Přesně před 13 lety došlo v ruské Jaroslavli k leteckému neštěstí, při kterém se svým týmem zemřeli i čeští hokejoví reprezentanti Jan Marek, Karel Rachůnek a Josef Vašíček. Kdo znal prvního z nich, musel si hned vybavit mrazivý paradox: Marek se strašně bál létání, zmiňoval to skoro v každém rozhovoru. Angažmá v KHL spojené s přelety po celém Rusku mu přineslo spoustu těžkých chvil už dávno před zmíněnou tragédií.
Člověka až bolí, jak už je to dávno. Kráčeli jsme spolu tehdy zvolna kus cesty před starou halou pražské Sparty, vlastně to bylo jen pár desítek metrů; od ledové plochy k autu. Jan Marek, jeden z nejhodnějších lidí v českém hokeji, mě právě seznámil se svou manželkou Lucií, vlasy měl ještě mokré z potréninkové sprchy, bylo to snad při nějakém reprezentačním srazu; kdo si to dnes už může pamatovat…
Co se tehdy stalo
K letecké havárii letounu Jak-42, na jehož palubě se nacházel hokejový tým Lokomotiv Jaroslavl, došlo 7. září 2011. Stroj se zřítil u letiště Tunošna v Jaroslavli na cestě do běloruského Minsku, kde měl tým odstartovat novou sezonu KHL. Mezi oběti patřili i tři čeští reprezentanti Josef Vašíček, Jan Marek, Karel Rachůnek, slovenská legenda Pavol Demitra nebo kanadský kouč Brad McCrimmon, vítěz Stanley Cupu z roku 1989. Z osmi členů posádky a 37 pasažérů přežil jen mechanik Alexandr B. Sizov. Prezident Mezinárodní hokejové federace René Fasel o katastrofě prohlásil, že představuje „nejtemnější den v dějinách našeho sportu“.
Bavili jsme se o Rusku.
O jeho angažmá v KHL.
A hlavně o létání. O Markově odvěké noční můře.
„Hrozně se bojím létat. Asi víš, co jsou ruská letadla zač,“ soukal ze sebe střízlík z Jindřichova Hradce, který mohl za trochu příznivějších okolností válet spíš v New York Rangers nebo Los Angeles Kings; oba americké kluby ho dost chtěly.
ČTĚTE TAKÉ: Rána pro světový hokej. Útočník NHL Johnny Gaudreau a jeho bratr zemřeli při dopravní nehodě
Jenže on neprahnul po NHL za každou cenu. Odmala snil hlavně o úspěších v národním týmu, kterých se ostatně nakonec dočkal, když se z něj v roce 2010 stal mistr světa.
Takže zamířil do Ruska.
A stovky hodin ročně strávených ve vzduchu, ve strojích, které dělaly dojem, že pamatovaly snad ještě Stalina, českého mládence pořádně natrápily. Klíčovému kouči své kariéry Aloisi Hadamczikovi se svěřil, že chce z východní říše co nejrychleji domů, do Sparty. Ano, právě i kvůli tomu, co v aeroplánech popsaných azbukou zažíval za muka.
„Připadá mi, že ta ruská letadla snáším čím dál hůř,“ přiznal mi, než spolu se svou milou zmizel ve voze. „Pořád mám před očima jedno přistání, kdy nám foukl boční vítr. To jsem byl hrozně zpocený! Radši bych jel do Moskvy k zápasu tři dny autobusem.“
Nebyl jsem ani zdaleka jediný, komu o tom vyprávěl. Obavy z ruských letadel zmiňoval snad ve všech větších interview, která v posledních měsících svého života poskytnul.
Co řekli hokejisté o létání v Rusku
Tomáš Rolinek
V Rusku jsem už čtvrtý rok a vím, že jednou je letadlo lepší a jednou horší. Jednou na vás kape voda, pak jsou namrzlé nýty u okna.
