Zvíře ve znaku: Čukar nemá přátele, jen hory

U některých druhů zvířat nás může zarazit způsob, jakým je označujeme. Někdy se nemusíme nijak složitě zamýšlet a název nám pomůže rozklíčovat onomatopoie, tedy zvukomalba. Tento básnický prostředek totiž do jisté míry imituje zvuk. (Jen si vzpomeňte na „Na topole podle skal zelený mužík zatleskal“ z Erbenova Vodníka.) Podobně vznikl i název našeho dnešního „symbolického“ zvířete, orebice čukar. Jejich volání „čukar“ se ozývá po blízkovýchodních planinách, polích a horách.

Čukar je národním ptákem Iráckého Kurdistánu. Kromě toho ale nese na svých křídlech i velikou symboliku v severoindických a pákistánských kulturách, kde symbolizuje intenzivní, zato ale často neopětovanou lásku. O čukarovi se říká, že je zamilovaný do Měsíce a toužebně na něj dlouho hledí.

Orebice čukar se proslavily i ve světě vědy. Mladí ptáci, kteří se učí létat, byli součástí studií jako model vysvětlující evoluci ptačího letu. Chování dospělých jedinců se mění v závislosti na ročním období. Kromě léta, kdy vytvářejí chovné páry, je najdeme v hejnech čítajících i padesát jedinců. Během období páření se samci začnou vůči sobě chovat agresivně. Toho využívají „milovníci“ zabíjení – jejich nafouklá hruď a nabručené pochodování před jinými samci je „vítanou“ součástí ptačích zápasů.

Kromě toho byl tento druh koroptví v mnoha západních zemích vysazen jako „lovná zvěř“. Například do Spojených států byl čukar introdukován v roce 1893, kdy sem bylo dovezeno prvních pět chovných párů z města Karáčí z tehdejší anglické kolonie (dnes město v Pákistánu). Od těch dob patří mezi „nejoblíbenější“ terč zdejších krvelačných lovců.

Není proto divu, že se i na tento druh vztahuje staré kurdské rčení: „Nemáme přátele, jen hory.“ I když na rozdíl od nebojácných Kurdů orebice čukar v případě ohrožení raději uteče, než aby se postavila svým nepřátelům tváří v tvář…