Čech z izraelské armády: Gaza je místo se zlou atmosférou, Netanjahu se ke mně choval odtažitě
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Bývalý izraelský voják původem z Česka: Gaza je místo se zlou energií.
Netanjahu byl jako soused odtažitý a sebestředný.
Seriál Fauda je podle něj velmi autentický.
Proč se mladí na Západě staví na stranu Palestinců?
David Shorf se sice narodil v Československu, před 30 lety však sloužil jako izraelský voják na hranici s Gazou a na Západním břehu Jordánu. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS mluví o blížícím se výročí brutálního útoku Hamásu, nadcházejících izraelských volbách, sílícím antisemitismu. Ale i o osobním setkání s premiérem Netanjahuem nebo o celosvětově úspěšném izraelském seriálu, který někteří aktivisté i v Česku označují za propagandu.
Cestovatel Dan Přibáň na sociální sítě napsal, že mu současný izraelský hit Fauda připomíná majora Zemana, případně německý seriál z roku 1942 o tom, jak to mají esesáci těžké na území protektorátu. Co říkáte na jeho příměr?
Nesouhlasím s ním. Myslím, že by se pan Přibáň měl naučit hebrejsky, pak by mohl něco posuzovat. Filmy a seriály jako Schindlerův seznam, Mnichov, Fauda ve skutečnosti vydají za milion povinných hodin ve škole. Některá fakta mluví sama za sebe. Podívejte se na statistiky sledovanosti Faudy v jednotlivých zemích. Mezi nejsledovanějšími pořady je i v Libanonu, SAE, Jordánsku, Kataru, Egyptě, Turecku, Ománu, Maroku. Faudu tedy i v těchto zemích vnímají jako objektivní dílo. S vědomím toho, že samozřejmě nejde o dokument.
Pravda není černobílá, má tisíc odstínů šedi. A Fauda je podle mého ve zmíněných končinách tak populární i proto, že všechny arabské postavy tam rozhodně nejsou záporné. Vždyť hlavní hrdina Doron se vždycky zamiluje do nějaké Palestinky…
ČTĚTE TAKÉ: Schůzka Zelenského a Trumpa je na spadnutí. Mohla by hodně změnit, napsal ukrajinský prezident
Jak se na Faudu dívá bývalý izraelský voják jako vy?
Souhlasím s tím, co říká Lior Raz, který hraje Dorona. Raz ve skutečném životě působil ve speciální jednotce izraelské armády. Ubezpečuje, že v reálu to nevypadá jako v amerických akčních filmech, kde máte na všechno spoustu času. Americkému střelci ve filmu proběhne hlavou celý život, vzpomene si na děti, pak teprve stiskne spoušť. Ne, ve skutečnosti se to všechno odehrává mnohem, mnohem rychleji. Surověji. I ve Faudě je to brutální. Postřelené teroristy nenecháváme na zemi ležet, místo toho Doron přijde a třemi ranami je dorazí, protože za sebou nemůže nechat někoho, kdo by se ještě zvednul. V tomhle je Fauda velmi autentická. A nejen v tom.
David Shorf
Narodil se v Československu, po revoluci se do Izraele nejdříve vydal na výlet za svými příbuznými, později tam vystudoval anglickou literaturu na Hebrew University. V roce 1995 nastoupil do služby v izraelské armádě. Po jejím skončení se vrátil do Česka, živil se jako novinář. Dnes má český i izraelský pas, v pražském terapeutickém centru Calmea působí jako párový terapeut, kouč a ředitel společnosti.
V čem ještě?
I v psychologických problémech lidí z jednotky a jejich nadřízených. Sledujete spirálu utrpení, která se neustále opakuje. Všichni jsou permanentně v potížích; vztahových, psychických, v podstatě každý potřebuje terapeuta. Autentické je i to, jak Fauda přibližuje soužití mezi Izraelci a Palestinci. Ani příslušníci jednotky s úkolem likvidovat arabské teroristy nejsou někým, kdo automaticky nenávidí všechny Palestince. Vždyť v seriálu mluví víc arabsky než hebrejsky; a to i ve volném čase.
