Do školy sice kdysi chodil v Praze, po emigraci z roku 1964 se ale z dejvického Jendy Gedajloviče stal Izraelec Arie Gillon. Ve své nové vlasti zažil šestidenní i jomkipurskou válku, v tamním vojsku byl povýšen na velitele roty, v záložní službě dělal medika elitní jednotky. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, čím je izraelská armáda výjimečná a co je na výcviku nejtěžší. Hlavně ale vypráví o hrdinech, kteří za svou zemi padli jak před 50 lety, tak teď, po bestiálním útoku Hamásu.
Asi ještě nikdy ve mně při žádném rozhovoru tak nehrklo.
„Kvůli tomuhle povídání jsem nestihnul pohřeb devatenáctileté vojačky tady od nás ze sousedství. Holka padla v té hrůze s Hamásem. Měla to od dvanácti hodin, to je, koukám, právě teď. No jo, jinak bych tam šel,“ říká 77letý Arie Gillon.
Ehm, trapné. Moc trapné.
„Pane doktore, to jsem nevěděl, omlouvám se,“ koktám.
Z druhé strany světa ale slyším přes mobil odpověď bez sebemenší výčitky: „Ne, to nevadí. Jsem si jistý, že teď budeme mít i u nás v Givatajimu více pohřbů... A poslyšte, neříkejte mi pane doktore. Já jsem Arie. To slyším jen v Česku, u nás v Izraeli si na to nehrajeme.“
V Izraeli je vůbec leccos jinak, stačí poslouchat Arieho vyprávění. O jeho vojenské službě za jomkipurské války. O drsňáctví izraelských vojáků. I o nedávném masakru způsobeném hrdlořezy z Hamásu.
O tom především.
Arie Gillon v Izraeli 35 let vede firmu na dovoz vědeckých přístrojů. Zdroj: Archiv Arie Gillona
Brutální útok palestinských teroristů zabil přes 1 400 vašich krajanů. Jak to mohl Izrael dopustit?
Zase jsme byli úplně překvapeni. Jako před 50 lety, při jomkipurské válce. Zase máme vztek na vedení.
Na koho konkrétně?
Především na politiky. Stalo se to i před 50 lety, kdy se k našim nejvyšším představitelům dostaly zprávy o aktivitě nepřítele včas, nebyly ale správně vyhodnoceny. Tajné služby tehdy tvrdily, že nebezpečí vypuknutí války sice existuje, je ale nízké. Hm. Když vám někdo řekne „existuje desetiprocentní riziko, že vám tenhle dům spadne na hlavu“, asi kolem něj taky nebudete mašírovat, ne?
Asi ne.
Izraelští politici bohužel v roce 1973 chápali nízké riziko jako žádné riziko. A najednou byli překvapení. Skoro to samé se stalo i teď. Půl století po jomkipurské válce jsme se stali tak sebevědomými, že jsme zapomněli na obezřetnost. Ale roli hrálo ještě něco.
Co?
U nás se už přes půl roku konají víkend co víkend demonstrace. Premiér Netanjahu čelí třem žalobám kvůli korupci, takže si chce zachránit kůži. Prodal zemi, jen aby se z toho dostal. Udělal koalici s ultrapravičáky, v podstatě s nacisty. Představte si, že jejich vůdce seděl několikrát za teroristické akce proti Arabům a teď je ministrem vnitřní obrany. Absurdní! Z korupce byl před časem usvědčen i současný ministr financí. Podmíněný trest dostal jen díky slibu, že odejde z politiky. Neodešel. Nejvyšší soud tedy rozhodl, že ministrem se stát nemůže. Vláda se ale pokouší prosadit zákony, které by Nejvyšší soud neutralizovaly. Hrůza, vždyť my jsme na cestě k totalitě!
Neuráží vás potom jako bývalého vojáka, když někteří po útoku Hamásu obviňují ze selhání i armádu?
Neuráží, protože si to myslím taky.
Fakt?
Jistě. My vojáci tím vinni nejsme, generálové ale bezesporu ano. Zaspali. V Izraeli je strašná chyba, že polovina předních politiků jsou právě bývalí generálové. Střední vrstva velitelů a řadoví vojáci jsou nejlepší na světě, jenže s vysokými důstojníky bývá problém.
Neutrpěla tímhle selháním pověst armády mezi běžnými Izraelci?