Tomáš Vlasák
Létalo se tam i s 50 let starými vrtulovými Antonovy. Co jsem se bavil s ostatními hokejisty, tak jeden říkal, že měli na palubě letadla dokonce malý požár.
Jan Platil
Funguje to tam prostě jinak. Z Moskvy do New Yorku mělo odletět letadlo, ale pilot přišel úplně namol. Přesto sedl do kokpitu a chtěl odletět. Naštěstí si toho všimla jedna žena. Tenkrát oficiálně řekli, že měl mozkovou mrtvici, přitom byl ožralej.
Miroslav Blaťák
Ze začátku mého angažmá v KHL jsme létali s Tupolevy, které jsou pro EU zakázané. Měl jsem strach. Člověk na to ale nesmí myslet. Musíte to brát tak, jako když letíte na dovolenou. Nikdy nevíte, co se může stát.
Popisoval, jak při každém letu křečovitě svírá křížek v dlaních. Jak se pravidelně na palubě modlí. Někdejšímu spoluhráči Janu Platilovi s hrůzou líčil, jak ho sebralo, když týmový stroj při jakémsi odletu z Magnitogorska trefil křídlem sněhovou bariéru, načež se přivolaný technik na pochroumané části letadla jen párkrát bohorovně zhoupnul, s výkřikem „charašó“ zamával ke kokpitu a letělo se dál.
Zpětně je mi hanba, za jak přehnané jsem jeho stesky považoval.
Jan Marek zemřel 7. září 2011 při letecké tragédii v Jaroslavli, v jednatřiceti letech. Spolu s ním přišli o život jak další čeští reprezentanti Karel Rachůnek a Josef Vašíček, tak zbytek místního klubu Lokomotiv, jedné z velmi prestižních hokejových adres KHL.
Je to přesně 13 let.
A já si i po takové době vybavuji jak naše krátké povídání z holešovického parkoviště, tak třeba i mnohem dřívější Markovo přiznání z roku 2003, když se mi po přestupu z Třince do Sparty svěřil, že Praha je pro něj moc velké město, že se toho rumraje, cvrkotu a hemžení tak trochu bojí. Strašně moc o sobě pochyboval, i oči měl spíš plaché než dravé, jak by se slušelo na útočníka reprezentace. Typické pro něj bylo ještě něco: všem se snažil vyhovět. Byl kliďas, snad jen jednou vystartoval na jistého ruského novináře, který sesmolil článek z vět, které Marek nikdy neřekl.
Jinak ale platil za citlivku, na jakého v hokeji moc nenarazíte. Hodně ho třeba mrzelo, že jej sem tam někdo označil za bolestínka, který si neustále stěžuje na nějaké zdravotní potíže.
„Doneslo se to ke mně,“ připustil. „Co na to ale mám říct, když si své problémy nevymýšlím?“
Bohužel – stejně nepřenosné bylo i to, jak se cítí ve chvíli, kdy nasedá do všech těch Antonovů, Iljušinů nebo Jaků. V jednom z posledních povídání s novináři popisoval, že mu blízcí kvůli strachu z létání doporučují pořídit si léky na uklidnění. Do toho se mu ale nechtělo.
„Možná budu muset vyzkoušet stakan vodky,“ žertoval.
Za všemi těmi strachy a propocenými cestami se přitom skrýval jistý fatalismus. Jak prohlásil v rozhovoru pro hokej.cz: „Věřím, že naše kroky řídí Bůh. Nic se neděje jen tak.“
Jaký vyšší smysl by ale mohl omluvit, co ho potkalo?
To nevysvětlí ani nejučenější teologové světa…
Po Janu Markovi zbyla na světě manželka Lucie, několik měsíců starý syn Honzík. A taky spousta vzpomínek.
Nejen na slavné góly. Na medaile, poháry.
I na jedno horké odpoledne, kdy z haly pražské Sparty vyšel s mokrými vlasy.
MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Svoboda: Z ukrajinské vlády odcházejí ti, kteří chtěli jednat o míru. Zelenskyj to nečekal