Pro Izraelce je naprosto normální mít arabské kamarády. Zhruba 22 procent obyvatel Izraele jsou Arabové s izraelskou občankou, mají všechna práva, mohou být kýmkoliv – doktory, právníky... Jelikož jsou muslimy, nemusí rukovat do armády. Já měl kamaráda pocházejícího z okupovaných území Západního břehu. Byl to kuchař, do jehož restaurace jsem přišel jako chudý student, toho času sloužící v armádě. Přestože jsem k němu přišel v uniformě a bez peněz, stejně mě nakrmil. Rozhodně mi nenadával do okupantů. Když už je řeč o Západním břehu, tak vás ujišťuju, že třeba do Ramalláhu si i jako Izraelec klidně můžete zajít na pizzu.
Čtěte také
Vy jste to zkusil?
Ano. A možná to bylo trochu zvláštní, nic se mi ale nestalo. Ve Faudě se jinak podle mého trefili i do dalších věcí. Třeba jak uvnitř samotného Hamásu mohou existovat různá křídla. Že vedení říká: „Ne, tohle nebudete dělat, teď chceme mít klid.“ Jenže se objeví nějaký magor, který cosi spáchá na vlastní pěst. Přesně to se určitě děje. Pro lidi žijící na Západě je spousta tamních věcí těžko představitelná. Těm, kteří třeba mluví o jednostátním či dvoustátním řešení pro Palestinu, odpovídám: Ano, jednostátní řešení už přece existuje. Jmenuje se Izrael a jmenuje se Jordánsko. Copak 60 procent jordánského obyvatelstva netvoří Palestinci? Copak se 77 procent území tohoto státu neskládá z toho, co se původně nazývalo Palestinou?
Jak je to ale s Palestinci žijícími v Gaze a na Západním břehu?
Ti byli potrestáni za to, že se ve válce o nezávislost přidali k útočícím zemím. K těm, co chtěli Izrael vymazat z mapy. Trest zněl: „Chtěli jste nás v osmačtyřicátém zabít, tak vám uděláme, co Češi udělali po válce Němcům: odsuneme vás.“ Odsun proběhl právě do Gazy, na Západní břeh, do uprchlických táborů. Tady začíná to, čemu Arabové říkají „nakba“, tedy katastrofa, historická křivda.
Od té doby se toho událo hodně, dnes už samozřejmě hraje obrovskou roli i nashromážděné násilí. Jak dlouho zabere, než bude možné odpustit 7. říjen? Gazu? Nevím. Za intifád a válek minulosti to taky bylo hrozné, jenže při útoku ze 7. října to prostě bylo jiné. Byli do toho zataženi starci, ženy, mimina, děti. Svět s Izraelem soucítil. Akorát to trvalo jen sedm dnů; pak už jsme sledovali pouze rostoucí antisemitismus. Ne že by tomu tedy premiér Benjamin Netanjahu nepomáhal. Izrael se hájí blbě, když má tak mizerné vedení. Já vždycky říkám: Nesnáším Netanjahua, nenávidím Hamás, ale mám rád Palestince a miluju Izraelce.
Proč je pro mladé lidi na Západě víc sexy křičet „free Palestine“ než „free Ukraine“?
Myslím, že je to mimo jiné dáno i tím, co ukázal nedávný průzkum agentury PISA: Podle něj poprvé od 19. století vyrůstá generace, která je hloupější než ta předchozí. Máme méně vzdělané lidi, neschopné analyzovat krátký text. Průzkum přinesl šílená čísla. Dnešní školáci se třeba podle něj nejsou schopni soustředit déle než pět vteřin. A za těch pět vteřin si mají udělat názor, jestli jsou hodní Izraelci, nebo Palestinci? Podle mého budou i geopolitické střety vnímat ve stylu obrázkového návodu, jak složit židli z Ikey. Když tedy budeme ukazovat obrázky mnoha izraelských vojáků a proti nim trpících palestinských dětí, v mladých lidech poroste přesvědčení, že ti silnější se zbraněmi jsou child killers.
Čtěte také
Ale co to srovnání s napadenou Ukrajinou? Proč u mladých na Západě nevyvolává podobné emoce?