Rozhodně ne. To my jsme přece armáda. My všichni. Takhle to nemá nikdo jiný na světě, v Izraeli ale jde na vojnu prakticky každý. Za mé éry se chodilo na cvičení do padesáti, a to šest týdnů ročně. Teď to je do třiačtyřiceti. Bránit svou vlast chtějí naprosto všichni. Z evropského pohledu je to možná nepochopitelné, pro izraelské mladé je ale služba v armádě nesmírnou motivací. Dělají všechno možné, aby se dostali do zvláštních jednotek, třeba k parašutistům. Během posledního roku střední školy docházejí na speciální kurzy k získání potřebné kondice, přes léto na sobě hodně pracují. To všechno kvůli armádě, k níž tady všichni cítíme pevné pouto.
Četl jsem o tom citát Petra Bachracha, jiného československého emigranta do židovského státu: „Když padne jeden izraelský voják, pláče celý Izrael.“
Držíme spolu. Musíme. Po přepadení Hamásem jsem na Facebooku viděl vypovídající status. Začínal slovy: „Kdosi se mě zeptal, jestli znám někoho, kdo byl teď v Izraeli zabit. Odpověděl jsem: Znal jsem všechny z nich…“
Vozidlo izraelské armády při tažení proti Hamásu Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Tipněte si: Co udělá izraelská armáda s Hamásem? Vlétne na něj s hněvem, který bude mít až starozákonní parametry?
Starozákonní parametry si v 21. století může dovolit Putin, Assad nebo nějaký africký předák. Civilizovaný stát je pod dohledem světa, Izrael mnohonásobně víc než každý jiný. Také nemáme žádnou touhu zabíjet Araby. Teroristický Hamás, o kterém se přes všechny války naše vlády domnívaly, že se s ním dá domluvit, musí být vyhlazen. Až obyvatelé severní Gazy odejdou na jih, jak byli vyzváni, začne pozemní ofenziva s cílem dopadnout nejen vedení Hamásu, ale i všechny jeho ozbrojence.
Izraelská armáda má po světě pověst neobyčejných drsňáků. Vybavíte si příklad nějakého vojáka, který by tuto reputaci potvrzoval?
Drsňák? Vidíte, to je pro mě nové slovo… Poslyšte, vytahovat se je mi trapné. Vojenských hrdinů je v Izraeli, bohužel, na tisíce. Poslední příklad: Osmdesátiletý důstojník ve výslužbě v sobotu ráno, v první den války, odjel autem do pohraničí Gazy, sehnal pušku a zachránil přes 20 lidí. Úžasné. Radši vám ale řeknu něco absurdního o vysoké morálce izraelského vojska. Během všech válek a víc než padesátileté okupace Západního břehu se nestalo ani jednou, že by byla izraelským vojákem znásilněna jakákoli palestinská žena. A víte, čím to zdůvodňuje arabská propaganda? Židovským rasismem! Arabky prý nejsou pro Židy dost dobré… (odmlčí se) Poslyšte, víte, co se tady právě teď děje?
Co?
Pěkný blázinec! Mám zapnutou televizi, a zrovna ukazují, že v bezprostředním raketovém ohrožení je hned dvacet míst po celém Izraeli.
Izraelský voják Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Je zle i u vás?
Teď zrovna ne, přestože jsme předtím měli jen za odpoledne a večer čtyři poplachy. V nejhorším musíme za minutu a půl sejít do krytu. Já tedy můžu i do ložnice, která mi slouží coby bezpečnostní místnost bytu – tam jsem chráněn i proti raketovému útoku. To víte, čekáme teď hlavně na to, jak se zachová Hizballáh. Pokud se přidá k Hamásu, bude to mnohem horší. Mají stokrát víc raket, navíc přesnějších a určených k delšímu doletu. Jestli do toho půjdou, bude to úplná hrůza. My Židé jsme ale už pár válek přežili. Přežijeme i tuhle. Přestože to teď stojí životy tolika civilistů, žen a dětí.
Týká se nějaký bolavý příběh i vašich blízkých či přátel?
