Čech z Izraele: Rodiče přežili holokaust. Kdyby to dnes viděli, plakali by od rána do večera

V Izraeli žije od roku 1972, jeho manželka tam odešla ještě před srpnovou okupací. Na léto se ale pan a paní Quittovi už nějakou dobu stěhují do Evropy; blízkovýchodní vedro jim nedělá dobře. 77letý stavební inženýr Eduard má i tady, daleko od válkou ohroženého domova, neměnný rituál: každé ráno se podívá na internet a pouští se do smutných počtů.

Kolik tentokrát?

Kolik izraelských vojáků padlo za uplynulý den v boji proti Hamásu?

„Naše země není zas tak velká. Takže kontroluji jména mrtvých, jestli o život nepřišel někdo, koho jsem znal,“ popisuje smutným hlasem.

Přestože už dnes za svou vlast považuje Izrael, k Česku a Slovensku pořád cítí pevné pouto. S tímto jménem to snad ani jinak nejde; Eduard mu přece říkají po prezidentu Benešovi, stejně jako je jeho bratr Tomášem po TGM.

Pane Quitte, jak se žije v zemi, která je po napadení Hamásem skoro rok ve válečném stavu a Írán jí už několik týdnů vyhrožuje neúprosnou odvetou?
Skoro normálně. Pokud tedy nežijete poblíž Gazy či u severní hranice. Slovo SKORO je ale relativní. Ano, lidé chodí do práce, baví se, večery tráví v kině, v divadle, na koncertech, navštěvují se, koupou se v moři. Současně však mezi nimi panuje šílená nervozita. Už rok jsou celé dny přilepeni k rozhlasu a k televizi, bojí se. Bojí se strachem, který v Izraeli nikdy nebyl.

Jakým strachem?
Strachem, co bude s naší zemí. Kdysi dávno jsme s manželkou přišli do Izraele jako Židé, kteří tam chtějí žít, vychovat své děti. Poslední rok ale pochybujeme, zda jsme udělali dobře. Byl to dobrý krok, když jsme se rozhodli vychovávat děti právě v Izraeli? Nikdo neví, jak současná válka dopadne. Co to Izraeli přinese.

Víte, já byl celý život levičák. Po loňském útoku Hamásu už jím nejsem. I když nebudu počítat 1 200 lidí, kteří zemřeli už při tom nelidském přepadení teroristy, za následný rok přišlo o život zhruba 600 našich vojáků. V průměru padnou denně dva. Bavíme se o lidech, kteří mají někde své přátele, rodiny, děti… Strašné. Na válku nejde zapomenout, utrpení nelze odpustit. Každý z nás zná minimálně jednu, spíš dvě rodiny, jejichž členové někde bojují. A ano – známe i takové, jimž někdo padl.

Takže má bolestivou zkušenost i vaše rodina nebo někdo z blízkých přátel?
Bohužel. Mezi naše přátele patří třeba rodina, která také pochází z Evropy. Manžel jejich 40leté dcery byl vojákem z povolání, patřil do leteckého komanda. Jakmile začal útok Hamásu, nečekal na žádný mobilizační rozkaz a hned v Haifě se dvěma kamarády skočil do auta a vyrazil směr Gaza. Bohužel se však stalo, že ho teroristé hned zastřelili. Padl při prvním střetu s jejich bílou Toyotou... On, táta od tří dětí. Strašné…

Nasazeni do boje jsou i manželé mých neteří. Jednomu je skoro padesát, přesto slouží jako dobrovolník v Gaze. Druhý, o něco mladší, je tam také. Dva týdny působí v Gaze, dva mimo; pořád dokola. Pro celou rodinu to jsou šílené nervy, aby se jim – pánbůh zachraň – něco nestalo. Náš 22letý vnuk je také v armádě, naštěstí však v místě, které není nebezpečné.

V zajetí Hamásu stále ještě zůstává něco přes sto lidí z 251 unesených. Když to takhle posloucháte, co vám letí hlavou?
Nenávist. Už dříve došlo k případům, kdy teroristé unesli jednoho vojáka, možná dva. Tentokrát ale zajali tolik civilistů, že je to naprosto nelidské. A držet ty chudáky deset měsíců daleko od jejich rodin? To je přece absolutně šílené. Ano, k teroristům cítím hroznou zášť. Nebyl bych proti tomu, kdyby se dali jednoduše pozabíjet. Já, ještě nedávno takový liberál… Jejich chování je něco tak nelidského! Něco vám k tomu řeknu. Před pár dny se izraelské jednotce povedlo osvobodit jednoho rukojmího. A víte, co bylo zajímavé? Byl to beduín.