Pomiňme na chvíli hodnotový systém. To, co je bezpochyby správné. Pak – omlouvám se – proti sobě stojí dva druhy „Rusáků“. Všichni vypadají stejně, nikdo důvodům k jejich válce pořádně nerozumí, probíhá to v bahně, táhne se to roky. Není tam ta Sparta a Slavie.
Chápejte mě správně – nezpochybňuju, že musíme bránit Ukrajinu proti Putinovi. Když ale vlezete v Praze do taxíku, kde bude hrát hudba s ruským textem, na jmenovce řidiče bude „Michail“, tak v první chvíli nepoznáte, zda vás veze Rus, nebo Ukrajinec. Rusové, kteří tady v ulici prodávali ruskou zmrzlinu, prostě jen přemalovali vlajku ve výloze na ukrajinskou a podnikají dál. Já je od sebe nerozeznám. Zato Izraelce od Palestinců ano, a hned. I hodnoty mají ty dvě skupiny odlišné.
U mladých lidí je to navíc tak, že se rádi staví za slabší. Přičemž v konfliktu na Blízkém východě považují za slabší Palestince. Což je podivné, když si uvědomíte, že kolem sedmimilionového Izraele je ve skutečnosti 300 milionů Arabů, na celém světě dokonce dvě miliardy. To by se ale do toho jednoduchého příběhu nehodilo. Izrael je podle progresivistického marxistického myšlení mocná, technologicky vyspělá země, která má navrch, a tudíž by měla být umírněná. Jenže tak to samozřejmě není.
Woke kultura brání ve světě všechny menšiny. Všechny kromě Židů. To je paradox dnešní doby. Západ neměl připustit infiltraci amerických univerzit chytře vymyšleným, Íránem sponzorovaným antisemitismem. V PR obrany po 7. říjnu naprosto zklamal i Izrael.
Najednou žijeme v realitě, kdy po Manhattanu pochodují mladí kluci s hákovými kříži. Kde Židi v Paříži říkají svým dětem, aby nenosily kipu, protože to není bezpečné. Co se to tedy se světem děje?
Od svých dětí jsem zjistil, že 7. říjen a následný vývoj ovlivnil i jazyk jejich generace. Když teď někdo v diskuzi napíše něco dobrého o Židech, sedmnáctiletí lidé s despektem odvětí: „Tel Aviv impressed.“ Nebo: „Translating: We love the state of Israel.“ Tyhle odsuzující hlášky se pevně staly výrazem internetového jazyka dnešních mladých. Moje děti vědí, o co jde. Ale co ostatní? Dnes se používá slovo „genocida“ pro to, co se děje v Gaze. Hm… Slyšel jsem zajímavý postřeh jednoho amerického filozofa: „Když jsme my Američani shodili dvě atomové bomby na Japonsko, zemřely kvůli tomu statisíce lidí. Přesto tomu nikdo z našich přátel ani nepřátel neříkal genocida.“ Pokud je tedy dnes genocida zaměňována s válkou, ve které se hodně umírá, pak jsme prohráli boj o význam toho slova. Bylo snad Churchillovo bombardování Drážďan genocidou? Ne? Tak v čem je rozdíl?
Pokud tedy nejde o genocidu, jak byste pojmenoval to, co se teď děje v Gaze?
Nechci znít jak vrchní Netanjahuův politruk. Podle mého je to ale reakce na útoky ze 7. října, která má za úkol zničit teroristickou infrastrukturu Hamásu, aby se ochránilo izraelské obyvatelstvo. Rozhodně nejsem Netanjahuův volič, takže bych řekl: OK, můžeme se bavit o formě války. Zda se měla vést právě tímto způsobem. Důležité ale je právě to, že jde o válku. Když to někdo odsud zapáleně hodnotí, měl by se tam jet podívat. Například zpěvák Tomáš Klus říká: „Chápu, že co udělal Hamás 7. října, je hrozné. Počet Palestinců, kteří za to zaplatili, je ale neadekvátní.“ Na to namítám: Tomáši, a co je adekvátní poměr? 10 286 mrtvých je ještě OK, 15 654 už blbě? Jak si to někdo může dovolit říct? Takhle to dopadá, když někdo poměry na Blízkém východě hodnotí na dálku ze střední Evropy.