Syn mé družky je členem bezpečnostní čety ve vesnici Shlomit na hranici s Gazou. Při útoku teroristů byl těžce zraněn, měl průstřel plic. Do nemocnice jej dostali už bez dechu, ale zachránili ho. Po operaci, během které vyndali tři kulky, se už vzpamatovává. Je to svým způsobem symbolické – my prostě nemáme ve zvyku se vzdávat. Když teď byla mobilizace, přišlo dvakrát víc lidí, než kolik jich úřady povolaly. V tomhle jsme my Izraelci výjimeční, máme motivaci jako nikdo jiný. My si zkrátka nemůžeme vybrat mezi vítězstvím a vzdáním se. Neexistuje, že bychom se zachovali jako Československo za Edvarda Beneše. To nelze. Pokud bychom nevyhráli, budeme zlikvidováni. Tak prosté to je.
Dá se popsat, čím je pro vás Izrael?
Je to má země. Má vlast. Jsem hrdý na národ, který přeměnil poušť a močály na jednu z nejpokročilejších zemí na světě. Přišel jsem do ní s rodinou v roce 1964, když mi bylo osmnáct. Okamžitě jsem to tu považoval za svůj domov.
Arie Gillon Zdroj: Archiv Arie Gillona
Napadá mě – Arie jste se jmenoval už v Československu?
Kdepak, já byl původně Jan.
Jak se z vás tedy stal Arie?
Moji rodiče pocházeli z velmi pobožných rodin ze Zakarpatské Ukrajiny. Jenže tento region připadl po předválečném pádu Československa Maďarům. Proto byla moje rodina na jaře 1944 odvlečena s ostatními maďarskými Židy do Osvětimi. Obrovská většina mé rodiny tam zahynula, rodiče to náhodou přežili. A když jsem se po válce narodil, chtěli mi dát jméno po svých rodičích: Jehuda (Juda) Arie Aharon. Neklaplo to.
Proč?
V Praze na matrice řekli, že mohu dostat jen české jméno. Přemýšleli, jaké by bylo tomu mému nejpodobnější. Juda? Rázem ze mě byl Jenda. Jan. Jenže já to bral tak, že když mi všichni říkají Honza, pochází to z německého Hans. A tohle jméno jsem nesnášel. Dodnes to tak cítím: co já mám společného s nějakým Honzou? Nic! Když už, tak Jenda.
Když jsem v roce 1964 přijel do Izraele, celník na letišti mi při pohledu do dokumentů říkal Jean. Vztekal jsem se: „Žádný Jean, to je Jan! A vůbec, napište mi tam rovnou Juda.“ Bránil se, že si to musím zařídit na izraelských úřadech. Při první příležitosti jsem si pak šel české jméno změnit. Sestřenice, která přišla do Izraele už v roce 1949, mi tehdy radila: „Prosím tě, ze všech těch příšerně staromódních izraelských jmen mi nejmíň hrozné přijde Arie.“ Tak jsem na ni dal.
Izraelská armáda při osvobozování kibuců nedaleko Pásma Gazy. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
A s novým jménem jste brzy poté nastoupil do izraelské armády.
Zas tak snadno to nešlo. Půl roku po svém příjezdu jsem totiž měl těžkou nehodu na motorce, zlomil jsem si stehenní kost. Takže když v roce 1967 začala šestidenní válka s koalicí Egypta, Sýrie a Jordánska, chodil jsem o berlích. Mohl jsem nanejvýš jako dobrovolník pomáhat lidem do krytů.
Za jomkipurské války v roce 1973, když armády Egypta a Sýrie za podpory dalších arabských zemí zahájily překvapivý útok na Izrael, jsem na vojně sloužil jako učitel armádní internátní školy. Udělali ze mě prozatímního velitele roty, ale v logistice, nemusel jsem na nikoho střílet. Také jsem zažil zlé věci. Nikdy třeba nezapomenu na pět svých žáků, kteří jen pár měsíců předtím udělali maturitu. Ve škole absolvovali důstojnický výcvik pro tankisty. A ve válce byli všichni zabiti. V jednom tanku.
Máte na jomkipurskou válku ještě nějaké další silné vzpomínky?
