu po mistrovství světa do 20 let v USA. Od února jsem s ním absolvoval celou sezonu. Pro mě to byla neskutečná odměna. Druhým bylo vítězství nad Kanadou 6:3 v Českých Budějovicích těsně před odjezdem na šampionát do Vídně. Při něm jsem si uvědomil, jakou sílu to mužstvo má a že může myslet na nejvyšší příčky. A pak samozřejmě gól Martina Procházky chvíli před koncem finále s Kanadou. Pořád vidím před sebou, jak si ta výborná řada Vejvoda-Patera-Procházka vyměnila kotouč, a Martin Procházka ukázal, jak je velmi šikovný, protože si puk dokázal přikopnout špičkou brusle a pod tlakem dvou Kanaďanů dokázal překonat brankáře Curtise Josepha.
Skutečně jste si ve finále proti Kanadě myslel, že je 19 sekund před koncem třetí třetiny takzvaně hotovo?
Nikdy si to nemůžete myslet, být o tom přesvědčený, ale věříte tomu. Zápas byl skoro celou dobu vyrovnaný, napínavý. Proto jsem věřil, že když jsme dali gól takto krátce před koncem, že už to bude stačit. Utvrdilo mě v tom i to, když nám pak Kanaďané nechali měřit zahnutí hokejek. To naznačovalo, že už to pro ně bude hodně těžké, když zkoušejí takové věci.
Máte ještě dnes v hlavě výsledky z Vídně 1996?
Samozřejmě. Na něco takového se nezapomíná. Pamatuji si dost výsledků z celé sezony. Třeba sérii proti Německu. Zvítězili jsme nad nimi čtyřikrát a jen jednou prohráli. Tím jsme získali sebevědomí, což se pak projevilo ve čtvrtfinále, kdy jsme je porazili jasně 6:1.
Jak na mužstvo zapůsobila remíza 2:2 s podprůměrným Norskem v základní skupině? Zvlášť když český tým před ním porazil Švédsko i Finsko. Uvědomili jste si, že to nemusí jít samo?
Stoprocentně. Takový zápas na turnaji prostě potřebujete, nejlépe v základní skupině a tak, aby vás nevyřadil z play-off. Hodí se utkání, které se nevydaří, mužstvo se tím totiž semkne. Dobré mužstvo se zocelí, je to pro něj budíček a návrat do reality, že to s žádným soupeřem nebude jednoduché. Naše mužstvo to přijalo s pokorou a hned další duel s Francií jsme odehráli bez problémů.
Hodí se utkání, které se nevydaří, mužstvo se tím totiž semkne. Dobré mužstvo se zocelí, je to pro něj budíček a návrat do reality.
Následně jste s hlavním koučem Luďkem Bukačem dovedli mužstvo k pěti výhrám v řadě. Kde se „nakopla“ ta cesta k titulu?
Zápasy po Norsku s Francií a Itálií byly trochu divoké, kdy jsme dali po devíti gólech. Ofenzivně jsme měli našlápnuto, ale byli bychom radši za to, kdybychom nedostali pět branek od Italů. V semifinále se nám podařilo díky brankáři Romanu Turkovi udržet čisté konto proti USA. Všechno fungovalo a dobře do sebe zapadalo. Věděli jsme, že jdeme po správné cestě.
Vybavíte si, který ze zápasů byl nejtěžší? Ať z fyzického hlediska pro hráče, nebo psychicky?
Nejtěžší bylo určitě finále s Kanadou, která měla nabitý tým. Jsem přesvědčený, že to bylo pravé finále, souboj dvou nejlepších družstev na šampionátu. Ještě si vybavuji a řadím mezi klíčové zážitky i to, co hrálo v náš prospěch, že jsme měli obrovskou diváckou podporu. Vždyť jsme hráli téměř v domácím prostředí. Pak jsem našel ještě jednu podstatnou věc, která mužstvo vždy stmelí. Podmínky v halách nebyly ideální, hlavně horko, a proto byl led skutečně strašný, všichni si stěžovali, ale naše kluky to nevyvedlo z míry, nerozhodilo je to.
Čerství mistři světa z Vídně 1996 vyhazují do vzduchu asistenta Slavomíra Lenera jako poděkování za podíl na zisku titulu. Zdroj: ČTK
O čem jste se bavili s Luďkem Bukačem během poslední minuty řádné hrací doby finále? Věřili jste v rozhodnutí, nebo jste připravovali hráče na prodloužení?
Tam není moc času si něco povídat. Luděk koučoval a posílal hráče na led. V závěru hlavně ty, kteří sice uměli dát gól, ale byli i zodpovědní ve hře dozadu. Paterova trojka byla zárukou toho, že zápas dovedeme aspoň do prodloužení. Oni měli výhodu, že to uměli v útoku i v obraně. A ten tah s nimi se vyplatil.