Doron v Česku
„Někdy v lednu by měl do Česka přijet herec Lior Raz, který v seriálu Fauda ztvárnil hlavní postavu Dorona. Pracujeme na tom, aby nám věnoval čas zhruba do 90 minut, v dosud nevybraném sále s kapacitou přibližně do 500 lidí. Raz nebude poskytovat žádné rozhovory, 20 minut ze svého vystoupení bude ale odpovídat na otázky přítomných. Setkání by mělo být rozděleno na tři části. První se bude věnovat odolnosti, druhá izraelskému nastavení (tomu, jak Izraelci přemýšlí, proč Češi na ledacos nahlíží jinak). Třetí blok bude zaměřen na seriál Fauda a na antisemitismus.“
V čem si ještě podle vás my Středoevropané zkreslujeme realitu Blízkého východu?
Arabská společnost je klanová. Rodiny si pořádek a spravedlnost udržují samy, bez systému soudů a policie. Někdo mi zabije bratra, znásilní dceru, tak se udělá schůzka s druhou rodinou, kde se dohodne: „Dejte nám 25 tisíc dolarů a smažeme to. Pokud ne, tak zabijeme někoho z vás.“ Ze strany Západu je to nepochopitelné, protože my si i ve všech svých mírových iniciativách pořád myslíme, že na Blízkém východě lze do arabské teokratické nebo diktaturní země přinést demokracii. Arabové si s tím umí pohrát. Na barák v Ramalláhu si napíší „parlament“ a budou předstírat, že se tím zruší rodinné klany. No, nezruší. Jen se to tak bude na povrchu tvářit směrem k Americe a Evropě, my na to budeme ochotně naskakovat. Takových příkladů by se našlo…
Mě třeba vždycky naštve, když na Prague Pride někdo mává transparentem „Přestaňte zabíjet palestinské gaye“. Já říkám: Kdo? Izraelci? Populace Tel Avivu se snad z 30 procent skládá z gayů a lesbiček. Nebudu opakovat klišé o tom, že homosexuál by byl v Gaze okamžitě shozen ze střechy. Tamní společnost ale k homosexualitě rozhodně netolerantní je. Jak to, že si to aktivisté neuvědomují? Ptám se, jak je možné, že je někdo tak nedovzdělaný, když šíří narativ, že za všechno mohou Izraelské obranné síly (IDF), Mossad. Že Netanjahu nakukal Trumpovi, ať zahájí válku proti Íránu. Fakt si někdo myslí, že Netanjahu se sedmimilionovým státem může přesvědčit USA, aby šly do války, kterou nechtějí?
Čtěte také
Vy jste mimochodem Netanjahua osobně potkal. Jak k tomu došlo?
To bylo v roce 1995. V Jeruzalémě jsme si s kamarádem pronajímali přízemní byt ve vile jednoho akademika. Netanjahu se ve stejné budově stěhoval do prvního patra, nechával si ho rekonstruovat. On tehdy v předvolebních debatách vystupoval proti stávajícímu premiérovi Jicchaku Rabinovi. Tímto stěhováním se o ulici přiblížil k vile předsedy vlády, pocitově tedy i k moci. Potkali jsme se, když se s námi v doprovodu ochranky přišel z povinnosti seznámit coby nový soused. Nebylo to příjemné setkání.
Jak to?
Byl odtažitý. Sebestředný. Bylo vidět, že námi jako liberálními mladíky pohrdá. A že se těší, až nám vyprší smlouva a z domu zmizíme. Zároveň však měl auru, kterou můžu jazykem našich dětí nazvat slovem „legend“. Můžete ho nesnášet za to, co dělá, ale tu „legend“ z něj cítíte. Jde o jednoho z nejimpozantnějších vůdců posledních desítek let. Jistě, když se řekne Netanjahu, vzdělaný svět ví, jaké chyby tenhle chlap má. Zároveň si však musíme uvědomit, proč Izrael chce mít ve válečných letech právě jeho jako lídra. On se nebojí.
