Češi a jejich antisemitismus? Koketoval s ním i TGM. Příští holokaust se nemusí týkat jen Židů

Po světě probíhají masové demonstrace označující Izrael za agresora. Židé v Paříži či Berlíně se opět bojí, antisemitismus je na vzestupu. Pro Česko jako by nic z toho neplatilo, zůstáváme pevně na straně Izraele. Není to paradoxní vzhledem k tomu, co si Židé historicky od Čechů užili?
Paradoxní to na první pohled být může. Nevyhneme se při tom ale důležité otázce, jak si český antisemitismus stojí ve vztahu k ostatním nenávistem.

ČTĚTE TAKÉ: Češka z Jemenu: Jak se žije v zemi Hútiů, padajících bomb, statisíců mrtvých a hladomoru?

Jak to myslíte?
V Česku už nějakou dobu panuje poměrně silný odpor vůči lidem z Blízkého východu, přesvědčili jsme se o tom třeba při uprchlické vlně z roku 2015. A tento odpor zde často přechází do jasného rasismu, případně islamofobie.

Jinak řečeno – náš předsudek k muslimům je momentálně jen větší než předsudek k Židům?
Může to tak být. Ale pozor: neměli bychom zamlčovat, že onen relativně slabý každodenní antisemitismus v Česku po přepadení Izraele Hamásem ze 7. října taky přece jen posílil – zejména v podobě různých slovních útoků, online obvinění. I v naší zemi je tedy potřeba o antisemitismu mluvit, byť bez přehnaného alarmismu a paniky.

Pražský rodák Arie Gillon, který v roce 1964 odešel do Izraele i kvůli zdejšímu přístupu k Židům, mi v rozhovoru řekl, že Česko je podle něj teď nejméně antisemitskou zemí v Evropě. Copak se pletl?
Tohle porovnávání s ostatními státy je ošidné. Byť ho používáme rádi; hlavně ve vztahu k Polákům. Podíváme se na ně a spokojeně si říkáme, že my jsme ti lepší. Že se na rozdíl od Polska opíráme o masarykovskou tradici, která nám zabraňuje být antisemity. Tak to ale není. S antisemitismem to nefunguje tak, že může být sám o sobě zapsán do národního charakteru.

Přesto se zeptám: Jak jsou na tom Češi s antisemitismem? Kdy se u nich v minulosti výrazněji projevil?
Mohli bychom se bavit o velkých středověkých pogromech. Třeba o dubnu 1389, kdy bylo v pražském ghettu za vlády Václava IV. povražděno 3000 Židů. Já jsem ale historik zabývající se moderními dějinami, proto bych raději zdůraznil konec 19. století. Tehdy – s procesy sekularizace, se změnami v nazírání na rodinný život, s nástupem levicových myšlenek, komunismu – byl antisemitismus hodně silný. U velké části katolických hnutí, hlavně těch zpolitizovaných, se ujala představa, že všechny podobné jevy představují součást židovského spiknutí. Tento protimoderní proud se často spojoval s nacionalismem.

T. G. Masaryk psal, že v 50. letech 19. století tu byl k antisemitismu vychováván rodinou, školou, kostelem a celou společností vlastně každý. Souhlasíte?
Ne tak docela. On se snažil antisemitismus představit jako předsudek. Jako něco, co patří historii. Co můžete rozumem, studiem, prací na sobě překonat. Jenže v tom se pletl. Nestřetával se přece jen s tradičním předsudkem, tedy s dlouhodobě shromážděnými, negativními a paušálními názory na Židy, ale i s antisemitismem moderním. Se světonázorem zdánlivě řešícím problémy společnosti, s politickým hnutím. Se souborem postojů, které propagovala i spousta vědců a expertů z různých oborů.

Jak nedávno ukázal americký historik Hillel Kieval – není náhoda, že jakmile na konci 19. století zaznělo obvinění z rituální vraždy, často jej podporovali i právníci nebo lékaři. Antisemitismus tedy zjevně nebylo možné redukovat na něco primitivně středověkého. I samotný Masarykův postoj byl ostatně výrazně ovlivněn politickými souvislostmi antisemitských názorů. Sám proti nim nezačal během Hilsnerovy aféry bojovat jen proto, že mu obvinění z rituální vraždy Anežky Hrůzové přišlo absurdní. Přispěl k tomu i fakt, že se v této době stavěl proti stranám, které byly antisemitské.