Jak byste popsal vlastní rozpoložení po gólu Martina Procházky v čase 59:41?
Těžko se hovoří o pocitech. Ty se na té střídačce prostě musejí prožít. U mě jde o smíšený pocit stálého napětí, nervozity, obavy, jestli ten konec zvládneme, a adrenalinového štěstí.
Těžko se hovoří o pocitech. Ty se na té střídačce prostě musejí prožít. U mě jde o smíšený pocit stálého napětí, nervozity, obavy, jestli ten konec zvládneme, a adrenalinového štěstí.
Dá se porovnat s vítězným gólem ve finále proti Rusku na olympijských hrách v Naganu 1998 ze 49. minuty? Tam jste působil jako asistent Ivana Hlinky.
Dá, protože oba znamenaly vítězství a pro mě osobně byla obě stejně cenná. I když šlo o dva rozdílné turnaje. Vídeň 1996 ukázala, že jsme se vrátili do světové špičky, dokonce vystoupali na úplný vrchol. Nagano 1998 bylo jedinečné vítězstvím tzv. Turnaje století. Především protože se tam tehdy sešli nejlepší hráči na světě.
Dokázal byste ještě dnes vyjmenovat sestavu tehdejšího týmu z Vídně? I po obranných dvojicích a útočných řadách?
Určitě. To nejde zapomenout. Mám je vyjmenovat? Všech sedm obránců, které jsme točili? Dal bych to i s přezdívkami. (smích) Drahoš Kadlec, Franta Kabelka, Tonda Stavjaňa, Jirka Vebrů, Michal Sýkora, obr, který vám prostě nemůže vypadnout z hlavy, Standa Neckář, tvrdolín, Jirka Vykoukal. A vpředu Paterova řada s Martinem Procházkou a Otou Vejvodou. Pak Kysela-Lang-Reichel, Litvínováci. Ujčík, Jirka Kučera s Romanem Meluzínem. Bonk-Dopita-Výborný. Snad jsem nikoho nezapomněl. A Radek Bělohlav, který nahradil Jirku Dopitu poté, co ho po zápase proti Německu „dostalo“ slepé střevo a skončil v nemocnici v Brně. To byl velký zásah do mužstva před semifinále. Ale hráči se s tím neuvěřitelně vyrovnali. A samozřejmě brankáři Roman Turek s Romanem Čechmánkem. Když chcete něco velké vyhrát, musíte mít na turnaji skvělého gólmana. To se potvrdilo nejen ve Vídni, ale také na olympiádě v Naganu (tam exceloval Dominik Hašek, pozn. red.).
Jak jste tenkrát mužstvo skládali? Objevili se v něm čtyři hráči ze zámořské NHL. Z toho tři skoro neznámí – Radek Bonk, Stanislav Neckář a Michal Sýkora. To byla vaše práce?
Ano. Sestavy jsme však dělali společně. Ať s Luďkem Bukačem nebo se Zdeňkem Uhrem. Luděk si mě vzal k sobě i z tohoto důvodu, nejen kvůli skautingu našich hráčů v zámoří, ale i hráčů soupeřů. To se dalo využít v zápasech proti USA a Kanadě. Luděk to bral tak, že jsem přinesl jinou pozitivní energii. Jako hlavní trenér naslouchal, ale sestavu si určoval sám. Měl velkou zásluhu na tom, že mužstvo dával dohromady od roku 1995. Tehdy vytvořil kostru týmu, která se opírala o Paterovu řadu. A ti mladí, kteří přišli ze zámoří, tak to celé výborně vyztužili. Byly to trumfy, které výborně zapadly.
Měli jsme skvělou spolupráci, za mě všechno fungovalo. Na mistrovství světa byly role jasně dané. Luděk byl hlavní trenér, já jsem ho respektoval.
Jak se vám spolupracovalo s téměř o dvacet let starším Luďkem Bukačem? Jak dlouho jste k sobě hledali cestu?
Cestu jsme hledali dlouhodobě. Vždyť já jsem byl už jeho student na Fakultě tělesné výchovy a sportu. Byl mým učitelem specializace lední hokej, studoval jsem pod ním. Znali jsme se dlouho a on mě pak později doporučil po škole na rok na vojnu do Dukly Jihlava, který jsem absolvoval jako asistent trenéra. A pak jsme k sobě nacházeli cestu, jak jsme se potkávali v hokejovém životě, třeba v trenérských komisích. Sledoval také, jak jsem obstál a fungoval na mistrovství světa dvacetiletých na přelomu 1995 a 1996. On měl určitě prsty v tom, že jsem dvacítku trénoval s Vladimírem Martincem. Pak mi včas oznámil, že by si mě rád vzal k sobě do týmu pro Vídeň.