Izrael je demokracie uvnitř složitého nedemokratického světa Blízkého východu. V okolí jsou Libanon, Sýrie, Jordánsko, Egypt. Izrael se pro Západ tváří jako demokracie, je to ale klamné, protože jde zároveň o Orient. Izraelská diplomacie spočívá v tom, že jeho orientální sousedi rozumí jenom hrubé síle. To znamená: Vycením zuby, ukážu ti, zabiju. Izrael nosí dva kloboučky, jeden pro Západ, druhý pro Orient. A svět tomu někdy nerozumí: Jak se může Izrael chovat tak necivilizovaně? Proč nemá ústavu? No, protože pak byste nemohl skupinu, která vás existenčně ohrožuje, vystěhovat někam do nárazníkového pásma. Ústava by vám to nedovolila. Svět se Izraelců ptá: Jak můžete být tak nesmiřitelní? Proč se ale Západ neptá i na druhou stranu?
Pokud chcete proniknout do toho, jak Arabové jednají, stačí si toho všimnout už na tržišti: „Come to see my shop! You´re my first customer, I´m gonna make you a prize…“ Je to lež, která je na Blízkém východě součástí hry, kulturní komunikace, diplomacie. My „zápaďáci“ věříme, že kontrakt je věcí cti. Jakmile podepíšu smlouvu o míru, obě strany to dodrží. Jenže existují i kultury, ve kterých se za důkaz síly považuje naopak to, když s někým vyjebete. Rozhodně se to nebere jako hodnotové selhání…
Kde by byl dnes Izrael, kdyby zemi vedl někdo jiný než Netanjahu?
Taky o tom často přemýšlím. Byl jsem u toho, když se cesta ubírala jiným směrem – jakmile se Jásir Arafat kamarádil s Jicchakem Rabinem a izraelská armáda měla mít společné patroly s palestinskou policií. Takovou patrolu jsem zažil a byl to hrozný bizár. Prý: „Pojď si vyměnit M16, dám ti Kalašnikov…“ To určitě!
V Izraeli to každopádně chodí tak, že vůdcem může být jen člověk se silnou vojenskou minulostí. Společnost by neakceptovala chytrého úředníčka. Tam by nemohl být premiérem Sobotka, Špidla. Třeba Rabin byl hrdina, který ve válkách proslul mnoha statečnými akcemi, všichni to o něm věděli. On jediný mohl přijít za Arafatem a říct: „Pojďme být kámoši.“ Něco takového by Izraelci od žádné diplomatické krysy nevzali. Protože ale Rabin diplomatickou krysou nebyl, mír se zdál být blízko. Jenže přišel boží trest za dobrotu v podobě atentátu na Rabina. A to už pak vedlo k Netanjahuovi, jeho dvacetileté vládě nad Izraelem.
Čtěte také
V říjnu ale Netanjahua čekají volby. Nepřijde o moc?
Nevím. Spíš bych řekl, že nepřijde… Izraelská společnost se každopádně po 7. říjnu posunula o jedno políčko doprava. Kdo byl velký levičák, je už jen levičák. Bývalí levičáci jsou ve středu. Mnoho lidí se 7. říjnem zažilo svůj holokaust. Tohle totiž bylo i za úrovní zločinů, které páchal Islámský stát. Týkalo se to žen a dětí. Novinářům se ani neukázaly všechny záběry, které si teroristi natáčeli na GoPro; tak to bylo odporné. Paradoxní je, že oběti Hamásu ze 7. října byly často těmi nejvíce proarabskými, levicově zaměřenými Izraelci.
Jaký byl váš 7. říjen?
Jsem po dědečkovi katastrofik. Nějakou katastrofu čekám každý den. Tohle jsem ale nečekal. Myslím, že nulový izraelský odpor nečekal ani Hamás. Šlo o historické selhání bezpečnostního organismu v Izraeli. Historické selhání státu. Izraelci státu tradičně věří. V Entebbe unesou izraelské pasažéry, vláda tam pošle komando, které je vysvobodí. Neznám moc vlád na světě, které by tohle pro své občany udělaly; za cenu čehokoliv.
