ANALÝZA: Stává se z Británie neovladatelná země? Střídání premiérů může zemi ochromit
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Británie čelí bezprecedentní politické nestabilitě.
Rychlé střídání premiérů brání dlouhodobým rozhodnutím.
Vládu oslabují i časté obměny ministrů financí a zahraničí.
Mohou zemi z krize vyvést trpělivost a čas na vládnutí?
Británie zažívá bezprecedentní politickou nestabilitu, během níž se premiéři i klíčoví ministři střídají v rychlém sledu. Analytici podle webu The Guardian varují, že časté změny ve vedení země ochromují schopnost vlády přijímat dlouhodobá rozhodnutí a řešit hlubší ekonomické a společenské problémy. Někteří v současném vývoji vidí paralelu s Francií po roce 1946, která se s podobným chaosem potýkala až do nástupu Charlese de Gaulla.
Byla doba, kdy se zdálo, že premiéři odcházejí v podstatě hned po svém nástupu. Důležitá strategická rozhodnutí se odkládala a veřejné finance se opakovaně ocitaly v nestabilní situaci. Snahy o zjednodušení daňového systému narážely na odpor různých zájmových skupin, například zemědělců. Politika byla víc o sporech a soupeření než o skutečných řešeních. Mezitím na svou příležitost čekali populisté. Nejde o popis dnešní Británie, ale o Francii po roce 1946. Její vláda byla slabá a nestabilní až do roku 1958, kdy ji nahradil nový systém pod vedením Charlese de Gaulla.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Černé pondělí pro diplomacii a trpasličí pletichy. Opozice reaguje na Pavla a summit NATO
Keir Starmer neodešel bez boje a snažil se udržet si svou pozici, dokud ho politický vývoj nepřinutil skončit. Jak uvádí deník The Guardian, pro současný politický chaos v Británii neexistuje v britské historii téměř žádná paralela. „Nikdy tu nebylo období jako to současné,“ řekl Anthony Seldon, autor knihy The Impossible Office?, která mapuje 300letou historii úřadu premiéra.
A nejde jen o premiéry – v Británii se rychle vystřídalo také osm ministrů financí a devět ministrů zahraničí, což ukazuje na mimořádnou nestabilitu celé vlády.
David Cameron, Theresa Mayová, Boris Johnson, Liz Trussová, Rishi Sunak, Keir Starmer – takový je seznam premiérů Velké Británie od roku 2010. Dalším v pořadí by podle britských médií měl být Andy Burnham.
„Zřejmým, ale málo diskutovaným důsledkem změny předsedy vlády je to, že se automaticky změní i velká část ministrů. Každý nový premiér bude přirozeně chtít sestavit vlastní kabinet a žádný politik, který má dostatek lsti na to, aby se dostal na vrchol, nebude slepý k příležitostem využít nižší vládní pozice k odměňování loajálních spolupracovníků a udržení problematických osob pod kontrolou,“ uvádí britský novinář a moderátor podcastu Politics Weekly Tom Clark.
V čele vlády pak stojí nezkušený premiér, obklopený novými poradci, kteří se teprve učí, jak funguje britská politika. Cath Haddonová z think-tanku Institute for Government říká, že někdy je nutné, aby slabí premiéři odešli, ale zároveň varuje, že když nedostanou čas se v úřadu zorientovat, nemohou vládnout efektivně.
Premiéři se podle ní často rychle střídají, když jsou pod tlakem, ale zapomíná se, že vládnutí vyžaduje čas, aby se člověk naučil svou práci a mohl dotáhnout projekty do konce.
Politika bez času na vládnutí
Už samotná hrozba odvolání může způsobit téměř stejný chaos a nejistotu jako skutečné odvolání. Bývalý poslanec Damian Green byl blízkým spojencem Theresy Mayové v době, kdy ve volbách v roce 2017 ztratila většinu, což pak dlouhodobě zpochybňovalo její pozici až do konce jejího mandátu.
„Theresa byla tehdy zjevně v potížích – bylo mnohem obtížnější podnikat jakékoli dlouhodobé kroky,“ vzpomíná Green s tím, že během prvních měsíců svého premiérského působení projevovala Mayová zájem o velké sociální výzvy a zabývala se obtížnými tématy, jako je domácí násilí. Pak ale bylo jejím jediným a rozhodujícím úkolem dosáhnout dohody o brexitu.
Mayová a Jeremy Heywood, tehdejší tajemník kabinetu, proto učinili mimořádný krok a přesunuli Greena z ministerstva práce a důchodů na nově vytvořenou pozici prvního státního tajemníka, v podstatě místopředsedy vlády, a svěřili mu kontrolu nad téměř vším ostatním. „Měl jsem na starosti všechny vládní výbory zabývající se domácí politikou, v jednu chvíli jich bylo 28, abych odlehčil Therese,“ řekl Green.
Čtěte také
Podle Clarka se současné střídání premiérů dalo předvídat už před 30 lety.