My si dnes Masaryka pamatujeme jako statečného bojovníka proti antisemitismu. Vy jste ale zjistil, že jeho postoj k Židům nebyl vždy jednoznačný.
Ano, bylo to s ním komplikovanější. Víte, mým cílem rozhodně není dělat z Masaryka antisemitu. Když se bavíme o různých významných osobnostech z učebnic, debata se často točí jen kolem jednoduché otázky: Byli ti lidé antisemity, nebo nebyli? Jenže to je příliš statická otázka. Mě zajímá spíš to, v jaké situaci mohli třeba jen dočasně akceptovat nějaké antisemitské názory. V jaké podobě k tomu došlo.

Jak to tedy bylo s Masarykem?
Bezesporu měl období, kdy se vypořádával s nárůstem antisemitských hnutí v Evropě. V realistickém časopise Čas se tedy v 80. letech 19. století objevují i názory ukazující, že mu antisemitismus není úplně proti srsti. Důvod k tomu však byl relativně jednoduchý.

A to?
Stavěl se proti jednoduchému ekonomickému a politickému liberalismu. Zdůrazňoval jak náboženský, tak etický aspekt politiky. Proto zde vycházely i články, které poměrně kladně hodnotily některé zahraniční, i tvrdě antisemitské práce, například od Francouze Édouarda Drumonta. Stejně tak bych mohl zmínit i sérii článků o židovské kriminalitě... U Masaryka je to však věc dočasná, která se nikdy nepřeklopila v politickou kampaň. Jakmile antisemitismus během 90. let 19. století vstoupil do centra české politiky, Masaryk s ním už neměl nic společného. Právě naopak.

U dalších velikánů z učebnic to bylo jinak. Třeba u spisovatele Jana Nerudy.
Ano, Neruda v roce 1869 napsal pro Národní listy fejeton Pro strach židovský. A ten je možné považovat za součást fenoménu, kterému se říká raný antisemitismus. Neruda byl jistě inspirovaný novým vydáním spisu Richarda Wagnera, který Židům upíral uměleckou kreativitu a schopnost se vyjadřovat německy. Sám autor Povídek malostranských říká něco podobného o Židech v Čechách. V jeho očích nemluví pořádně česky, nejsou schopni česky tvořit, k českému národu prostě nepatří. U Nerudy zároveň vidíme, že jde o součást názorového posunu od romantického otevření a liberalismu až po nacionalizaci a odmítání 60. let, což je typické. Souviselo to s všeobecným zklamáním 60. let 19. století.

Jakým zklamáním?
V Čechách se vztahovalo k předchozím velikánským nadějím. Po letech zákazů po potlačené revoluci 1848-49 se od začátku 60. let 19. století mohlo zase relativně volně publikovat, české strany doufaly, že brzy ovládnou politické instituce v zemi. Že se Čechy v rámci monarchie stanou autonomní zemí. Jenže v roce 1867 se tou autonomní zemí staly Uhry, Čechy nikoliv. Což přineslo obrovské zklamání, které se navíc sečetlo s konfliktem s německo-židovskými liberály.

Tehdejší antisemitismus tak pro mě je výrazem překlopení do pesimistického vnímání světa. Vrátíme-li se k Nerudovi, ano, měl skutečně pár problematických textů. Rozhodně pak ale nebyl až do smrti antisemitou. Jakmile se objevily moderní antisemitské politické strany, mohly se sice na Nerudu odkazovat, sám s nimi však už neměl nic společného.

Ještě jedné osobnosti 19. století jste se ve výzkumu věnoval – Karlu Havlíčkovi Borovskému. Jak to bylo s jeho vztahem k Židům?
Havlíček je pro mě příkladem paradoxů, které byly zakódovány do liberálního nacionalismu a jeho vztahu k Židům. Ve 40. letech 19. století napsal velice odmítavou kritiku díla pražského básníka Siegfrieda Kappera, později považovaného za otce česko-židovského hnutí. Velmi se mu nezdála kvalita Kapperových veršů. Tvrdil, že Kapper nemůže být Čechem, českým umělcem. Důležité je, že tahle kritika není založena pouze na židovství, ale i na tom, jak se před rokem 1848 vnímal výraz národ. Je založen na etnicitě, na jazyku? Anebo můžeme mluvit o českém národu ve smyslu zemském, kde se stýkají různé identity?

Havlíček byl, zdá se, pro první možnost.
Především odmítal tzv. bohemismus, do kterého se vešly i jiné identity. Prosazoval jazykový nacionalismus. Později, po revoluci 1848, kdy se ocitnul v nemilosti, zastával už klasické liberální názory na emancipaci Židů. Říkal sice, že nejsou dokonalí, v mnohém možná až zkažení, ale to je prý proto, že byli pronásledováni. A že pokud je toho pronásledování zbavíme, lze očekávat, že se i oni změní.

