reklama

Brazilská metropole slaví 60 let. Postavil ji prezident s českými kořeny

Byl to sen všech Brazilců. O stavbu nové metropole usilovalo mnoho vlád jihoamerického státu, podařilo se to ale až prezidentu Juscelinu Kubitschekovi. Schopný politik si dal za cíl proměnit Brazílii v silný a prosperující stát. Stavba metropole Brasília se stala vrcholem jeho plánů.

Letos je tomu 60 let, co se Kubitschek nastěhoval do zbrusu nového prezidentského paláce v Brasílii. Navrhl ho brazilský architekt Oscar Niemeyer. Jeho dílo ocenilo UNESCO, které futuristické budovy v Brasílii zapsalo na seznam světového dědictví.

Výstavba Brasílie byla výjimečná. Metropole vznikala koncem padesátých let doslova na zelené louce v pustinách brazilského vnitrozemí. Musely se tam vybudovat nejen domy, ale také veškerá infrastruktura. Oscar Niemeyer společně s urbanistou Lúciem Costou vytvořil projekt, který zahrnoval vládní budovy, přehradu ale i katedrálu pro čtyři tisíce věřících.

„Brasília je uskutečněním snů své doby. Mělo to být vynikající město pro život s půl milionem úředníků a lidí spojených se státní správou,“ vysvětluje historik specializující se na portugalsky mluvící státy Jan Klíma. „Dnes je to třímilionová metropole se satelity a chudinskými čtvrtěmi. Realita tento sen přerostla. Přesto vnímám Brasíliu jako důkaz brazilské velikosti.“

Trnitá cesta k hlavnímu městu

Když Portugalci dopluli začátkem 16. století do budoucí Brazílie, zřídili si hlavní město v Salvadoru v severovýchodním cípu země. Později se ale metropole přesunula do Ria de Janeira. Když se objevily v brazilském vnitrozemí diamanty a zlato, obyvatelům Brazílie došlo, že největší poklady se nachází na západě, který byl navíc bezpečnější. „Po tom, co Brazílie získala nezávislost, začaly vlády snít o přesunutí hlavního města na západ,“ vysvětluje Jan Klíma.

V roce 1922 Brazílie slavila sto let nezávislosti. Při té příležitosti se vytyčil budoucí federální distrikt a byl položen základní kámen. „Pak se pětatřicet let nic nedělo,“ směje se historik Klíma. „Nikdo nic neudělal, dokud nepřišel Juscelino Kubitschek.“

Spojení výjimečných osobností

Juscelino Kubitschek se narodil 12. září 1902 ve vnitrozemském městě Diamantina. Jeho předci přišli do Brazílie z jižních Čech. Ale jak upozorňuje Jan Klíma, dodnes nevíme, která z větví jihočeských Kubíčků se vydala na dalekou cestu přes oceán. „Německý přepis jména je dán tím, že se v devatenáctém století vedly německé matriky,“ dodává.

Juscelino Kubitschek vystudoval medicínu a dal se na dráhu politika. Když se stal starostou města Belo Horizonte, setkal se s Oscarem Niemeyerem. „První společnou stavbou bylo kasino, které Niemeyer naprojektoval přes noc,“ říká architekt David Vávra, který o Brasílii natočil dva díly pořadu Šumné stopy. Niemeyer později na Kubitscheka vzpomínal jako na výjimečného člověka.

Podle Vávry za tímto zázrakem stojí spojení Kubitscheka s Niemeyerem, ale i urbanistou Lúciem Costou a zahradním architektem Robertem Burlem Marxem. „Nikde už nebude taková svoboda, aby čtyři intelektuálové určili charakter města. Je tu mnoho zájmů různých skupin. Takové gesto, jakým byl projekt Brasílie, není možné,“ vysvětluje.

Uprostřed ničeho

„Žil jsem v Brasílii tři roky, nezbytnou dobu pro realizaci projektů. V té době byla Brasília konec světa. Bylo potřeba jet tisíc kilometrů po bahnitých silnicích, aby se člověk dostal do Ria de Janeira nebo São Paula. Bydlel jsem v jednopokojovém bytě: jedna postel, jeden stůl, dvě židle, jedna skříň,“ vzpomínal Oscar Niemeyer na stavbu Brasílie v rozhovoru pro časopis UNESCO z roku 1992.

„Byl jsem obklopen přáteli, ne všichni byli architekti, byli tu novináři, jeden fotbalista, jeden básník. Po nocích jsme hráli na kytary a zpívali jsme, abychom se zabavili. Bylo zakázáno mluvit o práci. Takhle si představuji radost ze společného života. Společně s dělníky, prostitutkami z dřevěných chatrčí a psy, co celý den štěkali, jsme vytvářeli jednu velkou rodinu. Byl to opravdový daleký západ,“ dodal Niemeyer.

Jan Klíma vysvětluje, proč se město stavělo v místě tak vzdáleném od života, který se koncentroval u pobřeží: „Byla to určitá zeměpisná kalkulace. Místo je dostupné z brazilského severovýchodu, které je tradičním těžištěm brazilského plantážního zemědělství, je dostupné z jihu, kde se pěstuje káva a chová dobytek, a je dostupné i z amazonských pralesů, kde se získával kaučuk.“

Když v druhé polovině padesátých let přijely do pustých oblastí bagry, začal největší projekt prezidenta Kubitscheka. „Před ním i po něm byl v zemi typický brazilský chaos. Kubitschek ale dokázal Brazílii zmobilizovat k výkonu a zajistil tam politický klid. Země poskočila dopředu a projektem hlavního města světu dokázala, že je státem s rozvinutou kulturou,“ vysvětluje Klíma.