Arab.
Ano, muslim! O tom se přitom nikde ve světě nepíše. My v tom totiž neděláme rozdíl. Jednou je to Izraelec, tak je náš. Svět tomu ale bohužel nerozumí. Padesát izraelských vojáků jde do akce riskovat svůj život kvůli záchraně jednoho izraelského Araba, muslima. Ani chvíli o tom nepochybují. Svět o tom však nemá ani ponětí. Snad o tom ani nechce slyšet.

V Izraeli žije jeden a půl milionu Arabů. A všimněte si, že se během současné války nekonala ani jedna jejich protiizraelská demonstrace. Ani jedna! Při předchozích válkách se vyskytly vždy. Izraelští Arabové si ovšem po 70 letech soužití uvědomili, že v tom jsou s námi. I oni o loňském přepadu Hamásu soudí, že šlo o hroznou hanebnost. Ví o tom někdo ve světě? Nemyslím si.

V USA a v západní Evropě se naopak koná spousta demonstrací na podporu Palestiny, odsuzujících údajnou izraelskou genocidu. Co vy na to?
Pro nás Židy je to strašné. Absolutně tomu nerozumíme. To není žádný antiizraelismus, ale vysloveně antisemitismus.

Copak izraelské armádě v Gaze není co vyčítat?
Jistě, děláme přešlapy. A obrovské. Podobné přešlapy ale dělalo za posledních 30 až 40 let tolik jiných národů! V Súdánu, v Sýrii či v Etiopii se dějí a děly ukrutné věci, nikdo na světě však kvůli tomu nesvolával protestní protiarabské demonstrace. Teď jde o Židy, a najednou to každému vadí. Přijde mi to strašně nefér.

Nikomu neberu, pokud má protiizraelský názor. Ať ho má. Ale co se teď děje ve světě a na všemožných západních univerzitách, to je prostě čistý antisemitismus. Jak to, že v lidech zůstalo i po těch letech od Hitlera něco tak hrubého? Nerozumím tomu. Myslím na své rodiče, kteří přežili holokaust. Kdyby viděli, co se teď ve světě děje, jak se na náměstích zase ve velkém vykřikují protižidovská hesla, plakali by od rána do večera.

Bojíte se, co z toho vzejde?
Nečekám, že se Židé budou zase zabíjet. Dnes už je to jiné než za holokaustu – tehdy Židé neměli kam utéct. Zato když se teď něco zvrtne třeba ve Francii, kde je plno Arabů, pak tamního půl milionu Židů prostě odejde do Izraele. Vědí, kam mohou jít. Přesto vylučuji, že by to mělo dojít tak daleko. Možná je to jen zbožné přání, člověk mého věku a s mými zkušenostmi si ale ani nemůže připustit, že by v Evropě nebo severní Americe mohlo dojít k zabíjení Židů jen proto, že to jsou Židé.

Ještě se vraťme k tomu, co jste nazval „přešlapy“. Připouštíte tedy, že Izraelci v Gaze dělají chyby?
Ano, řekl jsem přešlapy. Velké přešlapy. Taky jsem ale sloužil v armádě, tak o tom něco vím. A podle mého názoru se tažení proti Hamásu prostě nedá dělat jinak. Kdyby se do toho pustila jakákoli jiná armáda, například americká, nebylo by v Gaze 30 až 40 tisíc mrtvých Arabů, ale jednou tolik. Samozřejmě je to strašné. Spousta z těch lidí za nic nemohla. Ale i to je – nezlobte se – poněkud diskutabilní.

Jak to?
Protože v Gaze podporovali a podporují Hamás téměř všichni. Beru v potaz, že Hamás není hnutí, je to myšlenka. Dá se vyhubit? Dá. Stejným způsobem, jako Angličané s Američany vyhubili za jednu generaci nacismus v Německu. Vzali do ruky soudy, policii, cenzuru a – to především – výchovu a školy. Žádný jiný recept neexistuje. V Palestině to však naneštěstí není možné. Izraelci nemohou na sílu převychovat tři miliony obyvatel Gazy, a nikdo jiný se do toho nepustí. Pokud by se někdo měl pokusit o srovnání Gazy, musela by to být nějaká arabská země. Saúdská Arábie, Egypt, SAE… Nikomu z nich se do toho ale nechce.

