vlajka NATO
V žádném případě se nejedná o poklidnou nebo vítězoslavnou oslavu politiků, generálů a diplomatů. Příkladem je včerejší hlas z Turecka na adresu Mike Pence k jeho ultimativnímu požadavku, aby si Turkové vybrali mezi letouny F-35 a ruským raketovým systém S-400.
Turecký viceprezident Fuat Oktay na svém twitteru napsal v reakci na Pencovo ultimátum: „Spojené státy si musí vybrat, zda chtějí být spojencem Turecka nebo riskovat vzájemné přátelství, když se spojí s teroristy a podkopou tím spojenectví NATO proti jeho nepřátelům.“
Ze strany Ruska nelze očekávat přílišné reakce, převládá ignorace a ruská média výročí nevěnují příliš pozornosti. V omezené míře pojednávají jubileum jako jen historickou vzpomínku. Za oficiální reakci lze považovat zveřejnění prohlášení náměstka ministra zahraničí Alexandra Gruška, které přetiskla agentura RIA Novosti. Ruský politik uvedl, že výročí je důvodem k analýze vztahů Ruska s NATO. Označil tyto vztahy za velmi složité a do budoucna je podle něj nutné zvolit způsob, jak nastavit vztahy s aliancí. K tomu dodal: „Politika aliance je založena na démonizaci Ruska, přitom někteří politici používají tuto taktiku pro udržení rozpadajícího se západního světa.“
V tomto smyslu ruská televize Russia Today cituje čínský deník Global Times, který rovněž píše o takzvané „ruské kartě“ nebo „čínské hrozbě“. Autor článku píše: „NATO je kontrolováno Spojenými státy a nikdo neočekává, že tato síla zajistí světový mír. Aliance vytváří problémy a zmatek všude ve světě.“ V článku z čínských novin (viz) je uvedeno, že v blízké budoucnosti NATO nezanikne a vše je podřízeno taktice USA, které mají v úmyslu co nejvíce brzdit rozvoj Ruska a Číny. Aby svého cíle dosáhly, potřebují být přítomny nejen v Evropě, ale také nalézt své příznivce mezi arabskými a asijskými zeměmi.
Lze předpokládat, že k výročí NATO se ještě vyjádří i vyšší ruští politici, přinejmenším ministr zahraničí Sergej Lavrov.
Oslava NATO
K té patřil projev generálního tajemníka aliance, politika a bývalého norského premiéra Jense Stoltenberga. Projev se konal v americkém Kongresu a pochopitelně v něm Stoltenberg veličil roli USA: „Dvě světové války a studená válka jasně ukázaly, jak důležité jsou USA pro bezpečnost Evropy. A stejně tak, že mír a stabilita v Evropě jsou důležité pro Spojené státy.“ Projev ve skutečnosti dal za pravdu shora uvedeným obavám Ruska, neboť Stoltenberg v projevu několikrát upozorňuje na Rusko jako velkého nepřítele pro bezpečnost. Například: „Budeme se muset i nadále soustředit na daleko sebevědomější Rusko… V ruském chování lze vystopovat vzorec. Jde o masivní posilování vojenské přítomnosti od Arktidy po Středozemí a od Černého moře k Baltu...“ A podobně dále varoval a upozorňoval na hrozbu Ruska v podobě ruské dezinformační kampaně a kyberútoků. Přestože generální tajemník NATO mluvil o dalších problémech a zemích nebo regionech jako jsou Balt, Blízký východ, Afghánistán kupodivu se vůbec nezmínil o Číně. Je to velice zvláštní, když se ví, že dnes Čína a Rusko kooperují v zahraniční politice a svědectvím toho je situace v Kolumbii.
Jestřábí pohled na NATO
Za takzvaného jestřába zahraniční politiky USA z aspektu NATO byl v minulosti považován bývalý náměstek ministra zahraničí v letech 1994 až 2001 Strobe Talbott. Byl to on, kdo v roce 2014 ve své obšírné stati „The Making Vladimir Putin“ se stoprocentní jistotou prohlašuje, že současný ruský prezident nahradil partnerství se Západem za konkurenční vztah. „Opovrhl evropským směřováním Ruska a objal Euroasii,“ píše Talbott a připomíná Putinův projev na konferenci v Mnichově v roce 2007, kdy podle Talbotta Putin jen opakoval Krjučkovovo (poslední šéf KGB) a Pavlovovo (předseda vlády) obvinění z roku 1991, že Gorbačov vnutil Rusku cizí zájmy. Nakonec Talbott vše uzavírá tím, že zatímco myšlenky Krjučkova nebo ministra zahraničí Andreje Kozyreva (termín „blízké zahraničí“ z r. 1993) byly „virtuální“, tak Putin z nich učinil realitu a myslí tím na události na Ukrajině a Krymu ( viz více).
Ve svém nejnovějším příspěvku bývalý politik a dnes politolog hodnotí krátce historii NATO (A brief history of NATO, from Truman to Trump).
Celou historii NATO vidí jako dominanci USA a vše se podle něj děje ve vztahu k Rusku. Podle Talbotta se v tomto vztahu vyvíjí historie NATO ve třech fázích. První fáze je období, kdy Středoevropské národy, které Rudá armáda „osvobodila“, byly urychleně vtaženy do sféry sovětské nadvlády a tyranie. V tu chvíli podle Talbotta USA založily NATO na obranu Evropy. Druhá fáze je uskutečňování snu Talbottovy generace o pádu „železné opony“ a je to éra Gorbačova. Třetí fáze historie NATO je období, kdy Talbott hrdinou nazývá Jelcina, který se dokázal postavit pučistům a byl zvolen prezidentem Ruska. Bylo to období, kdy Moskva naznačila svým bývalým vazalům, že mají provést liberální reformy. „S rozpadem SSSR začali Poláci, Maďaři a Češi požadovat vstup do NATO,“ píše Talbott. Významnou pasáž věnuje Talbott období padesátin NATO, kdy dochází k bombardování bývalé Jugoslávie. Popisuje, jak Bill Clinton pozval Borise Jelcina k sobě na oslavu narozenin. Ten si dal podmínku, že přijede, když bude ukončeno bombardování Jugoslávie. Talbott poukazuje na těžkou roli Jelcina, kdy měl ukončit jednání o partnerství Ruska s NATO a zároveň se jeho protivníci snažili využít bombardování k odvolání Jelcina z funkce. Řada Rusů se postavila na stranu Srbů a obviňovali Jelcina, že se stal loutkou USA. Na závěr Talbott popisuje novodobé období NATO, kdy ruský prezident je naprosto odlišným vůdcem. „Opět zpět na scénu přivedl ´Big Lie´ (velkou lež), vyhrožování tvrdou rukou, predátorství k sousedním zemím a antagonismus vůči Západu. Je spřízněn s diktátory a otevřeně pohrdá NATO,“ píše Strobe Talbott.
Mirko Radušević