Stavba města vynesla Kubitschekovi popularitu, každý Brazilec ho zná pod zkratkou JK, po celé zemi má mnoho pomníků. „225krát jel na staveniště, aby povzbudil dělníky. Málokdo je v dějinách Brazílie spojen s pozitivním dílem tak jako Kubitschek,“ říká historik.

Výjimečné město

Zatímco Riu de Janeiru se říká Zázračné město, Brasília by mohla nést označení Výjimečná. „Nic srovnatelného nevzniklo. Stavěla se města na zelené louce, ale nikdy se nejednalo o vládní města. Jedině australská Canberra by mohla být v jistém ohledu srovnatelná, má podobný charakter večerní opuštěnosti. Centrum Brasílie také přestane žít, když odejdou zaměstnanci ministerstev. Architektura Canberry ale není tak silná jako ta v Brasílii,“ vysvětluje architekt Vávra.

Kubitschek se tak koncem dubna 1960 stěhoval do nově postaveného paláce Alvorada v těsné blízkosti umělého jezera. Je to jedna z ikonických staveb města, jejímž autorem je Oscar Niemeyer. Jednoduché linie a veliké skleněné plochy jsou pro něj typické.

Architekt projektoval i další významné vládní budovy včetně sídla parlamentu, které vévodí velikému prostranství v centru města. Na něm se spojují tři mocenské pilíře. Po stranách parlamentu stojí palác Nejvyššího federálního soudu a kancelář prezidenta. Niemeyer projektoval i palác Itamaraty, kde sídlí ministerstvo zahraničí, národní divadlo nebo viceprezidentskou rezidenci nedaleko Alvorady. Speciální pozornost si zaslouží i tamní katedrála.

Na architektovy kolegy se často zapomíná. Oscara Niemeyera ale zná celý svět. „Jeho stavby uvidíte i jinde v Latinské Americe a v Evropě, kam po nástupu vojenské junty v roce 1964 emigroval. Lúcio Costa působil v Brazílii. Niemeyer navíc Costu výrazně přežil, zemřel v roce 2012, když mu bylo 104 let,“ vysvětluje Jan Klíma.

Futuristická infrastruktura

Brasília se rozkládá kolem dvou hlavních os, které se vzájemně protínají. „Hlavní osa sestupuje kolem muzeí, ministerstev a katedrály k náměstí s vládními budovami. Na boční ose stojí bytové domy a zastupitelské úřady. V těžištích mezi obytnými domy jsou obchody, lékárny a restaurace,“ přibližuje Vávra, který oceňuje i futuristickou infrastrukturu. „Silnice jsou zaříznuté do povrchu, křížení ulic se odehrává pod úrovní, takže výhled na budovy neruší auta,“ vysvětluje.

Brasília byla koncipovaná pro automobilovou dopravu, svým způsobem tak okopírovala nešvar mnoha latinskoamerických měst, která dusí nekonečné kolony. Počet aut totiž rostl stejně rychle jako populace jihoamerických států. Ulice brzy přestaly stačit. Podle Vávry ale koncept velkoryse řešené Brasílie fungoval až do začátku 21. století, kdy už většina ostatních velkoměst na kontinentu řešila zácpy i smog.

Síla mladého národa

Projekt Brasílie představoval pro brazilskou ekonomiku vzpruhu, ovšem do budoucna i zátěž. Jan Klíma připomíná, že sice rostl HDP o 7 procent, stoupla výroba oceli i automobilů a těžba ropy, ale stát se zadlužil. To se do budoucna nevyplatilo Kubitschekovým nástupcům.

Stavbu řídila státní společnost Novacap (z portugalského nova capital: nové hlavní město), která funguje dodnes. „Novacap do značné míry představovala vrchol státního kapitalismu. Projekt nadchnul ekonomickou elitu, která na stavbě spolupracovala,“ vysvětluje Klíma. Byla to jedna ze zásluh Kubitscheka, který zvládl pobídnout Brazílii k výkonu. Kandidoval s heslem 50 let za pět let. Chtěl, aby se Brazílie rychle posouvala dopředu a svou aktivitou ji k tomu povzbudil.

David Vávra upozorňuje, že Kubitschekovi nahrál i fakt, že Brazílie je poměrně mladým státem. „Takové politické rozhodnutí jsou schopné udělat jen mladé národy. Mají energii, aby vytvořily impozantní dílo. Staré národy žijí na osídlených místech a nemají potřebu radikální změny,“ říká.

„Národní hrdost se zhmotnila v novém městě. Každý Brazilec nakonec do hlavního města jede, aby ho poznal,“ tvrdí Vávra. Jan Klíma doplňuje, že právě kulturní identita, kterou latinskoamerické státy těžce hledají, je tím největší přínosem, který Brasília zemi dala. „A Kubitschek to dokázal zorganizovat,“ zdůrazňuje Klíma.