Jak jste měli rozdělené role?
Měli jsme skvělou spolupráci, za mě všechno fungovalo. Na mistrovství světa byly role jasně dané. Luděk byl hlavní trenér, já jsem ho respektoval. Situace, která nastala dva roky po Vídni, když jsme k týmu přišli s Ivanem Hlinkou před Naganem, se výrazně změnila. I s Ivanem jsem se dlouho znal. Nejen od hokeje, ale také z jiných akcí jako golf nebo tenis. S Ivanem jsme k sobě měli mnohem blíž jako kamarádi. Do Nagana jsme jeli jako dva hlavní trenéři. Řekli jsme si, kdo co bude dělat. Ivan chtěl jenom koučovat na střídačce a vybírat hráče. Mně svěřoval tréninky a sledování soupeřů.
Slavomír Lener (vpravo) a kapitán mistrů světa z Vídně 1996 Robert Reichel. Zdroj: ČTK
Jaký byl mezi vašimi osudovými trenéry rozdíl?
Šlo o dvě různé osobnosti. Luděk byl mnohem autoritativnější, tvrdší a náročnější k mužstvu. Ivan byl výrazně demokratičtější, měl cit pro tým. Kdybych to měl porovnat, byly to úplně jiné zkušenosti. S Ivanem to bylo kamarádštější.
V čem jste se s Luďkem Bukačem ve Vídni neshodli?
Nic takového si přímo ve Vídni neuvědomuji, nenašel bych jedinou trhlinku. Měl jsem z toho absolutně perfektní pocit. Protože jsem přišel z Kanady, tak jsem byl atraktivnější pro média, novináři se na mě hodně obraceli a chtěli informace o soupeřích. Ale já jsem si chtěl držet pozici asistenta trenéra. Něco se stalo až později, kdy něco skřípalo. Já jsem k Luďkovi nikdy neměl žádné výhrady. On pak ke mně ano. Nechápu proč.
Dodnes tomu nerozumím, ale něco se stalo. Několikrát do médií pronesl, že se mnou již nechce pracovat. Těžko se mi to komentuje. Osobně si myslím, že to nebylo z Luďkovy hlavy.
Po několika letech vás Luděk Bukač velmi kritizoval a dokonce řekl, že považuje za svou chybu, že vás přivedl k hokeji. Proč se to stalo a jak to vnímáte dnes?
Dodnes tomu nerozumím, ale něco se stalo. Několikrát do médií pronesl, že se mnou již nechce pracovat. Těžko se mi to komentuje. Osobně si myslím, že to nebylo z Luďkovy hlavy. Náš vztah byl takový, že jsme si tykali, říkali si hodně věcí. Pak se něco zlomilo, jestli to byla otázka ješitnosti, že někde něco padlo. I kdyby z mých úst, tak to nikdy nebylo veřejně a vždy v kabině.
Měli jste možnost si to před jeho úmrtím vysvětlit?
Vlastně ani ne. Ale především mi na tom vadilo, že to šlo takzvaně ven z kabiny, že to nezůstalo mezi čtyřmi nebo šesti očima. Jsem naučený, že tyto věci se netahají ven. Že se tak stalo, mě mrzí do dneška. Sám si nedokážu vysvětlit, co bylo impulsem. Určitě v tom nebyly odborné znalosti, nic, co by souviselo s mojí trenérskou kariérou. Šlo o něco osobního a pořád si nedovedu vysvětlit co. Pořád mám pocit, že mu to bylo podsouvané.
Z čí hlavy to mohlo být, kdo mu co podsouval?
To si nechám pro sebe.
A jaký by to mělo důvod?
Mám určité teze a své důvody. Něco jsem se dověděl od lidí, kterým věřím. Absolutně to nechápu. Nechápu, jak ten vzájemný vztah dopadl.
Mohl za tím být někdo z trenérů, kteří se chtěli dostat k reprezentaci?
Nebudu jmenovat. Mám v hlavě pár lidí, kteří za tím mohli být. Ale já to nebudu vytahovat, ani se v tom dál nechci takzvaně vrtat. Ale… Je to soutěž, o místo trenéra na jakékoliv úrovni, natož pak u národního týmu. Probíhá tvrdý boj o to, kdo místo získá. Poznal jsem to v NHL, kde je 31 míst hlavních trenérů, ale adeptů jsou stovky, tisíce. Proto nikdo nikomu nic nedaruje. A vzájemně si samozřejmě nepomohou.