Nejhorší bylo, že jsme první dva dny vůbec nepochopili, že prohráváme. Velitelství pořád opakovalo, že provádíme taktický ústup. Za dva dny se ukázalo, že se syrské tanky dostaly z Golanských výšin až dolů k jezeru na civilní území. Najednou jsme si uvědomili, že můžeme prohrát. To bylo strašné. Víte, po současném útoku Hamásu se nehraje o samu existenci Izraele. Jsou tisíce mrtvých, hodně tisíců raněných. Ale Izrael kvůli tomu nepadne. Tahle válka je strašná, Hamás jako v děsivém pogromu zavraždil spoustu žen, dětí, matek, starců. Unesl dokonce lidi, kteří za sebou měli holocaust. Zabíjel je. To je šílené trauma. Sama země už však na rozdíl od časů jomkipurské války není v ohrožení. To je velký rozdíl.
Změnila vás jomkipurská válka?
Vlastně ani ne. Bylo to hrozně nebezpečné, padlo přes dva tisíce vojáků. Každý znal někoho, kdo přišel o život. Nějak jsme to ale přečkali, válku jsme vyhráli. A život šel dál. Byl jsem na vojně přes čtyři roky, v záloze ze mě udělali medika. Až do padesáti jsem tedy byl v záložní službě medikem elitní jednotky, absolvoval jsem všechno možné včetně výcviku v transportu raněných helikoptérou.
Říkáte, že jste byl medikem u elitní jednotky? Co tihle machři umějí?
Dovolte mi zažertovat: Pokud vám to prozradím, budu vás muset zabít... Sloužil jsem ve slavné zpravodajské jednotce 8200, která svými absolventy zásobuje celý izraelský hi-tech.
Jak těžké je jinak zvládnout klasický výcvik v izraelské armádě?
Dost těžké. Zpětně mi přijde komické, že až v poslední týden mého základního výcviku zjistili, že jsem od něj měl být vzhledem ke svému zdravotnímu stavu osvobozen. To už bylo pochopitelně pozdě… No jo, zvládl jsem to. I když to trochu bolelo.
Co bylo nejtěžší?
Nedostatek spánku. Nebo trénink infuzí – opravdových, ne simulovaných – v polní nemocnici v podmínkách chemické války. To jste měl na sobě igelitový skafandr, gumové rukavice a plynovou masku, potil jste se v příšerném vedru. Hodně zabrat mi dal i běh s nosítky. Čtyři lidi naloží raněného, běží s ním nekonečné kilometry přes terén; je to hrozná dřina. V izraelské armádě kladou obrovský důraz na péči o raněné. Což je přitom přesně věc, která teď po útoku Hamásu selhala. V terénu trpěly stovky lidí, nikdo je neošetřoval. To je pro nás Izraelce velikánské trauma.
Izraelské jednotky bojují v jomkipurské válce v říjnu 1973. Zdroj: Profimedia.cz
Ovlivnila jomkipurská válka váš pohled na Araby? Co k nim dnes cítíte?
Něco vám řeknu. Když jsem v roce 1966 studoval, měli jsme v ročníku kamaráda Araba. Pořád si pamatuji, jak nás před šestidenní válkou ochromil strach, že Arabové všechny Židy smetou do moře. Několik týdnů před válkou panovalo hrozné napětí, egyptské rádio vysílalo hebrejsky, že nás všechny zabijí. A před válkou i tenhle náš arabský spolužák začal vykřikovat: „Teď vás všechny zabijeme!“
Asi jste se divili.
Byl to pro nás šok. Obrovská deziluze. Vždycky jsem vyznával rčení „žít a nechat žít“, na druhé straně otevřeně říkám, že je to s nimi těžké. Všichni Izraelci si přejí mír s Araby, stále víc se však přesvědčujeme, že není s kým mluvit. Osobně nemám problém spolupracovat s palestinskou firmou. Normální lidi všude na světě chtějí především žít. Žít dobře, v klidu, v míru. Vlastně už 40 let říkám, že čím dřív dáme Arabům palestinský stát, tím nás to přijde levněji. Nakonec se to přece stejně stane. Bohužel máme fanatickou vládu, která o něčem takovém vůbec nechce slyšet.
Nejde na vás z toho konfliktu s Araby marnost? Pocit bezmoci? Jako by to nikdy nemělo skončit.
Pocit bezmoci rozhodně nemám. Nikdo z nás. Většina mé rodiny zahynula v Osvětimi, moji rodiče naštěstí přežili. Právě proto jsme skončili v Izraeli, protože tady se Židé mohou bránit. A že tu nepanuje absolutní bezpečnost? To přece není všechno. Pro mě je horší antisemitismus, který se strašlivě rozlezl po celém světě. Vím, o čem mluvím. V Československu jsem také dostal svůj díl.
