Českoslovenští uprchlíci. Před 100 lety jich bylo 35 tisíc, za prací utíkali i na Tahiti
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Z meziválečného Československa každý rok odcházelo asi 40 tisíc vystěhovalců. Většinou kvůli obživě rodiny.
Emigrace Čechoslováků do Oceánie v roce 1926 byla mimořádnou událostí. Kdo za akcí stál?
Jaká byla před 100 lety roční kvóta USA pro uprchlíky z Československa?
Vystěhovalectví do USA našinci nahradili emigrací do Kanady a Argentiny.
I Češi jsou národem uprchlíků a před 100 lety opustilo Československou republiku (ČSR) 35 440 vystěhovalců. Hitem léta 1926 bylo Tahiti. „Zájem o Tahiti je stále podněcován články v některých časopisech,“ uvedl v srpnu 1926 vládní deník Československá republika. Spojené státy totiž výrazně omezily kvótu pro uprchlíky z ČSR, takže Čechoslováci hledali nové cílové země, a to klidně až v Oceánii. V dalším pokračování seriálu Stoletý kurýr se dozvíte, jak čeští emigranti uspěli právě ve Francouzské Polynésii. Anebo spíše neuspěli?
Hlavním důvodem k emigraci v roce 1926 byla podle tehdejších československých politiků „nemožnost obživy“ ve vlasti, což je i nejčastější důvod současných migrantů z Maroka, Nigérie, Senegalu, Sýrie, Pákistánu, Bangladéše a mnoha dalších zemí.
Na největší ostrov v tichomořské Francouzské Polynésii tahal před 100 lety nezaměstnané či dobrodružně naladěné Čechoslováky syn zámožného pražského továrníka Miloš Řivnáč (1892–1941). Krajanům na Tahiti nabízel již do roku 1925 levné pozemky v údolí Papenoo, díky nimž prý usedlíci v nové české kolonii brzy ohromně zbohatnou, třeba pěstováním vanilky.
Řivnáč na Tahiti dokonce založil Spolek Čechoslováků v Oceánii a v článcích pro československý tisk líčil ostrov jako zemi vystěhovalcům doslova zaslíbenou, kde „najdou podmínky tak výhodné, jako snad nikde na světě“.
Vládní varování před Oceánií
Vládní komise pro vystěhovalectví a kolonizaci při Ministerstvu sociální péče však v roce 1926 vyslala na ostrov svého zmocněnce, který zjistil, že v údolí Papenoo českoslovenští emigranti žádné štěstí nenašli. A Řivnáč je pouhý mluvka, který vystěhovalcům nemůže zprostředkovat ke koupi žádné levné pozemky.
Čtěte také
„Zájem o Tahiti jest stále podněcován články uveřejňovanými v některých časopisech. Aby byly zjednány spolehlivé informace o Tahiti a sousedních ostrovech, byl tam vyslán úředník, který ve své stručné předběžné zprávě naprosto odsuzuje agitaci pro Tahiti a důtklivě varuje před stěhováním do Francouzské Oceánie,“ uvedl vládní deník Československá republika 12. srpna 1926.
Úředník Ministerstva sociální péče se na Tahiti nestačil divit. Místo slibované práce a zbohatnutí při pěstování vanilky tam našinci jen postupně upadali do bídy: „Není to vůbec vhodné místo pro naše lidi a neměl by tam odjížděti ani jeden vystěhovalec od nás, nechce-li těžce pykati za svou nerozvážnost. Bližší informace zašle na požádání Ministerstvo sociální péče.“
Objevená pohlednice z Tahiti
O exotickém ostrově Tahiti přitom první vystěhovalci z českých zemí měli skládat i básně, přičemž do vlasti pronikly v roce 1926 třeba tyto verše: „Na Tahiti jsou dnes Češi ve veliké přesile, / až jest to všem Tahiťanům a Francouzům nemilé. / Rozjeli se po ostrovech, pronajali plantáže, / jak si na těch plantech vedou, písnička vám ukáže.“
Na Tahiti v letech 1925 až 1927 zkusilo štěstí asi 110 uprchlíků z Československa. A současné stopy po této emigrační vlně našla redakce CNN Prima NEWS i v internetovém obchodě s pohlednicemi Sbírám.cz. Za 280 korun je tam nyní na prodej česky psaná pohlednice jednoho z vystěhovalců na Tahiti: „Vzpomínku z Tahiti dovoluje si zaslati.“ Podpis Hladík.