Izrael nedávno ochromila generální stávka na podporu příměří s Hamásem. Mělo by se podle vás začít vyjednávat?
Jsem pro příměří. Válka na jihu nám už nic moc nepřinese. Bohužel; obávám se, že Netanjahu se o příměří nepokusí – zahyne ještě dalších 200 izraelských vojáků, o život přijde i dalších pět tisíc obyvatel Gazy, zásadně to přitom na situaci už nic nezmění. A to dokonce ani v případě, že se Izraeli povede zabít hamásovského předáka Sinvára. Má přece své nástupce, kteří také vědí, co je to válka.

Jaká je z toho tedy cesta ven?
Jsem přesvědčen, že je jen jediná možná. Být silný. Ještě silnější než teď. Hlídat, aby se nám znovu nestalo, co loni. Tehdy jsme pět kilometrů dlouhý úsek hranice hlídali pouze „dvěma vojáky“, protože „nám se přece nemůže nic stát“. Zapomněli jsme, kdo je Sinvár. Nevěřili jsme informacím, že se Hamás cvičí na něco velkého. Vykašlali jsme se na to, protože „jsme nejsilnější na světě“. Moc doufám, že to pro budoucnost mé země bude poučení, aby se to už nikdy nestalo. Držíme sto tisíc vojáků v armádě, podle mého by jich ale mělo být ještě víc. Jako občan jsem ochoten platit ještě vyšší daně, pokud to bude k tomu potřeba. My Židé jiné místo nemáme. Nemůžeme o něj přijít.

Může to dopadnout tak, že Palestinci získají vlastní stát?
Ne. Myslím, že Palestinci nikdy nebudou mít vlastní stát. Zdaleka nejen proto, že si to nepřeje Netanjahu. Osobně doufám, že v Izraeli brzo dojde k volbám. Že Netanjahuova vláda odejde, že nová už nebude tak šíleně pravicová. Ale ani daleko méně agresivní vláda, levicovější, podle mého žádný mír s Palestinci nevyjedná. Můj syn si myslí, že vytvoření palestinského státu je nezbytné, já mám jiný názor. Izraelská vláda s něčím takovým nebude nikdy souhlasit. A v mých očích by to ani nebylo správné. Pokud by totiž Palestinci získali svůj vlastní samostatný stát, každá jeho podoba by byla hamásovská. Vždy to dopadne tak, že bude ze svého území vypouštět rakety na Izrael. Pro nás je to strašně nebezpečné.

Neděsí vás i poslední výhrůžky od Íránu?
Írán je kapitola sama pro sebe. Náhodou ho znám, protože jsem tam v letech 1974-79 pracoval jako mladý inženýr. To bylo ještě za šáha. Dokonce jsem slušně mluvil i persky.

Dnes samozřejmě nedokážu posoudit, jak silná je íránská armáda. Podle izraelské propagandy zas tolik ne. Já si ale pamatuji, že jsem v Íránu znal za šáhova režimu i vysoké důstojníky, kteří studovali na amerických univerzitách. Mluvili perfektně anglicky, byli mezi nimi piloti, které vedle Američanů školili i Izraelci. Byli to vynikající vojáci, velice inteligentní a pokrokoví. Pokud by byli jejich následovníci vycvičeni stejně, pak by to bylo nebezpečné. Ale skutečně těžko říct…

V dubnu Teherán poslal na Izrael stovky dronů, řízených střel a balistických raket. A výsledek byl směšný – Izraeli se až na jednu raketu podařilo všechno sestřelit. Kdyby to tak mělo být vždycky, nemuseli bychom se ničeho obávat. Osobně bych ale před takovou bohorovností varoval – Íránci zcela jistě budou mít i jiné zbraně, lepší, a to v obrovském množství.

