Krev na stěnách a ohořelé trosky. Říjen 2023 navždy změnil životy v Gaze i v kibucu Nir Oz
V úterý to jsou dva roky od doby, kdy teroristické hnutí Hamás zaútočilo na izraelský kibuc Nir Oz. Z města zbyly jen trosky a prach. Místní obyvatelé pro web Sky News popsali, jak na tragický den vzpomínají. Připomněli, že 7. říjnem 2023 to nezačalo a že prožívají stovky takových dnů znovu a znovu.
Při útoku 7. října 2023 radikálové z Hamásu v obcích na jihu Izraele pozabíjeli izraelské civilisty i vojáky, další unesli do Pásma Gazy jako rukojmí. Ozbrojenci Hamásu podle izraelských zdrojů brutálně povraždili asi 1200 lidí. Uneseno bylo 251 lidí, kromě Izraelců i cizinci. Izraelská vláda uvedla, že více než polovina unesených lidí měla dvojí občanství, část ale vůbec neměla izraelský pas. V úterý od tohoto útoku uplynuly dva roky.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Pokud Trumpův plán projde, v Izraeli padne vláda. Nemáme státníky, říká bývalý šéf Šin Bet
Rita Lifshitzová se dlouhou dobu každý týden vracela do kibucu Nir Oz, sedávala před domem svého tchána Odeda a popíjela. Připíjela na památku těch, kteří odešli, a vzpomínala na 7. říjen. „Každý víkend jsme pili pivo,“ vypráví a pohledem spočívá na malém stolku na terase, kde sedávali a povídali si. „Takže 500 dní jsem chodila pít pivo ven ke stolu. Sem jsem dala pivo pro dědečka a sem pivo pro sebe. Byl mým psychologem po 500 dní,“ popsala pro web Sky News. Kolem ní byly ohořelé zbytky trosek.
Při procházení kibucu Rita ukazovala místa, kde byli zavražděni její přátelé, kde byli uneseni její blízcí a kde byl zastřelen její nejlepší přítel, jehož krev stále pokrývá podlahu domu. „Je to trauma. A my všichni, celý kibuc, se každé ráno probouzíme do 7. října,“ popsala.
Čtěte také
Ráno 7. října 2023 byl tento malý kibuc, který leží na dohled od hranic s Gazou, přepaden bojovníky Hamásu. Celkem 117 lidí, více než čtvrtina těch, kteří tam toho rána byli, bylo zabito nebo uneseno. Žádný jiný kibuc neutrpěl tak vysoké ztráty na životech. Oded Lifshitz a jeho žena Yocheved, kterým bylo kolem osmdesát let, se dobrovolně angažovali v charitativních organizacích podporujících mírové vztahy s obyvateli Gazy. Oba byli 7. října uneseni. Oded vozil nemocné děti z Gazy do izraelských nemocnic na léčbu. Z jejich domu zbyly jen trosky. Yocheved byla po 16 dnech jako rukojmí nakonec propuštěna, ale Oded zemřel v zajetí. Jeho tělo bylo vráceno až na začátku tohoto roku, ale pravděpodobně zemřel o rok dříve.
Pro Ritu je toto místo jak připomínkou šťastnějších časů, tak i varováním před nelidskostí. Z klavíru, na který Oded tak rád hrál, zbyl jen kus kovu. Nádobí páru je stále rozházené v rohu, kam bylo odhozeno, když byl převrácen jejich nábytek. „Začali na nás střílet rakety v 6:30 ráno, ale nedělali jsme si starosti, protože na nás střílejí rakety už 20 let,“ popisuje Rita. „Jednoho dne sem dopadlo 800 raket, takže se raket nebojíme. Nedostali jsme ale žádné informace o tom, co se děje, žádné varování. Poprvé jsme se o tom dozvěděli, když dva lidé pracující na polích uviděli Hamás. Oni byli první, kdo byl zabit,“ popsala Lifshitzová.
Odhaduje se, že kibuc napadlo asi 540 bojovníků, což je mnohem více než celá populace Nir Oz. Byl to masakr. Útok se vyhnul pouze šesti domům. Dětská školka, dílny, zahrady – vše bylo rozstříleno, spáleno, zničeno. Když útočníci dorazili k domu, kde Oded a Yocheved bydleli, snažil se rychle zavřít dveře a ukrýt se. Byl ale střelen do ruky a útočníci vtrhli dovnitř.
