Deset let boje Michalákové o syny: Pěstouny už nevymažu. Museli bychom krůček po krůčku

Michaláková neumí odhadnout, kdy by soud ve Štrasburku mohl rozhodnout. Čas podle ní ale nikdo nevrátí. „Nemohla jsem být s kluky, vidět je vyrůstat, doprovodit je první školní den do školy, učit se s nimi, pomáhat jim s úkoly, trávit s nimi volný čas, jezdit na výlety. Já samozřejmě vím, že nemohu přijít a vytrhnout je z prostředí, kde nyní žijí,“ uvedla v korespondenčním rozhovoru.

„Už si pravděpodobně museli navyknout na pěstouny, a proto bych je rozhodně nechtěla z jejich života vymazat. Museli bychom krůček po krůčku, poradit se i s psychology, potkávat se, navštěvovat, vyrazit na společný výlet, konečně si telefonovat a psát, zjistit, co děti baví a zajímá. Nemíním se vzdát,“ dodala.

Michaláková nyní žije v Norsku poblíž Bodo s přítelem a jeho dcerou. Pracuje ve školce s dětmi do šesti let. Během studia byla na praxi na základní škole a pracovala s dětmi od první do desáté třídy. Pracuje jak se zdravými dětmi, tak s těmi, které mají i různé zdravotní potíže – autismus, ADHD, diabetes. Je to podle ní paradox, vzhledem k tomu, že jí její vlastní děti odmítají vydat. „Nejhorší je, že s tím nemůžu nic dělat, ani nevím, jak tu bezmoc popsat,“ uvedla Michaláková.

Podezření ze sexuálního zneužívání

Norská sociální služba Barnevernet – nebo také Barnevern – rozhodla o odebrání dětí 18. května 2011. Eva a Josef Michalákovi se v Norsku usadili po svatbě v roce 2005, manžel tam už dříve žil. V roce 2005 se jim narodil Denis, v roce 2008 David. Všichni mají české občanství. Důvodem opatření úřadu bylo podezření z mateřské školy, že otec syny sexuálně zneužívá. Policie začala vyšetřovat otce i matku, podezření se ale nepotvrdilo. Manželé se později rozvedli. Od února 2012 bratři žijí každý v jiné pěstounské rodině, na podzim 2015 norské úřady zbavily matku rodičovských práv.

Úřad Michalákové kontakt s dětmi zakázal. „Bez výsledku se dožaduju dokonce jen zdravotní dokumentace dětí nebo zpráv, jak se jim vede ve škole. Veškeré informace, které se ke mně za ty roky dostaly, pocházejí od stále stejné úřednice Barnevernu,“ uvedla Michaláková.

Syna Davida viděla naposledy v srpnu 2015, Denise v dubnu 2014. „Schůzky byly krátké, trvaly cca 1,5 až dvě hodiny a asistovaly u nich pracovnice Barnevernu. Nesměla jsem mluvit o společně stráveném životě, při jakékoliv zmínce o rodině mi vyhrožovali ukončením schůzky. Musela jsem s dětmi mluvit jen o tom, co je teď a tady. Pokud bych měla přepočítat čas strávený s dětmi po odebrání, nebyl by to dohromady ani jeden týden vcelku,“ popsala Michaláková.

Uvedla, že česká politická reprezentace se snažila věc řešit na mezistátní úrovni. Prezident Miloš Zeman posílal do Norska intervenci. „Pokud jde o české velvyslanectví v Oslu, doufala jsem, že se jim podaří alespoň s dětmi nebo jejich pěstouny spojit, ale Barnevern to nepřipustil,“ řekla matka.

Největší oporou jsou mí blízcí, píše Michaláková

Kdo podle ní nepomohl, a naopak jejím blízkým ublížil, byl ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeněk Kapitán. Uvedla, že jen neustále opakoval, že nemá žádné kompetence, a že vypustil do světa i vyložené nepravdy o její rodině. Kapitán se odmítl vyjádřit.

„Největší oporou je mi má rodina, přítel, kamarádi a známí jak z ČR, tak z Norska. A také lidi, které jsem poznala díky petičnímu výboru, který na můj případ v Česku ukázal, určitě paní senátorka (Jitka) Chalánková,“ uvedla Michaláková.

Případu se věnuje česká i evropská justice. Od září 2017 je u Evropského soudu pro lidská práva stížnost Michalákové na Norsko, dosud nebylo rozhodnuto. Naopak rozsudek letos v lednu padl u Okresního soudu v Hodoníně, který se po opakovaných neshodách s odvolacím Krajským soudem v Brně zabýval norskými rozsudky a úpravou péče o děti po rozvodu manželů. Hodonínský soud nakonec formálně svěřil děti do péče Michalákové, na faktický stav to ale nemá vliv.