Takže přece jen cítíte obavy?
V Izraeli máme deset milionů obyvatel. A není tak lehké zahnat deset milionů do moře. Proto si myslím, že se to nikdy nestane. Izrael bude existovat ještě hodně dlouho. Naše armáda je naštěstí ohromně silná. Uvědomme si navíc, co všechno mají v regionu právě teď k dispozici Američané. Drží v okolí šest letadlových lodí, na každé je připraveno 250 nejmodernějších stíhaček. To je dohromady jeden a půl tisíce letounů! Nemyslím si, že v této situaci Izraeli hrozí nějaké velké nebezpečí. Pokud by ale odsud Američané a Západoevropané odešli, pak se klidně může stát, že by nás Íránci chtěli překvapit.

Co jste se za svého pobytu v Íránu naučil o tamní mentalitě?
Íránci nejsou velcí nacionalisté. Tím mi připomínají Čechy. Nebudou bojovníky od srdce, jakými byli ve světových válkách třeba Němci či Rusové. U nich to byla vždycky spíš otázka peněz – už za šáha dostávali vojáci a důstojníci mnohem vyšší, klidně až desetkrát vyšší mzdy než normální občané. Lidé tam totiž běžně žijí v hrozné bídě. A co jim je do nějakého Izraele? Nejobyčejnější lidé v Íránu nevnímají Izrael jako nebezpečí.

Jak je to v Íránu s antisemitismem?
Neexistuje. Írán je po staletí známý jako nábožensky velmi tolerantní stát. Nezapomínejme, že se nejedná o Araby. Praktikují se tam i náboženství, o kterých jste nikdy v životě neslyšel. Většina Íránců, s nimiž jsem se tam bavil, Izrael dokonce obdivovala. Kartu nenávisti k Izraelcům vytáhnul až Chomejní. S tím, jak Izrael nenávidí třeba členové Hizballáhu, se to nedá srovnávat.

I Hizballáh je proti Izraeli hodně aktivní.
Je o hodně nebezpečnější. Stejně jako teroristé z Hamásu patří k náboženským fanatikům. Věří, že když přijdou o život, na druhém světě je přivítá čtyřicet panen. Zkrátka to berou tak, že nemají co ztratit.

Byla by podle vás řešením pozemní operace na území Libanonu?
Podle mého ne. Hizballáh bude mít pravděpodobně několik desítek tisíc bojovníků. Zahynulo by pět tisíc izraelských vojáků, nestálo by to za to. Podle mého je jediná cesta – na Hizballáh musí zatlačit Američané a Francouzi. Libanon se pořád ohání tím, že mu Izrael kdysi vzal dva kilometry čtvereční. Upřímně – má asi pravdu, v roce 1948 si takhle Izrael vzal něco, co vůbec nepatřilo do mandátního území. Ano, byla to chyba, stát se to nemělo. Ale o tohle ve sporu s Hizballáhem ve skutečnosti vůbec nejde.

A o co tedy?
Že nás jednoduše nechtějí na světě… Kvůli intenzivním úderům Hizballáhu se ze svých domů muselo vystěhovat už sto tisíc lidí. Jejich baráky jsou zničené, nemohou se vrátit. A my si to necháváme líbit. Neumím si představit, že by se k tomu stejně dokázala postavit jakákoli jiná země na světě. Vždyť na nás z této strany denně létají stovky raket. Takhle intenzivní to není ani mezi Ruskem a Ukrajinou; nárazově možná ano, ale ne každým dnem. Šílené...

Hizballáh se do toho se vší vervou opřel hlavně v okamžiku, kdy začaly boje v Gaze; snad z nějakého podivného patriotismu. Musíme být silní. Jednotní. Musíme s tím vším žít. Jakmile začnou létat rakety, Izraelci mají ve zvyku si říct: „Co se dá dělat? Naše armáda dělá, co je v jejích silách. Tak se v krytu zkrátka vyspíme a zítra bude zase líp.“ Izrael byl od druhé světové války domovem pro tři generace lidí, kteří žili v prostředí takřka permanentního boje. Většina z nich rozumí tomu, že není jiná cesta. Jinou zemi nemáme.

Říkáte MY. Berete tedy po těch letech Izrael jako svou vlast?
Jako vlast svého druhu. S manželkou se třeba velmi dobře cítíme i v Česku. Není tu žádný antisemitismus, pobožný Žid může v Praze kráčet po ulici s kloboukem, dlouhými vousy a pejzy, nikdo mu nic neřekne. Nikdo po něm nebude házet kameny. Slovo „Žid“ už v Česku dávno není pejorativní. Pokud se o někom řekne, že je židovského původu, tak pokud to už má něco znamenat, je to spíš znak něčeho zajímavého, pozitivního.