„Cesta smrti“
Naposledy Yocheved viděla svého manžela, jak leží na podlaze a krvácí. Když ji odváželi, nevěděla, jestli je mrtvý, nebo živý. Procházka po tomto kibucu znamená být znovu svědkem traumatu. Černá vlajka před domem znamená, že tam někdo zemřel. Žlutá vlajka označuje, že obyvatel byl vzat jako rukojmí. Je tu také silnice, kterou Rita nazývá „cestou smrti“, kde téměř každý dům má venku alespoň jednu vlajku. Jedna z jejích přítelkyň byla zavražděna v obývacím pokoji svého domu. Její šaty jsou stále na věšáku a její kabelka visí na dveřích ložnice.
Čtěte také
Dlouholetý obyvatel kibucu, osmaosmdesátiletý Natan, je jedním z mála šťastlivců. Jeho dům byl z pouhých šesti, které unikly vyplenění, protože útočníci z Hamásu nemohli přijít na to, jak se dostat přes přední dveře. Říká, že se vrátil, jakmile to bylo možné, navzdory troskám kolem něj. Trvá na tom, že se nebojí. „Toto je můj domov,“ řekl důrazně.
Rita následně ukazuje dům svého nejlepšího přítele, Itzhaka Elgarata. Na rozdíl od většiny domů nebyl jeho dům zapálen, takže vypadá stejně jako tehdy. Na boku stojí láhev olivového oleje, jsou rozložené ingredience na vaření, na stole stojí pár lahví vína. Jsou tu ale také díry po kulkách rozeseté po stěnách a v nábytku. Věci jsou rozházené po místnosti a na stěnách, podlaze a dveřích, kde byl Itzhak zastřelen, jsou stále vidět stopy krve.
Druhá strana
Stejně jako Rita i Sabah má život zničený válkou. Trpí psychickými mučivými vzpomínkami na 7. října a snaží se je zpracovat a jít dál. Jako uprchlice z Khan Younis v Gaze kdysi žila v honosném domě poblíž hranic, jen pár kilometrů od kibucu Nir Oz. Byl to domov pro několik generací, pýcha jejího života. Od té doby byla třináctkrát vysídlena a bojí se, že její dům je nyní jen hromada trosek. „Osobně toužím vrátit se i do ruin svého domu, sedět mezi troskami, prostě tam být,“ říká. „I to by bylo lepší než tento život. Alespoň bych tam mohla najít trochu klidu,“ dodala.
Když viděla svůj dům naposledy, byl zasažen výbuchem. Část byla zničena, z jiné části ale byla obyvatelná. Od té doby však Sabah dostala zprávu, že dům byl poškozen požárem i vojenskými akcemi. Tato zpráva ji zdrtila. „Někdo mi řekl: ‚Tvůj dům byl první věc, kterou zapálili. Oheň v něm zuřil tři dny. A poté, co ho zapálili, přivezli obrněné vozidlo a vyhodili ho do vzduchu.‘ Jen si představte, že přijdete o svůj domov. Když mi řekli, co se stalo s mým, strávila jsem téměř deset dní tím, že jsem jen plakala. Je to, jako by vám vyrvali duši,“ uvedla.
Trvá na tom, že tento příběh není jen o 7. říjnu, není jen o Hamásu, ale že je o desetiletích boje, které vedly k tomuto bodu, o palestinském hněvu a obviněních, že jsou utlačováni Izraelem. „To sahá několik generací zpět. To, co se stalo 7. října, nebyl začátek příběhu. Vzpomínám si, jak můj otec, můj dědeček a jejich otcové před nimi vyprávěli, co museli vytrpět. Celý život jsme žili pod touto tíhou. Tato země je naše vlast. Nekoupili jsme ji. Byla předávána z generace na generaci od našich předků. Proto není pro mě ani pro nikoho z nás snadné se jí vzdát. Pravdou je, že jsme vyčerpaní. Jsme utlačovaný národ. 7. říjen byl jen jeden den, ale pro nás to bylo jako prožít stovky 7. říjnových dnů, znovu a znovu,“ sdělila.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Napětí v Gaze roste. Izrael zaútočil navzdory Trumpově výzvě ukončit údery
vaclav.cerny@iprima.cz