Když USA zastavily československým uprchlíkům vysněnou cestu za Atlantik, ti museli hledat náhradu. V roce 1926 opustilo Československou republiku (ČSR) 35 440 vystěhovalců. Nejčastěji odcházeli do Kanady nebo Argentiny, ale našli se i odvážlivci, kteří zamířili na Tahiti. Zdroj: Sbírám.cz
A právě Jindřich Hladík patřil vedle Řivnáče k dalším opěvovatelům Francouzské Oceánie, když do Prahy vzkazoval, že na Tahiti neexistuje nezaměstnanost. Čechoslováky přitom lákal také na asi 1 200 kilometrů vzdálené souostroví Markézy.
Zachránit je před syfilidou
Řivnáč sice některým vystěhovalcům zprostředkoval práci ve francouzské fosfátové společnosti, ovšem reálně šlo o otrockou práci. Nepodařenou emigraci na Tahiti pak vládní deník Československé republiky shrnul ještě koncem roku, konkrétně 15. prosince 1926, v textu Konec snu o československé kolonii na Tahiti:
„Vláda naše vyslala konzula Hajného, aby tam zjistil podmínky kolonizace, avšak jeho spis, který tyto dny předložil vládě, mohl jen potvrditi, že o československé kolonii na Tahiti nikdo vážný mluvit nemůže,“ uvedl skepticky vládní deník a pokračoval: „Všechny dosavadní francouzské pokusy kolonizační selhaly. Kolonisté českoslovenští v bídě upouštějí od své kulturní úrovně a přizpůsobují se domorodcům, kteří jsou degenerovaní a ohroženi syfilidou, zavlečenou sem evropskými dobrodruhy. Ne rozmnožit, nýbrž zachránit a domů vrátit ty, kteří se dali zlákat, mělo by býti naším úkolem!“
Čtěte také
Dveře do USA zavřeny
Jenže mnohé Čechoslováky i nadále hnala za hranice bída čili nemožnost obživy doma: „Je známo, že každého roku odchází od nás 30 až 40 tisíc lidí za hranice. Důvody jsou nejrůznější. Je to jistě v prvé řadě event. nemožnost neb obtížnost výživy v domově,“ zaznělo v prosinci 1926 na půdě parlamentu. A následovala výtka do Ameriky: „Pokud Spojené státy severoamerické nepočaly brzditi přistěhovalectví, byl tento stát téměř ideálem většiny vystěhovalců. Nyní je věc jiná. Spojené státy jsou téměř zavřeny. Vystěhovalci hledají proto cesty jiné.“
Třeba na Tahiti.
Zatímco v roce 1922 opustilo Československo 45 901 vystěhovalců, o čtyři roky později jich bylo „jen“ 35 440. Americký prezident Calvin Coolidge (1872–1933) totiž v létě 1924 přehradil hrází dosud volně tekoucí řeku migrantů z celého světa. Zákon přímo zakazoval migraci z Mexika i z celé Asie a pro evropské státy byly stanoveny tvrdé kvóty.