Velká část rodiny Arieho Gillona skončila v Osvětimi. Zdroj: Pixabay
Kdy?
Když jsem byl malý. V pražské škole všichni o mém židovském původu věděli, na průmyslovce mě vlastně už tehdy považovali za vyslance Izraele. Když jsem se s někým hádal, vždycky to ta druhá strana končila stejně: „Ty smradlavej Žide!“ Není sporu o tom, že to v té zemi bylo zakořeněné; a to ani nemusím mluvit o antisemitismu oficiálním, který se projevil třeba počtem odsouzených Židů v procesu se Slánským. Upřímně? Já jsem Československo dlouho nenáviděl. Když se po sametové revoluci naskytla příležitost znovu se do něj podívat, trvalo mi další tři roky, než jsem přiletěl. Než jsem Československu odpustil.
Jaké to pak bylo, vrátit se do Prahy?
Velmi zvláštní. Předtím jsem česky nepromluvil zhruba dvacet let. Nanejvýš jsem si přečetl knihu v češtině. Jakmile jsem ale v roce 1992 vystoupil z haly ruzyňského letiště, najednou mi to kecalo, jako kdybych z té země nikdy nevypadnul. Až jsem sám sebe překvapil. Lidi mě dokonce ujišťovali, že nemám žádný cizí přízvuk. Mlely se ve mně různé emoce. Zase jsem si uvědomil, jak je Praha proti Tel Avivu nádherná. Byl jsem se třeba podívat na svou základní školu v Dejvicích. A i ona byla tak krásná! Vzal jsem s sebou do Česka své potomky, jeli jsme do Českého Švýcarska, učil jsem je sbírat borůvky a houby. Napřed se báli, že je chci otrávit, pak je to taky začalo bavit.
Takže už jste Čechům odpustil?
Jistě. Jezdím k vám s celou rodinou každý druhý rok. A je vlastně paradoxní, že dnes se dá Česko považovat za nejméně antisemitskou zemi v Evropě.
Myslíte?
Rozhodně! Nejde jen o Evropu. Svým americkým židovským kamarádům říkám, aby poslali své děti co nejrychleji do Izraele. Až totiž tamní evangeličtí fanatici, dosud tak proizraelští, poznají, že Židi na křesťanství nikdy nekonvertují, obrátí se proti nim. A v Americe dojde k dalšímu holocaustu.
Podporu Palestině vyjadřovali lidé po celém světě, mimo jiné i v italském Miláně. Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Nepřeháníte?
Bojím se, že ne. Copak jste si nevšiml, jak posílila radikální pravice, když byl u moci Trump? Uvidíte, už je to na cestě. Nemluvě o tom, jak protiizraelsky se začíná stavět západní levicová mládež. Vždyť na univerzitě v Cambridge studenti napsali prohlášení, že současným děním je vinen pouze Izrael, protože Palestince utiskuje. Podepsalo to 33 studentských organizací! Přestože v televizi vidí, jak Hamás vraždí děti. Chápete to? Já ne.
Co za tím může být?
Antisemitismus. Jsem přesvědčen, že křesťané mají antisemitismus už v mateřském mléce. Není náhoda, co jsem už zmínil – že právě Česko se dnes považuje za nejméně antisemitskou zemi v Evropě. Čím to je? Podle mého tím, že je nejméně pobožná. Antisemitismus zmizí jedině tehdy, pokud zmizí i náboženství. Když se mě ptají, co bude s muslimským extremismem, tvrdím: „Je to podobné jako křesťanství ve středověku. S pogromy, inkvizicí a upalováním čarodějnic. Mají zkrátka jen 400 let zpoždění.“
Upřímně řečeno, si však nemyslím, že by se to i za těch 400 let mělo zlepšit. Spirála nenávisti pojede pořád dokola. Palestinští lídři velmi chytře přeměnili celý konflikt na náboženský, takže je to postaveno do roviny muslimové proti židovství, proti křesťanství. Což je problém. Jelikož vedou děti v nenávisti k jiným náboženstvím, konflikt se dá vyřešit pouze změnou výchovy. U generace, která teď vyrůstá, není na nějakou mírumilovnost žádná šance. Jinými slovy. Za našich životů už mír nebude.
