Josef Bartoš s klisnou Sixteen v roce 2008 vyhráli Velkou pardubickou Zdroj: Profimedia.cz
V kronice tuzemského dostihového sportu není zapsáno moc známějších jmen. Bělka Sixteen, která dvakrát vyhrála Velkou pardubickou, uhynula ve čtvrtek ve věku 20 let. Druhý triumf na jednom z nejtěžších evropských závodů přidala v sedle s Josefem Bartošem, kterému postupem času bílá královna přirostla k srdci. „Nedělala chyby. Když jsem na ni nasedl, věděl jsem, že dojedu do cíle a nikde mě nenechá,“ vypráví pro CNN Prima NEWS devětatřicetiletý žokej.
V roce 2007 proběhla pod tribunou na závodišti v Pardubicích jako první a na svém hřbetu vezla Dušana Andrése. Druhou říjnovou neděli o dvanáct měsíců později stejnými místy pádila Sixteen na druhé pozici za koněm s názvem Amant Gris. Ten byl ale nakonec diskvalifikován, a tak se s drobným odstupem mohl radovat Josef Bartoš, který byl v sedle bílé klisny.
Měl jste k ní – řekněme – speciálnější vztah než k ostatními koňům, na kterých jste závodil?
Rozhodně. V době, kdy jsem byl ve stáji pana Josefa Váni, se mnou dělala i manželka. Ta se o ni starala. Sixteen byla takovým rodinným koněm, mé děti jsme na ní posazovaly odmalička. Většinu času byla klidná. Vztah s ní byl takový hlubší než s jinými koňmi.
Právě Josef Váňa o ní prohlásil, že je to aristokratka, ale tak trochu i potvora. Sedělo to i podle vás?
Myslím si, že ano. Když byla ve výběhu mezi ostatními klisnami, ráda si dělala vlastní prostor. Nikoho k sobě moc nepustila. Směrem k ostatním koním byla skutečně ostřejší.
Čím byla jinak charakteristická?
Souvisí to s tím, že to byla trochu mrcha. To se přeneslo do závodu tak, že chtěla být vždy první před ostatními. Občas se stávalo, že jste o ní drtivou většinu dostihu ani nevěděli, ale pak předvedla drtivý finiš. Charakteristická byla bojovností.
Jízda jistoty
Co jste si říkal, když jste na ni poprvé usedl? Byla to láska na první pohled?
To pouto vzniklo spíše časem. Nejdřív to pro mě byla běžná kobyla. A spíše mi možná zezačátku ani tolik neseděla, protože byla menší, a já naopak jsem mezi žokeji vyššího vzrůstu. Ale po pár závodech jsem věděl, že mi její styl bude vyhovovat – počkat si vzadu a pak to vybojovat v cíli. Láska na první pohled to ale zřejmě nebyla.
Jaké bylo svezení na hřbetu Sixteen?
Mohu to nazvat jízdou jistoty. Nedělala chyby. Když jsem na ni nasedl, věděl jsem, že dojedu do cíle a nikde mě nenechá.
Jste trojnásobným vítězem Velké pardubické. Jak vzpomínáte na zlatou jízdu se Sixteen z roku 2008?
Obnášelo to trochu kaňku v podobě toho, že jsme doběhli těsně druzí. Až po finiši jsme se dozvěděli, že Amant Gris se žokejem Markem Stromským neobjel točný bod a následovala jejich diskvalifikace. Zážitek tedy nebyl tak intenzivní. Já spíše vzpomínám na její předposlední Pardubickou v roce 2011, kdy jsme skončili o kousíček za vítězným Tiumenem s panem Váňou. V tomto dostihu Sixteen dominovala, jen to nakonec nevyšlo na první pozici. To byl asi nejlepší zážitek.
Finiš Velké pardubické z roku 2011. Tehdy Bartoš se Sixteen dojel na druhém místě za Josefem Váňou. Zdroj: Profimedia.cz
Ještě zpět k roku 2008, kdy jste celou pardubickou tratí dlouhou 6,9 kilometru proletěli v čase pod devět minut, což byl historicky druhý nejlepší čas. Ceníte si tohoto faktu?
Vyplynulo to z toho, že se celý dostih rozjel ve velmi rychlém tempu. Na rekordy úplně nejedeme. Ale tehdy tam bylo hodně zahraničních koní, závodilo se po celý dostih.
Mluvil jste o tom, jak byla Sixteen jistá. Cítil jste z ní vždy sebedůvěru i před legendárním a obávaným Velkým Taxisovým příkopem?
Ona byla sama k sobě dost ohleduplná, takže Taxis si vždy poctivě vypočítala. Já nemusel dělat nic, jen jsem se vezl v sedle. Odskočila ho a pak za něj dopadla s naprostou jistotou. Neměl jsem žádné obavy.
V sobotu jsme ji chtěli vidět
V roce 2012 jste s ní jel Velkou pardubickou naposledy. Mrzí vás, že jste tehdy nedorazili až do cíle?
Byla možná trochu škoda, že ten rok Pardubickou vůbec jela, protože úplně neměla formu. Za předchozí měsíce šla dolů. Sám jsem si před startem nebyl jistý, jestli máme na dobrý výsledek. V průběhu dostihu jí pak došly síly, takže jsem ji s ohledem na její zdraví raději zastavil. Nechtěl jsem s ní dobíhat na desátém místě.
Považoval jste Sixteen za člena své rodiny?
Hlavně během dostihové kariéry. To jsme u ní opravdu byli dennodenně. Občas měla z cestování autem na závody a z nich dost šrámů, takže jsme se o ni starali. Sháněli jsme jí různé léky a mastičky, aby se vždy dala co nejdřív dohromady. Zvlášť ještě při jejích aktivních letech to tedy byl člen rodiny. Když odešla do důchodu, snažili jsem se ji s dětmi aspoň dvakrát do roka navštívit. Práce a různého přejíždění je dost, takže jsem to víckrát nestíhal. Každopádně zrovna teď v sobotu jsme se za ní chystali. Ale bohužel jsem se ve čtvrtek večer dozvěděl, že Sixteen už není.
Co jste udělal, když jste se tuto smutnou zprávu dozvěděl?
Na sociálních sítích se rychle objevilo spoustu příspěvků, takže jsem se podíval na mnoho a mnoho fotek. S manželkou jsme si pak na Sixteen ťuknuli vínkem a hezky jsme na ní zavzpomínali.