Jenže 7. října byli najednou civilisté, ženy, děti, rodiny zavřeni v krytech, v kibucech, za dveřmi stáli teroristé a zabíjeli, odvláčeli Izraelce pryč. Já to měl v říjnu 2023 od svých izraelských kamarádů z první ruky, po telefonu mi popisovali, jak to bylo živelné. Dírami z Gazy nevnikali do Izraele jen teroristi, kteří mimochodem za útok dostali 10 tisíc dolarů a byt (plus další bonusy za rukojmí), ale i obyčejní Palestinci. Hnali se do kibuců u hranic s Gazou, protože v osmačtyřicátém tam stála arabská vesnice, ve které se před svým odsunutím narodili. Cítí historickou křivdu, protože tam přece žil jejich děda. Proto tam teď utíkali s lopatami a vidlemi, ukradli traktor, vzali si ho s sebou do Gazy.
Gazu sám dobře znáte, sloužil jste tam v uniformě izraelské armády, že?
Asi jsem vyhrál nějaké blbé losování, protože jsem sloužil jak v Gaze, tak na Západním břehu. Jenže na Západním břehu žijí v podstatě umírnění lidé. Vládne jim Fatah, není to místo se zlou atmosférou jako Gaza. V Gaze si fakt neumím představit, že bych si jako Izraelec zašel do pizzerie. Roku 1948 se tam zavřelo 300 tisíc lidí, dnes jich je už 2,2 milionu. Celou tu dobu se jim vymývá mozek, že za všechno můžou Židi. Kumulují se v nich vztek a křivda. Zamkly se jim dveře, kolem Gazy se vykopaly příkopy, do nich byli obrazně řečeno vpuštěni krokodýli. Vyřešil se tím problém? Nevyřešil, jak jsme viděli 7. října.
Proč si teda teď někdo myslí, že zabere, když znovu vyhloubíme příkopy a jen do nich pustíme více krokodýlů? Osobně bych Gazu otevřel rekonstrukci. Pozval bych Saúdy a Američany, abychom nad tím měli kontrolu. Výsledkem by bylo, že by se ta nenávist za několik generací utlumila. Pokud je tam místo toho zamkneme, necháme vyhladovět, vypneme jim internet, ničemu nepomůžeme.
Z 2,2 milionu lidí je v Gaze 140 tisíc Hamásníků. Z oněch 140 tisíc Hamásníků je 40 tisíc bojovníků, zbylých 100 tisíc jsou úředníci, účetní, kteří nikoho nezabíjejí, jen slouží. Někteří z oportunismu, jiní tomu věří. Taky tam ale žijí zhruba dva miliony lidí, kteří za nic nemůžou. Předtím třeba volili Fatah, Arafatovu organizaci pro osvobození Palestiny. Zkorumpováním těchto složek byli však tak znechucení, že to v příštích volbách zkusili hodit Hamásu. „Třeba to bude dobré,“ mysleli si. Nesoudím je. Ale nesoudím ani Izraelce.
Čtěte také
Říkáte, že Gaza je místem se zlou atmosférou. Co přesně si pod tím mám představit?
Těžko se to popisuje. Nejsem esotericky zaměřený člověk, špatnou energii jsem tam ale opravdu cítil. Byl jsem umístěn na základně, u které jsou dlouhé tunely z pletiva, kterými obyvatelé Gazy s povolením mohli denně procházet za prací do Izraele. Zhmotnila se mi tady představa pekla. Přijel jsem k základně taxíkem, pršelo. V jeepu si mě vyzvednul padesátiletý velitel, nějaký rezervista, a vzal mě k hůrce, na které byli vojáci na stráži. Jedním z nich byl americký zubař s izraelským pasem, kterého jsem předtím potkal v přijímači. Teď měl po několika měsících prázdno v očích. Už to nebyl ten Paul, kterého jsem znal. Velitel mě vzal do obrovského hangáru, beze slov nalil do dvou umělohmotných hrníčků whisky. Dal mi dvojitou. Za celou dobu řekl asi tři věty.