Což z dnešního pohledu pořád nezní zrovna korektně.
Ano, dá se říct, že tím do liberalismu současně zakódoval možnost budoucího zklamání, že Židé nesplnili část nepsané dohody. Že se nikam nevytratili, neasimilovali se.

Kdy tohle zklamání vyvřelo?
Třeba na konci první světové války. Je pozoruhodné, že ta tolik chválená první republika začala i skončila opravdu silnými projevy antisemitismu… Původně mírumilovné protesty a stávky se postupně od roku 1917 mění do stále násilnější podoby, kde už antisemitismus nacházíme hodně zřetelně. Židé se pro mnohé proměnili v symbol monarchie. Byli stavěni proti národu. Jako kdyby válka dokázala, že nejsou loajální k místu, kde žijí. K lidem, s nimiž žijí.

Co přesně se dělo?
Napřed došlo k sérii násilností převalujících se mezi Slovenskem, Moravou a středními Čechami. Rabovaly se židovské obchody, probíhaly různé ponižující scény. Nejznámějším případem byl pogrom v Holešově na začátku prosince 1918, při němž zahynuli dva Židé. Zhruba ve stejné době se v Praze odehrávají demonstrace, které původně začaly kvůli česko-německým bojům v pohraničí. Židé jsou tam obviňováni z provokací a znovu z neloajality. Protižidovské motivy se objevují i v protilichvářských bouřích o několik měsíců později, v podobném duchu to ještě nějakou dobu pokračuje.

Kdy se situace uklidní?
Až po roce 1920. Protože se Československo vypořádávalo s bolševickou hrozbou, pro pravicové politiky se stával stále častějším i protirevoluční antisemitský motiv. Zaznívalo, že Židé stojí za ruskou bolševickou revolucí. Za protikomunistického antisemitismu se do popředí hodně dostával i jazyk rasy, který vyprávěl historii jako dějiny židovského spiknutí vrcholícího bolševickou revolucí.

Českým Židům mělo být záhy ještě mnohem hůř – jakmile první republiku nahradila druhá. Čím to, že jsme po Mnichovu tak rychle zavrhli masarykovské ideály a zcela jsme propadli mravnímu úpadku, k němuž patřila i rozsáhlá perzekuce Židů?
Druhá republika je dobou obrovského zklamání, nárůstu nacionalismu, proměny politického systému od demokracie k autoritativním praktikám. Patří k tomu i antisemitismus, tentokrát nejen ten slovní. I ten byl v novinách velmi silný, vedle něj už však dochází i k velmi silnému vylučování ze společnosti, u právníků a lékařů i ze stavovských organizací.

Důležité je, že spousta křivd druhé republiky souvisela s jiným pohledem na občanství. Je málo známé, že druhá republika zavedla na konci ledna 1939 tzv. revizi občanství. Jejím cílem bylo zbavit občanství hlavně německojazyčné Židy, kteří po Mnichovu utíkali z pohraničí. Paradoxně to skončí tím, že tuhle revizi zakáží nacisté. Těm pochopitelně nešlo o ochranu Židů, udělali to jen proto, že protektorát pro ně nebyl suverénním státem, který by měl rozhodovat o vlastním občanství. Druhorepubliková proměna občanství sehrála velkou roli ještě po konci války, kdy byli státní příslušnosti zbavováni Němci.

Říká se, že se Češi za druhé republiky chovali k Židům daleko hanebněji, než po nich Němci vůbec žádali. Bylo to tak?
Všechno tehdy určitě nevycházelo z německých požadavků. Německý vliv však nelze úplně pominout. Probíhal tu geopolitický boj: západní velmoci se snažily český antisemitismus brzdit, zlidšťovat nepříliš kladný přístup k židovským uprchlíkům. Německo na druhé straně na Prahu tlačilo, aby zaváděla ještě antisemitštější zákony. Do hry však vstupovalo mnoho dalších vlivů. Možná se budete divit, ale snahy části druhorepublikových právníků a lékařů na vyloučení cizích Židů, to je něco, co známe už z první republiky.

Za Masaryka se snad vyhazovali z práce židovští lékaři?
Spíš nepřijímali. V masarykovském Československu studovalo mnoho zahraničních Židů, kteří třeba v Maďarsku neměli kvůli svému původu na vysokou školu nárok. Tady jim sice univerzitu nikdo nezakazoval, jejich diplomy však byly následně svázány s podmínkou, že v Československu praxi vykonávat nesmí. Zasloužil se o to nátlak studentských i profesních stavovských organizací, hlavně lékařských. Jinak řečeno: za druhé republiky tady bylo na co navazovat.