Když USA zastavily československým uprchlíkům vysněnou cestu za Atlantik, ti museli hledat náhradu. V roce 1926 opustilo Československou republiku (ČSR) 35 440 vystěhovalců. Nejčastěji odcházeli do Kanady nebo Argentiny, ale našli se i odvážlivci, kteří zamířili na Tahiti. Na snímku emigranti v New Yorku, ještě před vydáním zákona z roku 1924, který migraci výrazně omezil. Zdroj: Brooklyn Museum
Spojené státy napřed kvótu stanovily na pouhých 1 873 Čechoslováků ročně, ale i když ji záhy navýšily na 3 073 osob, šlo o žalostně nízké číslo. „Ještě v roce 1922 byly vydány vystěhovalecké pasy do Spojených států 18 291 osobám,“ uvedl vládní deník Československá republika po vyhlášení kvót. Proud československých uprchlíků se tedy v roce 1926 snížil o 10 tisíc vystěhovalců. Amerika uzavřela brány a bylo třeba hledat nové cílové země.
Migranti přitahují podvodníky
Exotický pokus zhruba stovky Čechů a Moravanů na Tahiti nevyšel, ale výroční zpráva Vládní komise pro vystěhovalectví a kolonizaci za rok 1926 nabídla jiné alternativy: „Pokud se týče otázky, do kterých zemí máme dirigovati naše vystěhovalce, vykonala komise značný kus práce. Byly podrobně vyšetřeny možnosti, které našim vystěhovalcům skýtá Kanada. Byly studovány kolonizační vyhlídky v portugalské kolonii Angole, v jižní Brazílii a Ekvádoru.“
Meziválečné Československo patřilo v rámci Evropy k zemím s mírně nadprůměrným vystěhovalectvím. A kde je zájem o emigraci, tam se daří i zločinu, jak dokazuje následující policejní zpráva z roku 1926: „V tyto dny byl v Praze zadržen s několika vystěhovalci Josef Havrilla ze Sečovců na Slovensku, spolumajitel kanceláře Guth a spol. v Sečovcích. Ačkoli žádný z majitelů neměl živnostenského oprávnění, zabývali se obchody vystěhovaleckými.“
Čtěte také
Havrilla a spol. zařizovali vystěhování do Kanady, když zájemcům lživě tvrdili, že pro speciální intervenci na pražských úřadech potřebují částku 600 až 700 korun na jednoho migranta. To byl zhruba půlroční plat pražské služebné, přičemž stejně stálo pánské kolo značky Iris.
Banda slibovala doslova hory a doly. „Že jim dopomohou do Spojených států, ač je to za dnešního stavu takřka vyloučeno. Některé vystěhovalce sváděli k cestě do Kanady, utvrzujíce je v naději, že se odtud snadno a spolehlivě dostanou do Spojených států, zatajili jim však, že každý takový vystěhovalec, jakmile se kdykoli zjistí, že se nezákonným způsobem dostal do Států, je stíhán a deportován.“
Komise: Vystěhovalectví jest nutností
Na československé dívky a ženy pak v cílových stanicích číhali kuplíři, které před tímto nebezpečím varovalo ministerstvo sociální péče: „Aby ženy a dívky jedoucí do Argentiny byly uchráněny před nebezpečím, že budou zavlečeny obchodníky s děvčaty, nařídilo ministerstvo sociální péče, že vystěhovalecké pasy smějí býti vydány ženám a dívkám, hodlajícím odejeti do Argentiny bez průvodu dorostlého mužského člena rodiny, jen tenkráte, jestliže předloží při žádosti o pas prohlášení některé rodiny v Argentině, že jim poskytne po příjezdu ochranu a pomoc.“
Migrace je věčná a důvody k ní se v posledních letech příliš nezměnily. Podle výroční zprávy Vládní komise pro vystěhovalectví a kolonizaci za rok 1926 ale nemělo smysl emigraci nějak bránit. Před 100 lety to byl pro Československo dokonce pozitivní jev, protože zhruba 40 tisíc obyvatel republiky, kteří nemohli najít obživu doma, nakonec získalo práci za hranicemi: „Vystěhovalectví jest u nás hospodářskou a sociální nutností. Proto by nebylo rozumné mu brániti a je omezovati.“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Podnikatel v porsche srazil matku s kočárkem, zemřela. Soud v Praze vynesl finální verdikt
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