John Major, který byl v úřadu po Margaret Thatcherové, byl premiérem šest a půl roku. Už po dvou letech jeho vlády ale přišla „černá středa“, kdy se zhroutil kurz libry. „Od té doby byl boj o politické přežití neustálý,“ popsal Clark. Bývalá úřednice Jill Rutterová pracovala v Majorově týmu v Downing Street, který měl připravovat premiérovy plány.
Když byl Major nucen čelit hlasování o důvěře kvůli maastrichtskému procesu, vedoucí týmu Sarah Hoggová svolala část pracovníků a řekla jim, že pokud situace dopadne špatně, přijdou o práci. V Downing Street pak panovala napjatá atmosféra – lidé byli podezřívaví a měli pocit, že jsou obklopeni nepřáteli. Podle Rutterové je v takové situaci těžké dělat dlouhodobá a promyšlená rozhodnutí, protože všichni „neustále chodí po tenkém ledě“.
Podle Rutterové premiér nemusí a ani nemůže mít přehled o úplně všem – většinou stačí, aby se v Downing Street vědělo, co chce, a podle toho se vláda řídila. Takový způsob předávání úkolů ale může selhat. Buď proto, že si úředníci nejsou jistí, co premiér vlastně chce, nebo proto, že ministři začnou brát premiéra jen jako dočasného šéfa a přestanou spolupracovat.
Podle Clarka Starmerovu vládu od samého začátku pronásledoval první problém a poté se přidal i ten druhý. „Spočívá v tom, že již není věrohodnou odpovědí na chaos. Stejně jako Mayová a slib ‚silného a stabilního vedení‘ se i jeho přísaha, že ‚ukončí chaos‘, stala hořkým vtipem,“ uvedl Clark.
Kořeny britského politického chaosu
Otázkou je, proč se stal úřad premiéra v Británii tak náročnou a problematickou funkcí.
Britská ekonomika se potýká s neuceleným daňovým systémem, ale vláda jej nedokáže nebo nechce zjednodušit. Téměř všichni politici nyní prohlásili, že by rádi vynakládali mnohem více prostředků na obranu, ale téměř nikdo nedokáže vysvětlit, kde by na to vzali peníze. „Hlavním důvodem zablokování v zásadních otázkách a chaotické politiky je ekonomika. Dlouhodobá stagnace po finanční krizi ztížila rozhodování ve veřejné politice,“ uvedl Clark.
Podle něj se změnilo také to, že jednoduché třídní rozdělení poválečné společnosti nahradila řada hlubokých, navzájem se překrývajících rozporů: kulturní rozdíly, jako je brexit, rozdíly v hodnotách, jako je Gaza, a generační rozdíly mezi staršími majiteli nemovitostí a mladšími nájemníky.
Dnes, kdy sociální média všechna nepřátelství ještě více rozdmýchávají, vyžaduje sestavení a udržení koalice kombinaci různých politických talentů. Program Borise Johnsona zaměřený na vyrovnávání rozdílů byl jedním z pokusů, ale zcela mu chyběla vytrvalost, aby jej dotáhl do konce,“ uvedl Clark.
Čtěte také
U Starmera byl podle něj velkou chybou nedostatek porozumění a představivosti. „Zastával názor, že veřejnost je trvale konzervativní a nelze ji změnit. Proto se snažil získat podporu spíše zdůrazňováním tradičních hodnot a kulturních témat než radikálními ekonomickými návrhy, které by mohly oslovit lidi s různými názory. Zároveň předpokládal, že jeho vlastní voliči ho budou podporovat, protože podle něj nemají jinou politickou alternativu, i když je svými kroky často rozčiloval. Teď je jeho politická kariéra u konce a objevují se nepříjemné pochybnosti, zda je dnes vůbec možné vytvořit stabilní vládní většinu, která by nestála především na nacionalismu a zdůrazňování rozdílů mezi ‚námi‘ a ‚ostatními‘,“ popsal Clark.
Historička Margaret MacMillanová míní, že je třeba „apelovat na lepší stránky lidské povahy a upřímně s veřejností hovořit o nutnosti vynaložit úsilí, možná i přinést oběti, a především o tom, že dosažení velkých věcí vyžaduje čas“. Příkladem je podle ní Kanada a premiér Mark Carney, jehož popularita se drží na dobré úrovni.
A pokrok zaznamenala také zmíněná Francie, kde se vláda inspirovaná de Gaullem sice někdy příliš zaměřovala jen na některé oblasti, ale byla účinná. „Dokázala vyřešit řadu problémů, které se dříve zdály neřešitelné. Spory a napětí sice pokračovaly a občas znovu propukly, ale problémy se už aktivně řešily, místo aby se jen odkládaly,“ uvedl Clark s tím, že politické neshody se dramaticky utlumily a Francouzi si vysloužili pověst národa, který dokáže stavět silnice, mosty, železniční tratě a další infrastrukturu.
„Klíčem k tomu, aby země měla dobrou a promyšlenou politiku, není zbavit se politiky, ale dělat ji správně,“ dodal Clark s tím, že Andy Burnham, který je favoritem na post nového premiéra, by si tuto lekci měl vzít k srdci.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Pavel podal kompetenční žalobu kvůli summitu NATO. Mimořádně nešťastné, míní o kroku vlády
vaclav.cerny@iprima.cz