O tom se moc nemluví.
Skoro vůbec. Mnichov pochopitelně představuje velký zářez. Už před ním se ale mezi Čechy projevovaly protižidovské tendence. A daly se často vyčíst ve vztahu k jedincům, kteří nebyli československými občany. K uprchlíkům. Československo třeba odmítalo přijmout lidi, kteří na přelomu let 1937 a 1938 utíkali z Rumunska. Po anšlusu stejně odmítalo přijmout Židy utíkající před Hitlerem z Rakouska. V některých publikacích s tím byl spojen výrazně protižidovský jazyk.

Po druhé republice bylo pro Židy každopádně ještě mnohem hůř. Vypíchnul byste z dob protektorátu spíš to, že někteří Češi nasazovali za židovské spoluobčany vlastní krk, nebo že se k nim naopak namnoze zachovali odporně?
Obě tyto formy chování byly přítomné. A obě byly menšinové; drtivá většina lidí se prostě snažila žít a přežít, pohybovat se v šedé zóně. Český přístup k Židům za nacistické okupace bezesporu není černobílým příběhem. Protektorátní úřady sice nerozhodovaly o deportacích a neorganizovaly systematické vyvražďování, ale podílely se – a s nimi mnoho českých sousedů – na vylučování Židů ze společnosti a na zabavování majetku.

Už před chvílí jste naznačil, že to čeští Židé neměli snadné ani po druhé světové válce.
Po návratu z koncentráků, exilu či bojových podmínek to pro ně začínalo často zjištěním, že ze své rodiny zbyli sami. K tomu však bylo nutno přičíst, že se vracejí do Československa, které se změnilo. Které už netoleruje menšiny. Objevuje se mnohem větší tlak na asimilaci.

Návrat Židů svým způsobem souvisel s etnickým očišťováním, s vyhnáním Němců a Maďarů. Se samotnou myšlenkou, že tohle je národ Čechů a Slováků. Spousta Židů tak po válce musí dokazovat svou loajalitu, jsou považováni za Němce, někteří nedostávají zpět majetek, malá skupina je dokonce odsunuta. Kdo zůstal, patřil nezřídka k těm, kterým vyhovoval levicový charakter vývoje státu. Mnoho se jich však raději odstěhovalo – nejen do Palestiny a nově vznikajícího Izraele, ale i do USA a dalších zemí.

Jedním z důležitých prvků nastupující totality byly politické procesy, kdy byli na smrt posíláni jak představitelé demokratických sil Heliodor Píka s Miladou Horákovou, tak i kovaný komunista Rudolf Slánský. Jakou roli v tom hrál antisemitismus?
Velice silnou. K tomu je třeba předeslat, že zatímco pro nacismus byl antisemitismus klíčovou složkou ideologie, v případě komunismu ne. A to přesto, že existují předchůdci socialistického myšlení, kteří Židy chápali negativně; i raný Marx má ostatně svůj protižidovský esej. Není to ale něco, co by bylo v této ideologii dominantní. Antisemitismus byl v komunistické tradici většinou vnímaný jako něco, co stojí v cestě revoluci a co svádí masy na špatnou cestu. Síla antisemitismu v 50. letech v Československu souvisela s antisemitismem stalinským. S tím, že se komunismus více spojí s nacionalismem. Nejsilněji to je vidět v době procesu se Slánským.

Když se tatínek Oty Pavla v Rudém právu dočetl o tom, kolik odsouzených na smrt v procesu se Slánským mělo židovský původ, prý se rozplakal: „Už je to zase tady.“
Ano, pro lidi jeho typu to musela být rána. Slánský byl zatčen na konci roku 1951. Před soud byl postaven zkraje roku následujícího, a to spolu s třinácti dalšími obviněnými, jejichž naprostou většinu tvořili lidé z židovských rodin. Byl to politický proces postavený na tvrzení, že západní imperialisté chtějí podkopat socialistický režim. V tomto smyslu navazoval na proces s Horákovou, důležité však bylo, že na rozdíl od něj pak běžel podle antisemitského scénáře.