Dopadnul jste jako Paul? Taky jste měl zanedlouho prázdný pohled?
Neměl. Ale bylo to mnohem depresivnější než služba na Západním břehu, protože tam fungovala jistá volnost, obyvatelé nebyli tak nepřátelští jako v Gaze. Na Západním břehu místní dokonce někdy využívali IDF, aby vyřešili hospodskou rvačku. Tak trochu jsme suplovali policii. To v Gaze ne. Prázdný pohled jako Paul jsem možná neměl i díky tomu, že pode mnou uvnitř základny zametal právě kluk přímo z Gazy. Chodil mi na základnu pro cigára. Bizarní, ne? Hlídal jsem proti Gazanům na věži se sklem, které bylo průstřelné jen z mé strany. Šest hodin jsem se odtamtud nesměl hnout. A dole pode mnou zametal Arab najatý z Gazy.
Když vám nosil cigarety, asi jste u něj nenávist nepozoroval. Viděl jste ji ale v očích jiných Gazanů?
Ne. Něco vám řeknu – když jsem sloužil na checkpointech na Západním břehu, nenávist jsem mnohem víc vídal v očích židovských osadníků. Arabové brali situaci, jaká je. Tady jsou vojáci, tady je checkpoint. Vojáků IDF se nebáli, protože věděli, že je nemůžeme zastřelit. Báli se osadníků, protože to podle nich byli magoři. Což asi i byli – osadníci u sebe nosili zbraně, pravidla si tvořili sami…
Jakmile jsme se někde s osadníky potkali, viděli jsme na nich tu nenávist: „Vy jste ti nepraktičtí liberálové z Tel Avivu, kteří si chtějí poslouchat Red Hot Chili Peppers, žít si konzumem a podivnými hodnotami, ne se starat o velký Izrael. Nás nenávidíte a nejradši byste tu ani nebyli, co?“ S Araby ze Západního břehu to bylo jiné.
Jeden takový k nám přijel na checkpoint pod usedlostí jménem Elon More. Povídá: „Pusť mě nahoru. Mám tam kšeft, jsem instalatér.“ Odpovídám, že nemůžu, protože poblíž došlo k incidentu a všechno je zavřené. Vystoupil z náklaďáku, měl obrovskou pizzu a říká, že mi ji tu nechá a abych zavolal šéfovi usedlosti. Když jsme tomu šéfovi opravdu zavolali, strašně na nás křičel: „To je přece Muhammad, jede mi sem něco spravovat, proč ho vy pitomci nepustíte? Zbláznili jste se?“
Čtěte také
Co člověku dá, když si projde službou v izraelské armádě?
Získáte odolnost. A schopnost ochránit si spánek. I když mě čeká druhý den nějaký obrovský průšvih, cokoliv od finančáku po rozvod, stejně před tím usnu jak mimino. Problém řeším až ráno. Naučil jsem se to právě v IDF, kde bylo spánku pořád málo. Naučil jsem se i to, že jsem někdo jiný, než jsem si o sobě myslel. Lidi třeba mají za to, že když spatří druhého topit se v rybníku, tak tam pro něj určitě skočí. Jakmile na to ale doopravdy dojde, dopadne to jinak. Někdy se příjemně překvapíte, někdy se zklamete.
Vy už víte, že byste do rybníka skočil?
Ne. Ale přesvědčil jsem se o jiné věci. Myslel jsem, že se budu snažit dostat z armády pryč. První den mě napadlo vymluvit se na nějakou vymyšlenou psychiatrickou chorobu, protože na to nemám. Odkládal jsem to, odkládal, odkládal. A najednou byl konec. Mezitím jsem potkal až moc kamarádů, které jsem nechtěl zklamat. A zažil dost věcí, na které jsem hrdý. V izraelské armádě jsem se tedy překvapil pozitivně. A z toho všeho jsem si vlastně ještě vzal jednu věc: taky umím střílet z pušky M16. To je v Česku moje tajná superpower.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Fico se tvrdě navezl do prezidenta Pavla: Rád by bojoval, je bývalý generál NATO
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
