Dvanáct dní po přistání. Posádka Apolla 13, zleva: James Lovell, John Swigert a Fred Haise.
Mělo jít už o třetí přistání člověka na Měsíci. Mise Apolla 13 ovšem málem skončila katastrofou, když výbuch na palubě velitelského modulu způsobil únik kyslíku a kritickou ztrátu energie. V tu chvíli bylo jasné, že se nikdo z posádky ve složení James Arthur Lovell, John Leonard Swigert a Fred Wallace Haise po měsíčním povrchu neprojde. Namísto toho začal boj o její život.
Start v pořadí sedmého pilotovaného letu v rámci programu Apollo byl naplánován na 11. dubna 1970 na symbolických 13 hodin a 13 minut světového koordinovaného času (UTC – Universal Time Coordinated). Nosná raketa Saturn V se z rampy 39a floridského Mysu Canaveral odlepila přesně podle harmonogramu a první fáze letu probíhaly bez potíží. V tu chvíli ještě nikoho nenapadlo, že se kvůli rutinní misi, která Američany téměř nezajímala, přeruší pravidelné televizní vysílání a celý svět bude sledovat, zda Spojené státy neztratí ve vesmíru své první astronauty.
První problém se objevil krátce po startu, když Saturnu vypověděl službu pátý motor, a tak lidé v řídícím středisku v Houstonu vypnuli zbývající čtyři motory o chvíli později, aby výpadek dorovnali. Apollo 13 se ale nakonec dostalo na oběžnou dráhu Země, ze které se mohlo vydat k Měsíci. Let od té chvíle probíhal bezpečně až do své pětapadesáté hodiny a čtyřiapadesáté minuty. To dal Houston posádce pokyn k zapnutí ohřívačů a promíchávacích vrtulí v nádržích se zkapalněným kyslíkem a vodíkem.
Houston, we´ve had a problem
John Swigert promíchávání zapnul. Přístroje ihned naměřily anomálie elektrických hodnot, které byly zpětně vyhodnoceny jako příznak zkratů v nádrži. Přibližně minutu a půl po zapnutí promíchávání posádka uslyšela výbuch a pocítila nezvyklé vibrace kosmické lodi. Řídícímu středisku na necelé dvě sekundy vypadly všechny telemetrické údaje. V kabině velitelského modulu se rozsvítily kontrolky upozorňující na nízkou úroveň napětí na jednom ze systémů pro rozvod elektřiny uvnitř lodi.
Krátce poté John Swigert nebo James Lovell (údaje se liší i v oficiálních dokumentech NASA) ohlásil řídícímu středisku památnou větu „Houston, we´ve had a problém – Houstone, měli jsme problém.“ Nehoda let potkala 14. dubna, téměř devět minut po čtvrté hodině ranní UTC. Tou dobou se už loď pohybovala přes 320 tisíc kilometrů od Země a šance na úspěšný návrat na její povrch rapidně klesaly.
Situace byla o to komplikovanější, že nikdo pořádně nevěděl, co se stalo. Teprve patnáct minut po události si velitel mise James Lovell při pohledu z okénka všiml, že z lodi do prostoru něco uniká. V Houstonu záhy pochopili, že nešlo o pouhou poruchu měřicích přístrojů, ale o něco mnohem závažnějšího. Loď ztrácela kyslík. Ten byl důležitý nejen pro vlastní přežití astronautů, ale sloužil jako zdroj pro výrobu energie, kterou posádka potřebovala k přistání na Měsíci i pro návrat na Zemi.
Když nepasují filtry
NASA zmobilizovala všechny, kdo mohl přispět k tomu, aby trojice Američanů let Apolla 13 přežila. Vznikl plán návratu, který se ale musel doslova za pochodu upravovat. Posádka se totiž potýkala s dalšími problémy, které po nehodě přicházely. Nedostatek energie si vynutil její přesun do lunárního modulu a vypnutí všech přístrojů, které nebyly pro samotný pohyb směrem k Zemi nutné. A to včetně vytápění.
Známá je rovněž epizoda s hromaděním oxidu uhličitého v kabině lunárního modulu, který byl stavěn pouze pro dvoučlennou posádku. Na Měsíci totiž měli přistát jen Lovell a Haise, zatímco třetí člen posádky Swigert měl zůstat ve velitelském modulu a kroužit po oběžné dráze Měsíce, dokud se jeho kolegové nevrátí. Problém byl ale v tom, že filtry v lunárním modulu neměly dostatečnou kapacitu na odvod CO2 a ty z velitelského nešlo místo nich použít. I tento problém se ale podařilo vyřešit.
Dalším kritickým okamžikem byl vstup do atmosféry Země při návratu. Nikdo neměl tušení, zda výbuch nepoškodil tepelný štít lodi a navíc bylo do atmosféry nutné vstoupit pod správným úhlem. Jinak totiž hrozilo, že se modul od ní odrazí a skončí v nekonečném prostoru, nebo do ní naopak vletí příliš napřímo a shoří.
Věrné filmové ztvárnění
Když modul atmosférou procházel, ztratil s řídícím střediskem v Houstonu spojení. To nebylo nic neobvyklého. K jeho obnovení obvykle docházelo do tří minut. Ticho, které tentokráte trvalo o něco déle, náhle ku radosti všech v řídícím středisku prolomil hlas Jamese Lovella. Neúspěšná mise Apolla 13 skončila úspěšným přistáním v Tichém oceánu severovýchodně od Americké Samoy, čtyři a půl kilometru od záchranné lodi USS Iwo Jima, 17. dubna 1970. Tedy před padesáti lety.
Příběh mise zvěčnil sám velitel Apolla 13 James Lovell ve své knize Lost Moon vydané v roce 1994. Dílo inspirovalo hollywoodského režiséra Rona Howarda (mimo jiné Navždy a daleko, Čistá duše, Rivalové) k natočení filmu Apollo 13, který měl premiéru v roce 1995. Hlavní roli svěřil Tomu Hanksovi, představitelem Freda Haise byl Bill Paxton, Johna Swigerta si zahrál Kevin Bacon. Filmové dílo se od skutečného průběhu celé mise příliš neodchylovalo a je dodnes populární.
Z posádky Apolla 13 žijí ještě dva její členové. James Lovell v březnu oslavil 92. narozeniny, Fredu Haiseovi je 86 let. John Swigert opustil řady NASA tři roky po Apollu 13. V listopadu 1982 byl zvolen do Sněmovny reprezentantů amerického kongresu, ale ještě než se stačil ujmout svého úřadu, v prosinci téhož roku zemřel. Příčinou smrti byl maligní tumor v nosní pasáži dýchacích cest.