Proto se sem vracíme rádi, je nám v Česku fantasticky. Upřímně – kdybych to vedle sebe postavil na pomyslné váhy, i po tolika letech se tu cítíme o trochu líp než v Izraeli. Přesto – pokud byste se mě ptal na vlast, pak mou vlastí je Izrael. Určitě.

Říkáte, že teď v Česku antisemitismus necítíte. Setkal jste se tu s ním před svým odchodem do emigrace?
Vůbec. Řeknu vám k tomu historku. Moje maminka byla z Frýdku-Místku, tatínek byl napůl Němec a napůl Maďar ze slovenského Nového Města nad Váhem. Až do roku 1966 jsem tak žil v Košicích. Když jsem se pak přestěhoval do Prahy a začal chodit s jednou českou dívkou, měl jsem potřebu jí po dvou měsících pro jistotu sdělit, že jsem židovského původu. Víte, co mi na to odpověděla? „Mého tatínka bude víc sr*t, že jsi Slovák, než že jsi Žid.“ A podobně to cítila velká většina Čechů.

Jen pár let před tím se ale v Československu konal proces se skupinou kolem Rudolfa Slánského, který se z drtivé většiny zaměřil na Židy.
To je pravda, 50. léta byla něco strašného. Bylo mi pět, když jsem tatínka a maminku viděl poprvé plakat. Bydleli jsme na slovenské vesnici, zprávy o procesu se Slánským tam vysílali z obecních amplionů. A každé druhé slovo bylo Žid. Sedm let po válce! Moji rodiče přitom ve válce ztratili víc než tři čtvrtiny rodiny… Jenže vztah k Židům se v Československu hodně změnil, po sametové revoluci to pak už bylo úplně jiné. Neznám jediného Čecha, který by se choval antisemitsky. Který by, jak se říká, „židoval“. Antisemitismus rozhodně nepatřil k důvodům, proč jsem v 60. letech odešel z Československa.

Jaký příběh tedy byl za vaším odchodem do Izraele?
Nebyla za ním žádná sionistická idea, ale srpnová okupace z roku 1968. Pocházím z jednovaječných dvojčat, a právě v tomhle osudném roce jsme se s bratrem poprvé v životě rozdělili; zatímco on s manželkou odešel do Izraele, já zůstal v Anglii. Původně jsem tam chtěl dostudovat a žít, jenže jsem se seznámil s manželkou, která měla v Izraeli rodiče a bratra. A protože já tam měl sourozence také, prostě nám tahle země byla souzena. Paradoxní je, že mi chybělo jen půl roku a mohl jsem získat britský pas. Místo toho jsem odjel na československý.

Zůstal vám i po emigraci?
Jelikož se manželka vystěhovala oficiálně, tak mě v Československu po sňatku nesoudili jako emigranta. Pas mi byl jen změněn na vystěhovalecký. Dokonce jsem se do Československa mohl v 80. letech několikrát legálně podívat.

Jaké to bylo?
Všude za mnou běhali dva estébáci. Jeden Rus, druhý Rusín; chodili v kožených kabátech s velkým kloboukem, vypadali jak gestapáci. Pořád na mě dotírali, abych jim podepsal spolupráci. Neudělal jsem to. Proto jsem ve spisech StB z roku 1981 veden jako „nepřítel lidu“. Zajímavé je, že třeba co se týká armády, byl jsem v Československu nějakou dobu označován za zběha. Soudit mě však už nestačili. A v roce 1980 jsem místo toho začal sloužit v izraelském vojsku.

Nebyl jsem tedy žádný velký bojovník, nikdy jsem nepobýval na nebezpečných místech. Jako každý izraelský voják jsem ale do určitého věku rok co rok absolvoval čtyřtýdenní cvičení. A můžu vám říct, že zatímco dril je v izraelské armádě nesmírný, s disciplínou to už tak valné není. Že by se zdravil oficír? To není zvykem.

Přesto izraelská armáda platí za jednu z nejlepších na světě.
Protože my Izraelci jsme vlastenci. Na svou armádu nedáme dopustit. I proto nás nepřítel nemůže zničit. Nikdy. Tahle varianta prostě nepřichází v úvahu.

MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Izraelští vojáci našli těla šesti rukojmích Hamásu. Teroristé je zabili krátce předtím, tvrdí