Zejména někteří svědci jsou donuceni násilím vypovídat, že byli součástí sionistického spiknutí. Zdůrazňují svůj maloburžoazní židovský původ, antisemitský jazyk se stává součástí údajného důkazního procesu. Na veřejnost měla tato propaganda značný vliv, aktivovala antisemitský jazyk. Zprávy StB třeba popisují vypjaté scény z dělnických setkání, kde najednou zaznívají hodně silné antisemitské názory. Je navíc nutné říct, že Slánský byl pouze vrcholem ledovce. Procesů, v nichž židovství hrálo roli, bylo tehdy mnoho.

Ještě v roce 1968 Sověti mluvili o jednom z Dubčekových mužů, Františku Kriegelovi, jako o „špinavém Židovi z Haliče“. Byl pro ně jeho původ pořád tak důležitý?
Obávám se, že ano. To, co přichází po srpnu 1968, ostatně zase nabízí prostor pro antisemitské čtení. Najednou se říká: „Reformní proces? Pražské jaro? To byla pouze součást dalšího židovského spiknutí.“ Jistě nešlo o dominantní vysvětlení, přesto se vyskytovalo. A nebyla to náhoda. V normalizační protisionistické publicistice takový výklad přetrvával až do sametové revoluce. Což nás vede k důležité otázce, jak moc velkým předělem byl pro český antisemitismus rok 1989.

Schválně – jak velkým?
Máme tendenci ho vnímat jako bod nula; v mnoha ohledech. Jenže jsou věci, které tento milník přesahují. Nedávno jsem pročítal Lidové noviny z roku 1990. A v nich bylo vidět, jak překvapená byla liberální skupina, vzešlá z disentu, tím, že se ozývají silné projevy zejména protiromského rasismu. Divili se: „Kde se to vzalo?“ Teď už jsme trochu jinde, projevů rasismu, antisemitismu a islamofobie jsme za posledních třicet let viděli spoustu. Pochopit, jak navazují na historické nenávisti, zůstává důležitým tématem pro další výzkum.

Pořád si s tím trochu nevíme rady. Jak vážně bychom měli brát, když ze stadionů slyšíme pokřik „Jude Slavie“? Když už se i z českých vysokých škol ozývají nesmiřitelné protiizraelské slogany?
Nechtěl bych vyvolávat paniku. Dnešní svět je velmi komplikovaný. Na jedné straně se můžeme obávat, zda se tu nezopakuje, co Češi zažili v 60. letech 19. století. Tedy stav, kdy nárůst nacionalismu, antisemitismu a dalších forem rasismu souvisel s nenaplněnými očekáváními. I dnes je přece těžké být optimistou, dopadají na nás zprávy o konfliktech na Ukrajině, Blízkém východu, environmentální problémy. Generace, která teď vyrůstá, to bude mít hodně těžké. Porozumět světu pro ni bude velká dřina. A antisemitismus historicky vždy představoval zkratku, jistěže falešnou, jak světu porozumět. Jen bych varoval: ne každá kritika Izraele je pro mě antisemitismus. Byť je to třeba někdy těžké odlišit.

Takže nejste stejný skeptik jako Gillon, který kvůli posilování protiizraelské radikální pravice ve světě očekává příchod dalšího holokaustu?
Takhle skeptický nejsem. Velké obavy ohledně budoucnosti ale mám. Antisemitismus může souviset i s riziky, která se netýkají jen Židů. Otázka podle mého stojí – bude se příští holokaust týkat Židů?

🔷Uprchlíci jsou součástí našich dějin, nejde o to, jestli jsou pro nás přínosem, nebo zátěží, říká při příležitosti Světové dne uprchlíků historik Michal Frankl z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR.
🔷Vědec se ve svém projektu snaží dát hlas a uprchlíkům a neziskovým… pic.twitter.com/SgRYp3iNsx

— Akademie věd ČR (@Akademie_ved_CR) June 20, 2023

A koho tedy?
Dnes se holokaust jako symbol genocidy hodně skloňuje v souvislosti s Gazou; a to z obou stran sporu. Myslím ale, že porovnání s holokaustem pochopení událostí na Blízkém východě moc nesvědčí. Spíše podporuje jednostranné a vysoce ideologické pohledy. Historie antisemitismu má jistě svá specifika. Mně ale přijde, že v současném světě na rozdíl od doby nacismu tytéž společenské změny a táž ideologická štěpení přispívají k nárůstu antisemitismu a dalších forem rasismu, ať již je to islamofobie, nenávist vůči Romům či i v Česku rozšířené silné negativní názory na osoby tmavé pleti.

MOHLO VÁM UNIKNOUT: Rusové spáchali další válečný zločin, zastřelili dva zajatce, tvrdí Ukrajinci. Ukázali video